Kolik policie má být na fotbale? Ukážeme si, proč dialog a spolupráce fungují lépe než kamery a obušky

Když se slávističtí fanoušci vydali v dubnu pochodem na Julisku na zápas s Duklou, byli lehce v rozpacích. Navzdory běžným zvyklostem se setkali jen s velmi omezenou přítomností policie, která nebyla nijak odstrašující ani provokativní. To ostře kontrastovalo s událostmi z nedávného pražského derby, po kterém byla policie pod palbou kritiky za nepřiměřené použití donucovacích prostředků vůči fanouškům v útrobách stadionu s následkem újmy na zdraví u některých z nich. Předmětem kritiky byly také jiné zákroky policie v jarní části sezony, například v souvislosti se zápasy Hradec Králové-Karviná a Hradec Králové-Bohemians, stejně jako příliš viditelná přítomnost policie na řadě dalších utkání.

Nejenom fanoušci, ale v současnosti dokonce i někteří novináři, politici a kluby v návaznosti na tyto události apelovali na nutnost proměny přístupu ze strany policie. Tak třeba šéf pražské Slavie Jaroslav Tvrdík popsal v pořadu České televize z 11. dubna svoji představu policejní činnosti na fotbalových utkáních tak, že zápasy budou buď rizikové a nerizikové, přičemž „u těch nerizikových my bychom chtěli, aby ta policie vlastně to monitorovala úplně stejně jako koncert, jako hokejový zápas v O2 aréně, prostě aby tam byla téměř neviditelná.“ V tomto duchu podle něj existuje vzájemná shoda s Policií České republiky ohledně doplnění dohody, která je mezi policií, fotbalovou asociací a ligovou asociací uzavřená. Výše popisované utkání Dukly a Slavie ale i další ukázaly, že se této představě policie přiblížit dokáže. Zatím však není jasné, zda se jedná o trvalejší změnu, anebo jen dočasný ústupek policie, která ve světle kritiky dočasně upřednostnila ochranu vlastní reputace.

Ambicí tohoto textu je zodpovědět několik zásadních otázek, které se přímo dotýkají policejních opatření v boji proti diváckému násilí, a to za využití vědeckých poznatků a nejlepší praxe. Bude nás zajímat, kde, kdy a proč se represivní policejní opatření a taktiky v této oblasti zrodily a co napomohlo jejich šíření napříč Evropou. To nás povede k otázce, jaké jsou limity tohoto přístupu a co postupně vedlo k „přepsání“ této nejlepší praxe policejní práce. A nakonec se podíváme na to, z jakých důvodů policie tuto dobrou praxi prozatím ve všech případech nenaplňuje. Jakákoliv analýza aspirující na pochopení problematiky zajišťování bezpečnosti na fotbalových zápasech nemůže právě perspektivu policie samotné opomenout.

Geneze policejní represe vůči fotbalovým výtržníkům

Násilí a výtržnosti provázely fotbal od nepaměti, měnil se jen charakter a rozsah těchto problémů v reakci na řadu socioekonomických, politických či kulturních faktorů. Nicméně jsou to právě 60. léta 20. století, kdy se fotbalové chuligánství v Británii stává v očích autorit i veřejnosti závažným společenským problémem. V 80. letech pak převládá představa, že většina násilí na fotbalových stadionech a v jejich okolí je výsledkem vysoce organizovaných chuligánských gangů. Výsledkem je stav, kdy se z fotbalových chuligánů, a částečně i fotbalových fanoušků, stává nepřítel, jehož kontrola vyžaduje zavedení vysoce represivních postupů. Tento přístup k fanouškům pak už tragédie na stadionu Heysel v roce 1985 v podstatě jen potvrdila, kdy narychlo schválená Úmluva o diváckém násilí a neslušném chování při sportovních událostech a zvláště při fotbalových zápasech při Radě Evropy posvětila praxi založenou na striktním oddělení fanoušků na stadionech za využití mnohdy nebezpečného oplocení jakož i represivní policejní přítomnosti na zápasech.