„Jarošík jde do Ruska,“ hlásí titulky zpravodajských serverů. „Lička se má stát trenérem v Dynamu,“ doplňují připomínku, že v Rusku už čeští trenéři jsou – mezinárodněpolitické situaci navzdory. A v diskusích pod články se opět objevují komentáře, že politika do fotbalu nepatří, že Jarošík nejde přeci bojovat a proč by tudíž nemohl odejít kamkoli chce. Třeba do Ruska.
Podobné názory ukazují na zásadní nepochopení toho, jak fotbal v Rusku funguje a jaký význam má – stejně jako řada dalších sportů – pro tamní režim. Příběh ruského a sovětského fotbalu se prakticky od nástupu bolševiků k moci nese ve znamení neustálého střetu mezi tím, jak by fotbal podle představ režimu měl „oficiálně“ fungovat (tedy snahy o jeho ideologické působení), a tím, jak by ho chtěli vnímat jeho fanoušci. A nutno dodat, že až na drobné výjimky má ta státem prosazovaná propagandistická role po většinu historie navrch.
Jindřich Staněk má první nulu v Lize mistrů. Slavia v ní umí udělat hrdiny ze svých brankářů. Potřebovala by už ale, aby se do stejné role dokázali dostat i její ofenzivní hráči. Nejsou góly, chybí body.
Patrik Schick i jeho Leverkusen válí. Dobrou formu z Bundesligy si přenesli do Ligy mistrů, kde překvapili tým Pepa Guardioly.
Na konci března hraje Česko baráž o účast na příštím mistrovství světa. Musí porazit dva soupeře. Oba doma. Nejdřív Irsko, pak buď Dánsko, nebo Severní Makedonii. Podaří se to? A kdo v tu dobu bude reprezentačním koučem? Zeptali jsme se fotbalových znalců.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
