Když se v roce 2009 slavilo šedesát let od založení spolkové republiky, inicioval týdeník Spiegel velký průzkum veřejného mínění s dotazem, která osobnost nejvíc symbolizuje poválečné Německo.
V TOP 10 bylo devět politiků, od Konrada Adenauera přes Helmuta Kohla po Angelu Merkelovou. Mezi nimi se, na devátém místě, ocitl chlapík, který se proslavil víc nohama než řečmi.
Franz Beckenbauer.
Až za ním skončili další sportovci jako Boris Becker, Michael Schumacher nebo Steffi Grafová. O umělcích nebo vědcích nemluvě.
Zařazení po bok špičkových politiků bylo ale na místě. Byť měl Beckenbauer přezdívku Kaiser, tedy císař, ve skutečnosti byl spíš kancléřem německého fotbalu.
Dokazoval to jako hráč, trenér i funkcionář.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
