Kauza Jarošík: Není to jen sport, ruské kluby nejde oddělit od Putina

„Jarošík jde do Ruska,“ hlásí titulky zpravodajských serverů. „Lička se má stát trenérem v Dynamu,“ doplňují připomínku, že v Rusku už čeští trenéři jsou – mezinárodněpolitické situaci navzdory. A v diskusích pod články se opět objevují komentáře, že politika do fotbalu nepatří, že Jarošík nejde přeci bojovat a proč by tudíž nemohl odejít kamkoli chce. Třeba do Ruska.

Podobné názory ukazují na zásadní nepochopení toho, jak fotbal v Rusku funguje a jaký význam má – stejně jako řada dalších sportů – pro tamní režim. Příběh ruského a sovětského fotbalu se prakticky od nástupu bolševiků k moci nese ve znamení neustálého střetu mezi tím, jak by fotbal podle představ režimu měl „oficiálně“ fungovat (tedy snahy o jeho ideologické působení), a tím, jak by ho chtěli vnímat jeho fanoušci. A nutno dodat, že až na drobné výjimky má ta státem prosazovaná propagandistická role po většinu historie navrch.