Kdo neskáče, je komunista. Poslední vzpomínka na špinavého spasitele

„Silvio Berlusconi zemřel.“ Byla to zpráva toho druhu, u které bych nevěřil, že ji za svého života uslyším nebo budu číst. Vzhledem k Berlusconiho pokročilému věku to sice byla jen otázka času, ale mojí generaci – narodil jsem se v polovině osmdesátých let – prostě Berlusconi připadal věčný. Nakonec sám během jednoho z mnoha svých blouznivých záchvatů všemocnosti prohlásil, že tu bude do sto dvaceti.

Mezi roky 1994 a 2011 byl Berlusconi čtyřikrát premiérem Itálie a jeho vláda dodnes drží rekord, jako nejdéle sloužící v dějinách italské republiky. Zatímco jiné partaje bezpočtukrát změnily předsedu a často i název, Berlusconi zůstal nezpochybnitelným despotickým otcem svého politického výtvoru Forza Italia (Vzhůru, Itálie) až do své smrti. Každý Ital znal jeho plastikami upravený cynický úšklebek, který na jeho nejvěrnější voliče působil zároveň jako magnet i jako uklidňující prostředek.

Berlusconi byl – v dobrém i špatném slova smyslu – prominentní postavou takzvané druhé republiky, období následujícího po masivním korupčním skandálu Tangentopoli z roku 1992. Ten rozmetal na kusy velké politické strany, jako byli křesťanští demokraté a italští socialisté. Berlusconi vytvořil první středopravicovou koalici v Itálii a položil základy systému dvou stran, ve kterém jeho oponentům mnohem víc záleželo na tom ostře se vymezit proti Berlusconimu, než vymýšlet, jak prospět zemi.

Politika byla ale jen jednu část jeho života, který by vydal na román.