„Jarošík jde do Ruska,“ hlásí titulky zpravodajských serverů. „Lička se má stát trenérem v Dynamu,“ doplňují připomínku, že v Rusku už čeští trenéři jsou – mezinárodněpolitické situaci navzdory. A v diskusích pod články se opět objevují komentáře, že politika do fotbalu nepatří, že Jarošík nejde přeci bojovat a proč by tudíž nemohl odejít kamkoli chce. Třeba do Ruska.
Podobné názory ukazují na zásadní nepochopení toho, jak fotbal v Rusku funguje a jaký význam má – stejně jako řada dalších sportů – pro tamní režim. Příběh ruského a sovětského fotbalu se prakticky od nástupu bolševiků k moci nese ve znamení neustálého střetu mezi tím, jak by fotbal podle představ režimu měl „oficiálně“ fungovat (tedy snahy o jeho ideologické působení), a tím, jak by ho chtěli vnímat jeho fanoušci. A nutno dodat, že až na drobné výjimky má ta státem prosazovaná propagandistická role po většinu historie navrch.
Baník zvítězil na hřišti Sparty 2:0 a postoupil mezi nejlepší osmičku v poháru. Pražané měli drtivou převahu, ale neproměnili jedinou šanci. Hrdinou hostů se stal brankář Viktor Budínský. O vítězství Ostravanů rozhodli Filip Kubala a Rhodri Smith.
Bylo mu pouhých třicet let, měl manželku a malého syna. Kladenský fotbalista Antonín Brynda nastoupil v květnu 1955 k ligovému zápasu proti Spartě. Z utkání si ale odnesl těžké zranění hlavy, kterému po několika týdnech podlehl. Jedna z nejtragičtějších událostí historie českého ligového fotbalu následně téměř zmizela z veřejného povědomí.
Projděte si kompletní fotbalový TV program na středu a další dny tohoto pracovního týdne.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
