Byl to úžasný zápas, zřejmě jeden z nejlepších v historii světových šampionátů. Během čtvrt hodiny v prodloužení padly čtyři góly. Přesto se o něm i po 40 letech mluví z jiného důvodu.
V semifinále mistrovství světa v roce 1982 na sebe narazily těžké váhy Německo a Francie. Vzpomíná se na něj hlavně kvůli nešetrnému knockoutu německého brankáře Haralda „Toniho“ Schmumachera na francouzského hráče Patricka Battistona. Jde o legendární faul, který paradoxně ani jako faul posouzen nebyl. Podobné popularitě se může těšit snad jen hlavička Zinédina Zidana do hrudi Marca Materazziho ve finále MS v roce 2006.
Šampionát v roce 1982 byl historický, utkalo se na něm poprvé 24 reprezentačních mužstev. Španělé pojali celou akci opravdu giganticky a na měsíční fotbalový svátek nazdobili hned 16 stadionů. Pro porovnání: čtyři roky nazpět v Argentině jich stačilo šest. Ale Španělsko se krátce po smrti generála Franca těšilo z návratu demokracie, ve společnosti vládla euforie a země si chtěla připsat první titul mistrů světa a také pořadatelský úspěch.
Na turnaji se hrály úžasné zápasy a padalo hodně branek. Dodnes je právě tento šampionát považován za jeden z nejpohlednějších v historii. Přesto trochu nevděčně zaujal spíše kuriozitami a aférami.
Losování základních skupin bylo jak vystřižené z legendární české komedie Hoří, má panenko. Tombola se v jednu chvíli zasekla, jedna kulička se rozpůlila. Na míčky Chile a Peru se v jednu chvíli zapomnělo a Belgie a Skotsko byly kvůli zmatkům z osudí taženy hned dvakrát! Šéfem losovacího aktu byl tehdejší generální sekretář FIFA Sepp Blatter.
Slavným se rozhodl být i jeden šejk. V „české“ skupině v utkání Francie – Kuvajt zvyšoval Alain Giresse ve druhé půli už na 4:1 pro favorita. Kuvajtští fotbalisté se ale vrhli na rozhodčího, že z hlediště slyšeli hvizd, a proto přestali hrát. Fahad Džábir Sabah, předseda tamního svazu a bratr kuvajtského emíra, sestoupil na hřiště a začal požadovat, aby byl gól odvolán. K úžasu všech uspěl.
Španělský šampionát z roku 1982 je známý také tím, že se divákům na mistrovsví světa poprvé ukázal Diego Armando Maradona. Už v 21 letech byl považován za nejlepšího fotbalistu od dob Pelého. Po turnaji měl hrát za FC Barcelona a španělské publikum chtěl svými kousky namlsat už v argentinském dresu. Jak bylo ale u Maradony zvykem, skončilo to spíše průšvihem. Nejvíce se do paměti diváků zapsal červenou kartou, když nakopl Brazilce Batistu do břicha.
Aférou, která navždy změnila jízdní řád základních skupin mistrovství světa, byl duel západního Německa s Rakouskem. Němci přijeli na turnaj jako úřadující mistři Evropy z roku 1980. Ovšem žádná uvolněná nálada v jejich táboře nepanovala. Bylo veřejným tajemstvím, že trenér Jupp Derwall se netěšil velké autoritě. Na hotelích mezi zápasy se hrával do noci poker, flámovalo se, někteří hráči promilovali celou noc…
Navíc Německo na začátku 80. let nedisponovalo zrovna nejsilnější generací. Parta okolo Franze Beckenbauera a Gerda Müllera byla pryč. Více než kdy jindy platila pro české sousedy typická buldočí vůle. Opravdovou hvězdou byl Karl-Heinz Rummenigge či stárnoucí Paul Breitner, ale ani jeden nebyl ve Španělsku v top formě.
V brance to tak špatné být nemělo. Sepp Maier, který vyhrál titul mistra světa, ale zároveň zbaštil „Vršovický dloubák“ od Antonína Panenky, sice skončil, ale nástupce byl nadprůměrný. I když trochu svůj, ke všemu měl připomínky. „Disciplína ve Španělsku neexistovala, byl to největší zmatek, jaký jsem v životě zažil. Byl jsem přesvědčený, že čím jsou ostatní horší, tím já musím být lepší,“ vzpomínal později Harald „Toni“ Schumacher, hlavní postava našeho příběhu, o které bude za malou chvíli řeč.
V rozhádaných kulisách zahájili Němci turnaj proti natěšenému nováčkovi z Alžírska. A favorit prohrál ostudně 1:2! Pocity hrdosti u outsidera umocnilo, že vítězství se konalo v den dvacetiletého výročí alžírské nezávislosti. Nikdo nemohl tušit, že za pouhých devět dní dorazí hořká pointa. Němci následně vyhráli nad Chile a v posledním utkání čekal Schumachera a spol. duel s Rakouskem.
Oběma týmům k postupu stačila výhra Němců 1:0. V 10. minutě vstřelil Horst Hrubesch hlavou úvodní gól. A dále asi tušíte. Jen se chodilo, nestřílelo, přihrávalo do stran a zdržovalo. Komentátor ADR odmítl dál mluvit, rakouský kolega vyzval diváky k vypnutí televize.
Trenéři obou mužstev se zmohli jen na trapné výmluvy, že šlo o hodně a hráči trpěli nervozitou. Alžířané podali oficiální protest na orgány FIFA a žádali diskvalifikaci obou výběrů. Podle očekávání neuspěli. Od té doby se závěrečné zápasy ve skupinách hrají ve stejný čas. Němci se tedy netěšili přílišné popularitě už po skupinách, a to hlavní mělo teprve přijít.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Španělské mistrovství mělo také zvláštní herní model. Ze skupin postoupilo 12 nejlepších a ti se utkali ve čtyřech skupinách po třech týmech. Dále postoupil pouze vítěz, a to přímo do semifinále. Němci narazili na domácí Španěly a Anglii. Po bezbrankové remíze s Albionem rozplakali Pierre Littbarski a Klaus Fischer hostitele a Němci postoupili mezi nejlepší čtyři, i když do ideálu měla jejich hra daleko.
Kdo k nim? První zlatá generace rostla Francouzům. Galský kohout nikdy nevyhrál velký turnaj, ale hráči jako Alain Giresse, Jean Tigana a především Michel Platini hodlali do Paříže přivést nejslavnější fotbalový pohár. Přesto měli začátek turnaje jako Němci a prohráli rozdílem třídy s Anglií. Následovala výhra nad Kuvajtem a o postup do osmifinálové skupiny se Francie utkala s Československem.
Svěřenci Jozefa Vengloše zažívali jedno z nejslavnějších období v historii. Tým okolo Antonína Panenky vyhrál mistrovství Evropy 1976, o čtyři roky později bral na Euru bronz a ve stejném roce vyhrál olympiádu v Moskvě. V Pyrenejích v létě 1982 byl ale tým bohužel už za zenitem. Přesto proti favorizované Francii sehrál nejlepší zápas na turnaji a jedna branka navíc stačila k postupu. Remíza 1:1 poslala dále modrého favorita, v závěru mu pomohla i zbytečná červená karta pro Ladislava Vízka.
Ve čtvrtfinálové skupině měli Francouzi kliku na los a přes Rakousko a Severní Irsko postoupili do semifinále.
Bylo 8. 7. 1982 a svět se těšil na souboj německé disciplíny s francouzskou tvořivostí. Veřejnost kvůli kontroverznímu duelu ve skupině držela palce Francouzům. Hrálo se večer v 21 hodin, přesto bylo v Andalusii v tu chvíli okolo 35 stupňů Celsia. Ve velkém dusnu se ale nehrál opatrný fotbal. Skóre otevřel Littbarski, za chvíli ale z penalty srovnal krok Platini. První poločas skončil 1:1.
Blíží se osudový moment Toniho Schumachera. Kde se vlastně vzal tento německý gólman? Kariéru spojil převážně s Kolínem nad Rýnem, na přelomu 70. a 80. let šlo o elitní evropský klub. Německý brankář byl samorost, trochu podivín, jak se o brankářích říká. Něco jako bubeníci v rockových kapelách. Vyrostl v chudých poměrech a snažil se dostat na vrchol. Jeho oblíbeným filmem byl Rocky, outsider s podobným osudem.
„Kopaná není sport pro rozmazlené chlapečky, ale pro tvrdé chlapy, kteří musí překračovat hranice únosnosti,“ říkal Schumacher. Pro rýpaly, kteří považují fotbalisty za slečinky, to může znít úsměvně, ale Schumacher to tak měl nastavené. Potvrdil to, když zlaté mistrovství Evropy v roce 1980 odchytal se zlomeným prstem na ruce a nikomu o tom neřekl.
Schumacher bral semifinálový duel osobně. Každý se do Němců strefoval za darebný zápas s Rakouskem. Každý chválil Francouze, že dávali hodně branek. Schumachera to „žralo“. V hlavě mu rezonovala jediná věc, chtěl být mistrem světa a byl odhodlaný tomu dát vše. Takhle zřejmě přemýšlel i v osudném semifinále chvíli po přestávce. Následující okamžiky změnily běh dějin.
V 57. minutě posílá Platini míč za německou obranu, sám na bránu se řítí Patrick Battiston, který je přitom na hřišti pouhých sedm minut. Další už nepřidá. Z brány se k němu totiž blíží lokomotiva jménem Schumacher. Pokud jste doteď následující okamžiky neviděli, věřte, že z nich tuhne krev v žilách i po 40 letech.
Francouzský hráč stačí do míče pouze dloubnout, ten končí mimo branku, ale dochází ke střetu s německým brankářem. Ten ví, že už míč netrefí, tak se odrazí od země a v letu trefí oběť loktem, hýžděmi i bokem naráz. Přitom v době, kdy Battiston kopl do balonu, tak k němu měl Schumacher ještě tak dva tři metry. Francouzský záložník zůstává bezvládně na zemi, je v bezvědomí. Prvním, kdo k bezvládnému tělu přiběhl, byl Platini. Jeho pokyn ke střídačkám byl jasný a zřetelný: „Rychle!“
„Jen tak tam ležel, vypadalo to, že ani nedýchá, byl bledý, neměl žádný pulz, myslel jsem, že je mrtvý,“ líčil Platini po utkání. Rozhodčí Charles Corver ani neodpískal faul! „Bylo těžké tu situaci posoudit, protože jsem sledoval míč,“ omlouval se poté. Ještě větším šokem ale bylo chování Schumachera. I přes dlouhé ošetřování Battistona se vůbec nezajímal o jeho stav, nevzrušeně žvýkal, dělal nožičky, a ještě provokoval francouzské příznivce, že mezi ně kopne balon. Nakonec byl Battiston odnesen ze hřiště a utkání po několika minutách pokračovalo.
Poté duel došel do prodloužení, ve kterém se začal hrát úchvatný fotbal. Francouzi kopli do vrtule a Marius Trésor s Alainem Giressem zajistili dvoubrankový náskok. Zdálo se, že je rozhodnuto. Francouzi pohánění touhou bojovat za zraněného parťáka byli na prahu prvního finále v historii. Ale nikdy neodepisujte Němce! Rummenigge snížil a Fischer krásnými nůžkami vyrovnal na 3:3! Během pouhé čtvrthodiny padly v prodloužení hned čtyři branky.
Chystal se první penaltový rozstřel v dějinách mistrovství světa, další unikát slavného večera. A Schumacher si dovolil naštvat Francouze podruhé. Chytil hned dva pokusy a poslal Němce do finále. Po zápase se ale samozřejmě řešil především střet z 57. minuty. Battiston naštěstí nedopadl tak zle. Pochroumaný obratel, tři zlomená žebra a dva vyražené zuby. Není to hezký výčet, ale v prvních chvílích to vypadalo skutečně hůře. Když se o této zprávě dověděl Schumacher, šokoval všechny potřetí. „Když jde jen o tohle, tak mu rád zaplatím můstek,“ odpověděl a všem spadla brada. Francie ho nesnášela. „Horor, atentát, strašidelné,“ křičely francouzské titulky. A měly pravdu.
Dokončí západní Německo skandální pouť až k titulu mistrů světa? Na závěr je tu finále nechtěných. Němci proti vždy pragmatickým Italům, kteří na cestě do Madridu vyřadili třeba fotbalové hračičky z Brazílie. Přesto nezaujatí přáli spíše Itálii, zážitek se Schumacherem byl příliš čerstvý a silný. Největší hvězdou mundialu se stal nakonec Paolo Rossi, který dal hattrick „kanárkům“, dvěma brankami skolil v semifinále Poláky a jednu laskominu si přichystal i pro Schumachera. Itálie vyhrála 3:1 a její titul vítali především Alžířané s Francouzi. Španělské mistrovství skončilo, na góly bylo bohaté, na aféry ještě bohatší.
Pro Toniho Schumachera ale nic nekončilo, naopak. Po šampionátu mu začal pravý teror. Nešetřila ho ani německá média a v prvních zápasech Bundesligy po mistrovství na něj všude pískali. Každou chvíli mu někdo volal, dostával dopisy s výhružkami, že mu unesou děti. Dostal novou přezdívku – Přízrak ze Sevilly. „Opustil mě smích, vyhýbal jsem se večírkům a ani v klubu jsem už nedělal žádné voloviny,“ vzpomínal později na nejtěžší životní období Schumacher.
Nepomohl si ani, když mlčel dlouze po zápase. Obsáhleji se ke kauze vrátil až pět let poté, když vydal vlastní biografii. „Sevilla byla zlomem v mém životě,“ začne opatrně. Následně popíše ze svého pohledu hororový střet. „Vrhám se dopředu proti Battistonovi. Ze zkušenosti vím, že se mě bude snažit přehodit. Vyskakuji do výšky, Patrick nezasahuje míč přesně. Když je člověk ve vzduchu, tak už nemůže svůj vlastní pohyb zabrzdit, nanejvýš jen trochu usměrnit. Brankář není letadlo. Nemohl jsem udělat už vůbec nic, s přitaženými koleny jsem letěl na Battistona. Kdybych ho zasáhl frontálně, bylo by to pro něj daleko horší, ale v posledním okamžiku se mi podařilo trochu se natočit, a tak jsem ho zasáhl do hlavy zadnicí nebo bokem. Na boku jsem cítil náraz. Upadl a já také.“
Za zraněným Battistonem se dle svých slov nevydal, protože už tam byli rozzlobení Francouzi a tušil ještě větší malér. „Ale byla to zbabělost. Říkal jsem si v duchu, stávej, chlapče, proč nevstáváš?! Musím říct, že jsem se poprvé v životě opravdu bál.“ K nešťastnému výroku o korunkách a můstku dodal, že se mu ulevilo, že se nestalo nic horšího a určitě nechtěl zranění nějak zlehčovat.
Argentina a Anglie se ve čtvrtfinále mistrovství světa 1986 střetly čtyři roky po konci války o Malvíny. Památný výkon Diega Armanda Maradony byl odplatou. Přečtěte si argentinský pohled na ikonický zápas, který má dnes šestatřicáté výročí.
První měsíce po srážce byly nejtěžší v Schumacherově životě. Nikoho nezajímalo, že odchytal výborný turnaj a v semifinále lapil dvě penalty. Nicméně potvrdil, že je bojovník, nesesypal se. A stala se jedna věc, která pomohla ulevit jeho svědomí. Schůzka s Battistonem. To byl zlom.
Za místo usmíření byly určeny Méty. Německý mučedník byl z logiky věci nervózní, netušil, jak bude raněný Francouz reagovat. Koneckonců, na krku měl ještě lékařský límec. Battiston hovořil německy jen málo, ale Schumacherovi vše podstatné rozuměl. „Nikdy jsem se tě nesnažil zranit, to je to poslední, čeho bych byl schopen,“ omlouval se Schumacher. „Já ti to věřím, dívám se na to taky tak, chápu tě.“
Schumacherovi se ulevilo, podobný rozhovor potřeboval. Přátelské povídání ovšem nemělo dlouhého trvání. Při odchodu zastihli dvojici novináři a fotografové. Schumacher musel čelit otázkám typu, co říká na to, že znepřátelil dvě evropské velmoci.
Vyhráno ovšem zdaleka neměl. Battiston mu sice odpustil, ale nenávisti Francouzů se těšil i nadále. V dubnu 1984 se otevíral nový stadion ve Štrasburku a prvním soupeřem byli v přátelském utkání Němci! No, přátelském… Celé utkání se bralo jako pomsta za semifinále 1982, pomsta proti démonovi Schumacherovi. Stadion měl kapacitu 50 000 míst, bylo vyprodáno. Tisk měl najednou tučné sousto. „Zkouška pro Schumachera?“ ptal se.
Trenér Německa Durwell si nechtěl dělat problémy a přemýšlel, že by postavil jiného brankáře. To ale nebylo nic pro Schumachera. Pomohl mu i druhý gólman Bernd Franke, který se přimluvil, že by měl nastoupit on. Trenér nakonec souhlasil. Celé utkání bylo z pohledu bezpečnostních složek mimořádné, policie byla všude. Na tréninku, v hotelu i cestou na zápas. Při příjezdu na stadion vítali německého brankáře transparenty jako „Nazi“ či „Bachař z Dachau. „Buď tě to úplně zničí, nebo vyhraješ. Bylo mi příšerně, připadal jsem si jako kriminálník, ale strach jsem neměl,“ uvedl později Schumacher.
Při nástupu na hřiště přivítala brankáře smršť kamení, vajec a jablek. Těžko představitelný tlak ovšem ustál. Zlomem v chování diváků byla situace, kdy za ním po jednom rohovém kopu přiběhl Battiston a kamarádsky si s ním plácnul. Pískot od této chvíle slábnul. Schumacher odchytal výborný zápas, Němci prohráli 0:1, ale on vyhrál. Po zápase si s Battistonem dokonce vyměnil dres. Zahnal tím přízrak ze Sevilly. Francouzi o dva měsíce později vyhráli domácí mistrovství Evropy a oslavili první velký pohár pro svou zemi. S Battistonem v sestavě.
Zní to jako pohádkový happyend. Ovšem Schumacherův život postihly ještě další kontroverze a ve finále i smůla. V roce 1986 na mistrovství světa v Mexiku Němci opět nezářili, ale došli až do finále. Tam nestačili na Maradonovu Argentinu a prohráli duel o zlato 2:3. Schumacher podběhl centr před první brankou a média si na něm smlsla.
Ostřílený brankář se rozhodl šokovat ještě jednou. V roce 1987 vyšla autobiografie Anpfiff, v překladu Odpískáno. Ohledně Batisttona toho dost vysvětlil a třeba mu někdo i uvěřil, že nešlo o úmysl. Ale zavařil si jinou věcí. Pustil se do spoluhráče z národního týmu Rummeniggeho, o trenéru Beckenbauerovi napsal, že nikdy nezvládl přechod do funkce trenéra, hráče v Bundeslize nazval línými kůžemi a dodal, že je v ní obvyklý doping.
Následná anketa magazínu Kicker mu vlastně dala za pravdu: 31 z 216 tázaných bundesligových hráčů kupodivu potvrdilo, že si v kariéře pomohli dopinkem. Přitom mohli klidně lhát. Řádná antidopinková kontrola se totiž v Německu provádí až od roku 1988.
Přesně před 60 lety skončil československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Schumacher ještě netušil, jaká přijde po jeho slovech ofenziva, a tak se ve své zpovědi také zasnil. „Jako kapitán národního mužstva chci s naší jedenáctkou zvítězit na mistrovství světa 1990. Lev Jašin reprezentoval Sovětský svaz ve 40 letech, tak proč bych nemohl já v 36?“
Výčet reprezentačních startů už ale nerozšířil, z národního mužstva i z kolínského klubu byl vyhozen! Dle očekávání německý svaz nesnesl kritiku a označil Schumachera za lháře. A bylo kolem toho samozřejmě patřičné haló, vždyť kontroverzní brankář byl úřadujícím fotbalistou roku. Takže stále borcem na vrcholu, nikoliv upadající hvězdou.
Vyhazovem z „Die Mannschaftu“ přišel o domácí mistrovství Evropy 1988 a především o vzývaný italský šampionát v roce 1990. A Němci jej skutečně vyhráli! Akorát mezi tyčemi nestál veterán Schumacher, ale ve zlatém opojení se koupal 23letý Bodo IIIgner.
Po konci v Kolíně získal titul v Turecku s Fenerbahce v roce 1989 a hráčskou kariéru ukončil v roce 1996 jako náhradní brankář a zároveň trenér brankářů v Borussii Dortmund. K usmíření v domovském Kolíně došlo až později, od roku 2012 byl Schumacher sedm let viceprezidentem klubu, se kterým kromě jiného získal v roce 1978 double.
Nyní už má klid. Pokud se tedy neblíží vzájemný duel Němců s Francouzi. V takových chvílích ožívá Přízrak ze Sevilly.
Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů.
Bundesliga mezi vlastníky nemá šejky, ani svého Abramoviče. Platí totiž pravidlo 50+1, se kterým jsou německé kluby neprodejné. Dominance Bayernu a jeho deset titulů v řadě však zvyšuje tlak na změnu.
Do historie se právě skončené euro zapsalo jako turnaj, na kterém se Anglie dočkala titulu evropského šampiona. Ženský fotbal si na zaplněných legendárních stadionech Old Trafford a Wembley nemohl přát lepší reklamu. Jaký rozdíl oproti jeho začátkům, kdy pokus o první euro skončil výsměchem od bulváru.
Stovky gólů, osm bundesligových titulů, vítězství v Lize mistrů nebo tři domácí poháry. Robert Lewandowski se během angažmá v Bayernu Mnichov nesmazatelně zapsal do klubové historie. Před pár dny přestoupil do Barcelony, a i když to vzhledem k popsanému zní neuvěřitelně, se slzou v oku na něj v Bavorsku vzpomínat nebudou.
