Jak uspět na malém Euru? Tři úkoly pro trenéra Suchopárka

Dobře rozvrhnout síly

Začněme rovnou otevřením dva roky starých ran a návratem na minulé mistrovství. Lvíčata čeká velmi podobný průběh skupiny jako v Gruzii, který v rámci aktuálního šampionátu na Slovensku musí zvládnout výrazně lépe.

Suchopárek před dvěma lety zvolil velmi pragmatickou sestavu na Anglii, o něco progresivnější tým proti Německu a následně celkový dojem z turnaje zcela zkazil poslední zápas s Izraelem, ve kterém trenér nepochopitelně šetřil hráče na následující fázi turnaje. Ale Česko prohrálo, zahodilo tak do koše předchozí výhru nad Německem a jelo domů.

Nyní se nabízí dobrá příležitost na reparát, neboť český tým dostal totožné dva první soupeře – ve čtvrtek večer hraje s Anglií, v neděli s Německem. A příští týden ve středu skupinu zakončí zápasem se Slovinci, kteří by měli být kvalitativně srovnatelní s Izraelem. I letos se od Suchopárka dá čekat ultra konzervativní přístup v utkání s Anglií a poté alespoň pokus o částečné rozvolnění do zápasu s Německem.

Právě druhý zápas ve skupině přitom představuje zcela klíčový moment celého mistrovství pro náš výběr. Zatímco proti Anglii je kvůli obřímu rozdílu v individuální kvalitě hráčů, ale také z hlediska jejich zkušeností s velkým fotbalem, těžké mluvit o snaze o cokoliv jiného než o případnou remízu, proti Německu Češi potřebují být konkurenceschopní, i kdyby to mělo být cestou pár ofenzivních výpadů.

Překonat pragmatismus

Vzhledem k losu lze jen těžko očekávat zápasy, ve kterých budou Lvíčata po dlouhé pasáže držet balon a dominovat. Ač se kvalita českých hráčů postupně zvedá, podobně je na tom i konkurence, přičemž některé země, jako třeba Anglie se posouvají takřka exponenciální rychlostí. Proto je logické, že trenér zejména v prvním zápase může zvolit velmi pragmatický přístup.

Zejména v zápase s Německem, avšak nejen tam, ale bude nesmírně důležité, aby kouč správně vyhodnotil, do jaké míry bude konzervativní stránka tým svazovat směrem do útoku, který je v těchto utkáních také podstatný. I defenzivní týmy často musí ukázat růžky, i kdyby to mělo být jen pro krátkodobé narušení tlaku soupeře a vydechnutí pro obránce a brankáře.

Zde může hrát klíčovou roli výběr hráčů do sestavy, ať už půjde o rozhodnutí mezi Václavem Sejkem a Denisem Višinským na případnou pozici vedle Daniela Fily na hrotu, nebo třeba ohledně parťáka do zálohy pro Patrika Vydru, u kterého lze čekat, že bude rovněž mít trenérovu důvěru.

Zatímco pro Sejka hovoří jednoznačně jeho vztah s koučem, který mu dlouhodobě věří snad už od té doby, co se s ním setkával v reprezentaci do 18 let, ale také hráčova houževnatost a odhodlanost plnit taktické pokyny. Višinský je rovněž schopen se přizpůsobit potřebné taktice, a navíc nabízí dynamické náběhy, které mohou týmu pomoci při brejkových situacích podobně, jako před dvěma lety Suchopárek využil služeb Vasila Kušeje.

V záloze je třeba správně namixovat pravděpodobnou dvojici, jejímž cílem nejspíš nebude přímo tvořit hru, ale spíš dobře vyplňovat prostor a řešit přechodovou fázi. Pro tuto roli se jednoznačně nejlépe nabízí novopečený Slovaňák Vojtěch Stránský, který umí navést balon na delší vzdálenost, ale také jej přijmout ve vyšších patrech hry a z podzimu stráveného vedle Vydry v Mladé Boleslavi může tým čerpat z hlediska souhry na středu hřiště.

Výrazně pragmatičtějšími volbami jsou Alexandr Sojka a Daniel Langhamer, kteří nenabízejí tolik ofenzivních dovedností a přitom nejsou výrazně silnější z hlediska ochrany středu hřiště a ani zkušenější z hlediska minut v lize. V tomto aspektu však nejde jen o konkrétní hráče.

Suchopárek musí například dobře promyslet, v jakých konkrétních pasážích se týmu vyplatí vylézt z ulity a ukázat vysoký presink, který by mohl být jednou ze zbraní našeho výběru, jak už tým ukázal v přípravném utkání proti Španělsku.

Důležitým aspektem ale bude také výška defenzivního bloku či úkoly pro krajní hráče z hlediska výpadů, ale i návratů s jejich hráči. Nebylo by rozhodně vhodné, aby byl tým příliš pasivní a před soupeřem dlouho couval či nechal ofenzivnější hráče na krajích hřiště až příliš často míchat pozice s krajními beky.

Karabec, Fila, Horníček a spol. – jaké jsou šance, že lídři české jednadvacítky na letošním Euru zazáří podobně jako v klubovém fotbale? Přinášíme vám detailní rozbor nominace lvíčat s analytiky Tomášem Daníčkem a Vojtěchem Mrklasem.

Naplánovat i ofenzivu

Dá-li se trenér Suchopárek považovat za typického představitele klasické české trenérské školy, pak je rovněž jednoznačně představitelem její největší slabiny. Tou je příliš malá pozornost vůči ofenzivní fázi hry. V rámci reprezentačních srazů je obvyklé, že se útoku nepřidává tak podstatná váha jako defenzivní organizaci. Je to logické vzhledem k omezenému času na přípravu a často i vzhledem k síle soupeřů. Nic se ale nesmí přehánět.

Jan Suchopárek teď na svém posledním turnaji musí předvést alespoň základy ofenzivního plánu, ať už půjde o nadrilované rozehrávky mrtvých míčů při výkopech brankáře, zacílení na soupeřovy slabiny z hlediska náběhových situací a otevírání prostoru, výstavbu hry po zisku míče a uklidnění přes stopery, nebo základní principy vedení brejkových situací.

U českých reprezentací včetně těch pod Suchopárkovo vedením jsme byli až příliš často svědky skutečně primitivních ofenzivních herních plánů, které mnohdy stály čistě na individualitách, jejich rozhodnutích a přirozeném řešení situací. Má-li turnaj na Slovensku být posledním testem a rozloučením s dlouholetým koučem, je třeba jej soudit i z tohoto aspektu.

Suchopárek může ve výstavbě využít například dovednosti Karla Spáčila, který je schopen se z pozice levého stopera nechat vynést až do kraje hřiště. Kromě toho má k dispozici také Patrika Vydru a Ondřeje Kričfalušiho, kteří jsou zvyklí stavět podstatnou část hry svých týmů, dále Stránského s jeho dobrým přijetím míče, silného Filu, o kterého se může opřít při nákopech, Višinského s jeho náběhy nebo Adama Karabce, který si dovede seskočit hlouběji a pokrýt balon.

I kdyby mělo být hlavním cílem českého týmu soustředit se na defenzivní práci a pomoci si občasným napadáním a standardkou, stále se mohou hodit některé správné pokyny při vedení brejků a obecně přechodů po zisku míče. Minimálně v posledním utkání se Slovinskem by český tým měl mít k dispozici i určitý plán pro hru na balonu. Něco jiného než standardní nákop na útočníka do těžkého souboje.

Může to znít jako těžký úkol, ale realita je taková, že český fotbal musí od svých trenérů začít tvrdě vyžadovat kromě práce na defenzivní formaci i péči o výstavbu hry a ofenzivní část. Jinak si nemůžeme pořád dokola stěžovat na to, že nemáme k dispozici to, co konkurence. Kvalitu může z velké části nahradit dobrý plán.