Poučení z Faeřanů. Chorý s Schickem spolu nefungují, vysvětlíme vám proč

Reprezentace v úvodním utkání kvalifikace o MS 2026 proti výběru Faerských ostrovů vyrukovala s útokem ve stylu dvou věží. Tento přístup by se ve výsledku dal hodnotit jako vcelku úspěšný. Patrik Schick se dvakrát prosadil a Tomáš Chorý měl na hlavě také branku, přičemž se zapojil i do pár solidních akcí.

Na druhou stranu kvalita Faeřeanů (ač mohla proti našemu výběru vypadat slušně) rozhodně nenabídla dostatečný test. A náš národní tým navíc není schopen oba hráče na hrotu dostatečně využít.

Začneme tím, že hrát dva útočníky není v moderním světě taktiky příliš populární strategií. Celky, které tento styl útoku uplatňují, většinou využívají zcela odlišné hráčské typologie. U Interu jde o kreativního Lautara Martíneze vedle komplexního a urostlého Marcuse Thurama, zatímco Atlético využívá vedle náběhového a tahového Juliána Alvaréze buďto téměř desítku v podobě Antoina Griezmanna, nebo klasickou devítku Alexandera Sørlotha.

Typologie hráčů jsou velmi důležité neboť tým, který hraje dva útočníky, logicky řeší problém, kdy mu jeden hráč chybí jinde, a to nejčastěji na středu hřiště. Proto je nutné maximalizovat kvality těchto hráčů, ideálně tak, že se hra vede přímočaře rovnou k nim a přeskakují se slabší pasáže hry, kde se mohou projevit početní nevýhody.

Co se týče typologií Schicka a Chorého, první jmenovaný je vesměs luxusním útočníkem, který je zvyklý hrát v týmu, který výrazně drží balon i bez jeho zásadní pomoci. Schick umí přinést mnoho hodnoty na útočné polovině, kde si dovede seskočit hlouběji a rozhodit linie soupeře. Dokáže také slušně kombinovat, umí být nebezpečný sám o sobě, když si pro míč seskočí do strany hřiště, a především je extrémně silný ve vápně při centrovaných míčích.

Chorý je do velké míry opakem. Jeho největší hodnota je ve výstavbě hry, kde se o něj tým může skvěle opřít při delších míčích. Kromě toho výborně pracuje v přechodech, kdy si chytře hledá prostor a umí svými zásahy udržet tempo týmu, aniž by zásadně zpomalil postup k brance soupeře. Ve vápně je výrazně nebezpečnější, pokud je jediným cílem míčů, případně pokud se tým snaží opřít o jeho sklepávání.

Ideální kombinace těchto hráčů je tedy využívat Schicka jako desítku, která se zapojuje do hry jen pokud má sama zájem, Chorého dostávat do soubojů a ve vápně poté správně vyhodnotit jejich postavení. Navzájem si přitom moc nepomohou. Chorý nenabíhá za obranu, takže neotevírá Schickovi prostor mezi řadami, a naopak Schick není příliš silný ve sbírání odražených míčů, které vypadnou z Chorého soubojů.

Tyto informace by v podstatě měly samy o sobě jasně poukázat na fakt, že hrát s nimi oběma nedává moc smysl. Pokud je reprezentace ochotna (a proti slabším soupeřům to jednoznačně dává smysl) obětovat mezihru útočníka za cenu skvělé zbraně ve vápně, vyplatí se hrát Schicka a místo Chorého mít v kádru jednoho náběhového hráče, který přinese dynamiku do finální třetiny, otevře linie a zrychlí přechod.

Pokud naopak chce národní tým maximalizovat sílu ve výstavbě, jistě víc se hodí Chorý, kolem kterého se na hrotu může pohybovat volnější hráč. Ten posbírá odražené míče a přinese víc kreativity. Proto ostatně vždy tak dobře fungovala jeho kombinace s Pavlem Šulcem.

Česko proti Faeřanům využívalo Chorého tak, že mu většinou (mimo auty) nahrávalo po zemi, v čemž zdaleka není tak silný a Schick by tuto roli zvládl také. Naopak Schick dostal volnou roli, ve které by byl výrazně silnější ofenzivní záložník, jako Matěj Šín, Šulc nebo klidně Lukáš Provod.

Hrát vedle sebe Schicka a Chorého může teoreticky fungovat, pokud jsme ochotni tím oslabit sami sebe v některých aspektech (zejména v dynamice a absenci náběhů za obranu soupeře), ale to by museli být využívání úplně jinak, než tomu bylo proti Faeřanům.

Model z prvního utkání kvalifikace slouží spíš jako odstrašující případ, jak dvojici útočníků nevyužívat, nehledě na dvě branky Schicka. Ty ale nebyly závislé na tom, že na hřišti byl i Chorý.