Glosář Luďka Mádla: Mocenský boj ve fotbale dopadá i na Haška. Nedvěd už musí chystat náhradu

Dělat účet bez hostinského se někdy nevyplácí. Ale už od červnové drtivé porážky 1:5 v chorvatském Osijeku je prakticky jisté, že českou fotbalovou reprezentaci v kvalifikaci o MS 2026 čeká baráž.

Ta se hraje 26. března příštího roku se soupeřem číslo 1. A v případě úspěchu pak 31. března se soupeřem číslo 2. V obou případech půjde o duel hraný na jediné utkání.

Důležité tedy bude nasazení při losu, které by mělo regulovat jak kvalitu soupeře, tak i šanci hrát na vlastním stadionu (detailně pravidla baráže najdete v tomto textu).

Zcela zásadně důležitá pak samozřejmě bude i sportovní výkonnost, vnitřní harmonie, sebevědomí a aktuální sportovní forma jednotlivých účastníků baráže.

Troufnu si říct, že ať už by česká reprezentace, tak jak jsme ji viděli v září 2025, nastoupila v baráži proti komukoli, neuspěla by.

A to říkám navzdory kvalifikačnímu vítězství v Černé Hoře 2:0, kde navíc český tým zazdil nebývalé množství dalších brankových příležitostí.

Zároveň ale v živelně hraném utkání přežil díky brankáři Staňkovi i řadu šancí soupeře. Nepředcházela jim drobná okýnka v obraně, ale díry velké jako vrata od stodoly, kterými fičel pořádný průvan.

O vnitřní harmonii uvnitř týmu si teď můžeme také nechat leda zdát. A od toho se odvíjí herní nejistota a nedostatečné sebevědomí při řešení řady herních situací.

Zápas v Černé Hoře se sice podařilo vyhrát a výrazně tím posílit šanci na lepší nasazení v baráži, nicméně že by nás duel uklidnil v tom duchu, že bychom snad viděli, jak se český celek posouvá od něčeho k něčemu nebo že se utužuje kompaktnost týmu, který ví, co hraje a o co se může opřít, tak to samozřejmě nikoli. Ani coby se za nehet vešlo.

A to byla až dosud řeč výhradně o tom lepším ze zářijového srazu, tedy o vítězném utkání v Černé Hoře.

V Hradci Králové pak proti Saúdské Arábii následovalo v přípravném utkání cosi, co by neuspělo ani jako tragikomedie. Jedině jako tryzna.

Jakkoli šlo „jen“ o přípravu a navzdory výsledku 1:1, který se ještě nejeví tak špatně, byla holá skutečnost ve všech ohledech mnohem horší. To, co si fotbalisté v reprezentačním dresu dovolili předvádět zejména po změně stran, snad nejde označit ani slovem výkon, byla by to totiž pro něj urážka.

Bezduché, prázdné, zoufalé, nanicovaté. Totální zero. Bez pohybu, iniciativy, souhry. Ale hlavně bez zájmu. Můžeme si povídat od rána do večera o tom, že i Saúdi umí hrát fotbal nebo o tom, že čeští náhradníci nastoupili v nezvyklém složení a někteří plejeři se objevili na dosud neosahaných postech… Blábolit můžeme kdykoli, jakkoli, o čemkoli. Ale nic nám celé to představení nepopíše lépe než ultraupřímný výlev Pavla Šulce v pozápasovém televizním interview: „Bylo to prostě hrozný!“

Dlužno říct, že i na poměry haškovské éry. Odsabotovali snad hráči zápas? Nebo dostali natolik irelevantní taktické pokyny, že vyústily v TOHLE?

Domnívám se, že neklidný průběh utkání v Černé Hoře a slovníkem Václava Klause nevýkon, který následoval proti Saúdské Arábii, v sobě zračily následující poselství: Nejenže se tým pod Ivanem Haškem nikam nerozvíjí a jede nejvýš samospádem a na volnoběh. Navíc se v něm ale nově negativně projevují i třecí plochy mezi generálním manažerem reprezentace Pavlem Nedvědem a trenérem Ivanem Haškem, jehož pozice neustále oslabuje a jeví se jako velmi rozviklaná, což tým samozřejmě vnímá. A na pozadí toho všeho pak probíhá mocenský boj, který po valné hromadě rozdělil český profesionální fotbal vedví.

Nemusíme věci ani příliš zjednodušovat, když řekneme, že valná hromada skončila výraznou porážkou konceptu, s nímž se ztotožňovala pražská Sparta. A naopak úspěchem triumvirátu Slavia, Plzeň, Baník.

Poprvé byl do výkonného výboru FAČR zvolen šéf Slavie Jaroslav Tvrdík. A jakkoli je toliko jeho řadovým členem, vyrostl pomyslně ze svých dosavadních dvou metrů minimálně o metr další. A asociaci začal v podstatě osobně řídit.