Jako letitý permanentkář Sparty jsem hluboce znechucen současným vedením a majitelem klubu. Mrzí mě to o to víc, že neexistuje příliš jiných věcí, které by mi dávaly takovou vášeň a pocit sounáležitosti.
Co se za poslední roky z mého pohledu „zvenčí“ povedlo? Nová vizuální identita klubu. Nejenom její samotná podstata, ale i komunikace, aktivity kolem jejího uvedení v život, motivace pro změnu a její „propisování“ v každodenním fungování.
Tím můj výčet pozitiv končí.
Nespokojenost začíná tím, že netuším, co Sparta chce být, protože Sparta sama neví, co skutečně je - kromě zavazující historie. Problém klubu není trenér, ale chybějící základy. Máme finanční prostředky a náš vzájemně nekritický kolektiv manažerů se umí plácat po zádech a zavírat oči před neúspěchem. K úspěchu je ale třeba jasná vize. Nikdo ve Spartě není důležitější než klub. Dokázal by někdo z manažerů odpovědět jednou, maximálně dvěma větami na následující otázky?
České fotbalové kluby můžou sbírat mezinárodní úspěchy i mimo zelené trávníky. Sparta se stala druhým klubem po Atlétiku Madrid s certifikátem za přístupnost pro handicapované fanoušky.
Slovensko čekají dva klíčové zápasy v kvalifikaci na mistrovství světa 2026 v USA, Mexiku a Kanadě. Jaké jsou na jeho úspěch vypsané kurzy? A můžeme se u východních sousedů poučit?
Taky se vám po posledních výkonech národního týmu začalo stýskat po Jaroslavu Šilhavém? Ještěže Čechům nedochází humor, jinak by reprezentační výkony byly k pláči.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!



