Leváci tvoří přibližně desetinu světové populace a dá se předpokládat, že zhruba stejné zastoupení mají i ve fotbale. Proto bývá raritní, když se jich v některých týmech sejde víc najednou na podobných pozicích. U nás jsme se s takovým příkladem setkali u Sparty, ve které se v posledních třech letech vystřídali hned čtyři leváci schopní hrát na stoperu. Byli jimi David Lischka, Dávid Hancko, Ladislav Krejčí mladší a Jaroslav Zelený. Je to problém?
Existuje víc důvodů, proč nemít dva levonohé stopery. Leváci jsou obecně víc levonozí, než jsou praváci pravonozí. Leváci jsou často díky své vzácnosti ceněni a dostávají po celou dobu fotbalové výchovy víc volnosti. Když je nikdo nevede ke hře oběma nohama, tak se tím jejich postavení ve hře přirozeně uzavírá, neboť prakticky každý míč přijímají stejnou nohou, což jim dává menší manévrovací prostor. Naopak praváci jsou obvykle nuceni se učit hrát oběma nohama, mohou nastupovat i na postech vhodných spíše pro leváky (levý obránce) a jsou tím vedeni k postavení o dost otevřenějšímu.
Levákům se musí přizpůsobovat i spoluhráči. Pravák přirozeně nejlépe přihrává pravákovi, protože si při nahrávce představuje vlastní schopnost zpracování balonu a podle ní potom upravuje podobu pasu. Jak už bylo zmíněno, praváků je ve fotbale víc, což je obecně zvýhodňuje. Tyto drobnosti hrají velkou roli v momentě, kdy je hra hodně kompaktní a odehrává se na malém prostoru. Přesně to se přitom v moderním fotbale děje.
U levonohých stoperů se tohle všechno projevuje různě. Jakmile hrají na pozici pravého stopera a chtějí se otočit pro přihrávku pravému bekovi, prakticky se zavřou na pravé straně hřiště. Následná přihrávka levou nohou pak má navíc opačnou rotaci a směřuje směrem k vlastní brance, takže se nejen hůře zpracovává, ale také nutí beka přijímat míč níž, než by tomu bylo při přihrávce praváka. Hráč se tomuto problému může částečně vyhnout nahrávkou pravačkou, ale už jsme si řekli, jak to leváci mají s „obounohostí“.
Zdá se tedy, že jsme si vysvětlili, proč by levonozí hráči měli hrát na levém stoperu a pravonozí na pravém. Jenže ve světovém fotbale už je vnímání dál. Nejlepší stopeři na světě jsou totiž velmi často praváci hrající na levém stoperu. Proč? Částečně se tento jev dá vysvětlit nedostatkem leváků. To však není celý příběh.
Některé týmy na pozici pravého stopera využívají agresivnějšího hráče, naopak na levém stoperu hráče klidného, který vše jistí. V těchto týmech pak zpravidla levým stoperem bývá pravák, protože jeho přirozené otevřené postavení mu umožní obhospodařit mnohem větší část hřiště, než které dovede obsáhnout levák. Příkladem může být Liverpool, kde pravého stopera hrají agresivnější Joel Matip, či Joe Gomez a vlevo působí klidný kontrolor Virgil van Dijk. Právě na Van Dijkovi je pak dobře vidět jeho otevřené postavení směrem do hřiště, často totiž stojí s pravou nohou blíž vlastní bráně, takže svým pohledem skenuje celý střed hracího pole.
Leváci na levém stoperu však mají mnoho jiných výhod, které z nich dělají žádané zboží. Jejich hlavní zbraní jsou kolmé progresivní balony směrem dopředu, ke kterým jsou nalevo lépe uzpůsobeni než praváci. Proto také velký počet tříobráncových rozestavení, kde jsou krajní stopeři ještě blíže lajně, využívá na levém stoperu právě leváky. Zároveň zde mohou lépe vést balon směrem dopředu, protože si ho přirozeně kryjí pravou nohou ze středu.
Dalo by se tedy říct, že pokud tým nepotřebuje hrát na jednoho agresivnějšího a jednoho kontrolujícího stopera, levonohý stoper se mu vyplatí. Ale pouze jeden. Napravo je lepší mít praváka, který si lépe zvykne na herní úhly jeho pravonohých kolegů a dovede efektivněji přihrát krajnímu bekovi na své straně.
Dynamické změny v posledních 20 letech byly často inspirovány konkrétními hráči a jejich jedinečným herním stylem. Vybrali jsme pět z nich, kteří změnili chápání svých pozic, nebo dokonce přímo vytvořili nové role a výrazně tak přispěli k proměně fotbalu.
Zkuste si schválně vzpomenout, kolik znáte levonohých středních záložníků. Moc jich není. Z hlavy možná vyjmenujete Eduarda Camavingu, Saúla Nigueze, Granita Xhaku nebo Rodriga Bentancura. Částečně je to opět způsobeno menším počtem leváků, ale středních záložníků s dominantní levačkou je opravdu až podezřele málo, nebereme-li v potaz ty ofenzivněji laděné. Čím to je?
Důvody jsou podobné jako u stoperů. Leváci se často nedovedou otáčet s míčem na obě strany, ale jen doprava a vzhledem k nižší schopnosti kombinovat slabší nohou je celá jejich hra mnohem čitelnější. Na středu pole, kde je často málo prostoru a při nahrávkách hrají roli i centimetry, to má obrovský vliv.
Zcela opačná situace je potom na pozicích ofenzivního záložníka a na pravém křídle. Zde jsou naopak leváci často vyžadováni. Prakticky každý opravdu kvalitní tým posledních deseti let měl alespoň jedno levonohé pravé křídlo pokračující v tradici Arjena Robbena či Lionela Messiho. A aktuální příklad: Manchester United vysázel takřka sto milionů eur za křídelního tvůrce Antonyho z Ajaxu.
Na pozici ofenzivního záložníka zase už totiž tolik nevadí omezené rotační schopnosti leváků a týmy naopak rádi využívají jejich jemnou techniku a vytříbené vedení míče v úzkých prostorech. Stačí si vzpomenout třeba na neodstavitelného Bernarda Silvu z Manchesteru City nebo kapitána Arsenalu Martina Odegaarda. Leváci na desítce jsou tedy velmi zajímaví, na rozdíl od křídla se bez nich ale dá obejít.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Česká liga trpí absolutním nedostatkem leváků na místech, kde jsou nejpotřebnější. Je v ní minimum kvalitních levých beků, což pociťuje i národní tým. Poslední tři hráči na levém kraji obrany v reprezentaci tak byli ofenzivní záložník Jakub Jankto, stoper Jaroslav Zelený a pravák Aleš Matějů. Leváci na levém beku jsou ve čtyřobráncovém rozestavení žádoucí, protože na rozdíl od křídel nepodnikají tak často výpady do středu a jinak nabízejí stejné výhody jako leváci na stoperu. K tomu umožňují útočné výpady po kraji hřiště zakončené centrem a tandemové náběhy do prostoru, který jim uvolní křídlo před nimi svým posunem do středu.
Podobná situace je na pravém křídle, kde extrémně chybí umění hráčů tvořit směrem do středu hřiště. Na krátkou chvíli zde v reprezentaci působil Václav Černý, jinak však často využíváme praváka Jakuba Peška nebo zde necháváme hrát ofenzivního záložníka Antonína Baráka. V lize je to přitom podobné. Plzeň v létě přivedla 13 posil, ale levonohé pravé křídlo mezi nimi nebylo, ačkoliv má na tuto pozici prakticky jen Jana Kopice.
Z tohoto důvodu je tak nesmírně cenný nástup dvou mladíků na pravém křídle u pražských S. Ve Slavii se jedná o Nigerijce Mosese Usora, ve Spartě dokonce o Čecha Kryštofa Daňka.
Jinak v lize moc podobných hráčů není. Poslední jmenovaný navíc ukazuje, kam se většina možných levonohých křídel ztrácí. Jsou z nich desítky. Český fotbal obecně vytváří extrémní počet hráčů na pozici 10, nebo alespoň mezi osmičkou a desítkou. Je to i tím, že většina tuzemských klubů používá rozestavení 4-2-3-1, ke kterému desítka bezesporu patří. Z tohoto důvodu však někteří zajímaví mladí, jako třeba Adam Karabec, Michal Ševčík, Michal Kohút nebo právě Kryštof Daněk dlouho působili na středu, ačkoliv by svým týmům mohli více pomoci na kraji. Do této kategorie lze ostatně zařadit i třeba Aleše Čermáka či částečně Jana Sýkoru.
Dnes už je tento trend patrnější a prakticky všichni zmínění až na Ševčíka si křídlo vyzkoušeli. I tak se ale jedná o problém. Takový Michal Kohút třeba kvůli příliš dlouhému působení na středu neměl možnost naučit se některé typické dovednosti křídel, jako je třeba nabíhání za obranu. Ostatně i Kryštof Daněk se tento prvek teprve učí a prozatím je ve Spartě spíš tahový hráč s míčem než průniková hrozba za linii soupeře.
Ve vývoji mladých by mělo téma levonohých hráčů zastávat výraznější roli než dosud. Místo abychom v Česku měli nadbytek mladých leváků v ofenzivní záloze, dává smysl, využívat alespoň část z nich na křídle. Přeci jen většina moderních týmů už převážnou část kreativity v útočné fázi přenechává právě křídlům. Při hledání nedostatkových levých beků by zase mohlo pomoci snížení poptávky po levonohých stoperech, kteří obecně nejsou tak potřební, jak už jsme si vysvětlili.
A jestli jste nadějný levák, pak nezapomeňte pracovat i na svojí hře pravačkou. Inspirací pro vás mohou být ti nejlepší obounozí leváci, jako je třeba už zmíněný Rodrigo Bentancur. Ten jako jeden z mála leváků může bez problémů působit i v záloze. Ousmane Dembelé z Barcelony je zase díky své schopnosti kličkovat do obou stran pravděpodobně nejnebezpečnějším křídlem u pravé lajny na světě.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Před dvěma lety dostali Němci v Seville šestku. Na největších turnajích naposledy Španělé brali dvě výhry 1:0 v zápasech o všechno. V Kataru teď Němci musí toto prokletí nejlépe zlomit, aby se nepřiblížili druhému konci na mistrovství světa už ve skupině v řadě.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
