Diktátoři na fotbale. Znechucený Hitler dostal na své olympiádě tvrdou lekci

10. květen 2022
Sdílejte:
Až na Benita Mussoliniho většina evropských diktátorů fotbalu neholdovala. Adolf Hitler viděl pouze jeden zápas a stačilo to, aby na něj zanevřel. Proč se tak stalo vám prozradí další díl seriálu Pod Kůží.
Obecenstvo zdraví Adolfa Hitlera při příjezdu na Olympijský stadion v den zahájení letních olympijských her 7. srpna 1936. | Foto: Everett Collection/Shutterstock

Rok 1936 se nesl ve znamení olympijských her. Zimní i letní se konaly v Německu, kde se nacisté před třemi roky chopili moci. Nový režim se začínal osmělovat a testoval, co si může v mezinárodním měřítku dovolit. Rok předtím přičlenil zpět k Německu průmyslové Sársko, které se od konce války nacházelo pod správou Společnosti národů (předchůdkyně dnešní OSN) a vydal Norimberské zákony, kterými prakticky „uzákonil“ společenskou diskriminaci židovských spoluobčanů.

Zvedající se vlna kritiky se měla rozmělnit uspořádáním olympijských her. Návštěvníkům z celého světa se prezentoval až kýčovitě kašírovaný obraz moderní a otevřené země, plné šťastných lidí bezmezně důvěřujících svému „Vůdci“. Propaganda jela na plné obrátky. Uspořádání her nesmělo nic překazit.

Letní olympijské hry se začátkem srpna 1936 konaly v Berlíně. Uchvacovaly svojí monumentalitou a moderním pojetím. V berlínských barech se opět rozezněl jazz, který nacisté před několika lety zakázali jako zvrhlý hudební styl amerických „negrů“. Nic nesmělo vzbudit zdání perzekuce či zákazu čehokoliv. To hlavní se při olympiádě neodehrávalo na sportovištích, ale v jejím zákulisí, kde všehoschopný ministr propagandy Joseph Goebbels režíroval požadované vyznění her. Jak se ale říká – i mistr tesař se někdy utne a útesem, na kterém Goebbelsova režie kompletně ztroskotala se stal olympijský fotbalový turnaj.

Hitlerovo poprvé a naposledy

Vztah nacistů k fotbalu byl, mírně řečeno, rozpačitý. Gymnastika, lehká atletika či plavání se daly lehce využít pro potřeby propagandy. Individuální vizualizace těla jejich zástupců podpořena četnými úspěchy nabízela skvělou příležitost, jak publiku veřejně demonstrovat nezpochybnitelnou nadvládu „panské rasy“.

Co ale s jedenácti chlapy, kteří se honí za mičudou? To se z propagandistického hlediska ukázalo jako téměř neřešitelný oříšek. Fotbal byl ale ve 30. letech 20. století v Německu jeden z nejpopulárnějších sportů. Nešlo ho prostě jen tak obejít. Nezbývalo než vsadit na velkolepá vítězství.

Pod kůží

V aktuálním čísle tištěného Football Clubu najdete od historika Filipa Bláhy rozsáhlý text o fotbalové historii Berlína. Ne všechno se do něj ale vešlo. Proto je tu rubrika Pod kůží, která téma ze čtvrtletníku doplňuje a noří se ještě hlouběji pod povrch fotbalového mainstreamu.

Podpořte FC!

Nacisty namlsalo účinkování národního týmu na mistrovství světa v Itálii v roce 1934, kde Němci získali bronz, když v boji o třetí místo porazili favorizované Rakušany. Vítězství v olympijském turnaji se považovalo nejen za samozřejmost, ale i za povinnost.

Turnaje se zúčastnilo 16 týmů a hrálo se vyřazovacím způsobem. V prvním kole si domácí jedenáctka poradila hladce 9:0 s Lucemburskem. Zápas se hrál na berlínském Poštovním stadionu, který nechala mezi lety 1926 až 1929 vybudovat Správa pošt. Byl menší než Olympijský stadion, ale i tak se do hlediště mohlo vtěsnat více než 50 tisíc diváků. Když tři dny po svém vítězství nastoupilo Německo stejném stadionu ve čtvrtfinále proti Norsku, byly kulisy připraveny.

Do čestné lóže zasedl sám Adolf Hitler a jeho doprovod, aby sledovali hladké vítězství Německa a spolu s padesátipětitisícovým davem (dodnes nepřekonaný rekord Poštovního stadionu) oslavili postup do semifinále, které se mělo hrát již na Olympijském stadionu. Byla to jeho první návštěva fotbalového utkání. Scénář byl napsán, režisér usazen a mohlo se začít.

To, co se pak odehrávalo na trávníku, asi nejlépe charakterizuje populární výrok pozdějšího trenéra německých mistrů světa Seppa Harbergera: Příští zápas je ten nejtěžší. Němci nebyli schopni se dostat do hry, prohráli 0:2 a bylo hotovo. Rozčilený Hitler si zlost vylil na Goebbelsovi a vyčetl mu, že než přihlížet této blamáži, měli jít raději na veslařské závody, kde byla vysoká pravděpodobnost německého triumfu. V 83. minutě, kdy padla druhá branka Norů, to Hitler nevydržel a i s doprovodem stadion spěšně opustil.

Naštěstí pro Nory tehdy mezi diktátory neexistovalo něco jako sdílená praxe, jinak by Hitler nelenil a pozval podobně jako Benito Mussolini před římským finále 1934 rozhodčího na přátelský pohovor do své lóže. Pravděpodobně se až moc spoléhal na to, že zástupci „panské rasy“ nemohou prohrát, zvláště, když je milostivě poctil svojí přítomností. Fotbalový zápas pak již nikdy nenavštívil.

S trochou nadsázky se dá říci, že prohrané čtvrtfinále na Poštovním stadionu předurčilo rezervovaný vztah nacistů k fotbalu. Nevylepšila ho ani účast na mistrovství světa ve Francii v roce 1938, kdy Německo hned v prvním kole podlehlo Švýcarsku. Velká vítězství zůstávají jen na papíře a z fotbalu se stává pouhý nástroj k utužení mužského kolektivu a kamarádského ducha v rámci armádní přípravy. Brzy vypukne druhá světová válka, a tak i fotbal musí přispět k válečnému úsilí Třetí říše.

A po válce? Z Berlína je sice hromada trosek, ale fotbal se hraje dál. Zásadním způsobem zasáhne do organizace berlínské kopané vznik dvou německých států roku 1949 a stavba berlínské zdi o dvanáct let později. V obou německých republikách vzniknou postupně celostátní fotbalové ligy. Od sezóny 1963/64 se tak ve Spolkové republice Německo rozjede nová celostátní ligová soutěž – legendární Bundesliga. Ale to je již jiný příběh, ke kterému se dostaneme v příštím díle série Pod kůží.

Hlavně netrefit Stalina

Nyní se ještě podívejme do předválečného Sovětského svazu. Není bez zajímavosti, že nějaké tři týdny před Hitlerem zhlédl svoje první fotbalové utkání také sovětský diktátor J. V. Stalin.

Stalo se tak v rámci výročních oslav sovětského sportu a tělovýchovy, kdy na Rudém náměstí defilovali před Stalinem každoročně přední sportovci země. Samozřejmě ani zde nebylo ponecháno obecenstvo na pochybách, v čí režii se celá akce odehrává. Nejpozději v okamžiku, kdy kolem projížděl alegorický vůz s portrétem Lenina a Stalinovou sochou bylo všem jasné, kdo je tady ten „velký přítel sovětské tělovýchovy“.

Nápad uspořádat pro Stalina vzorový zápas se zrodil v hlavě Nikolaje Starostina, zakladatele moskevského Spartaku a tehdejšího nejlepšího fotbalisty SSSR. Pro tyto účely se spojil se Stalinovým blízkým spolupracovníkem Alexandrem Kosarevem, předsedou sovětské mládežnické organizace Komsomolu. Přípravy na zápas byly více než velkolepé. Plochu Rudého náměstí pokryl zelený filcový koberec o rozloze 9 000 metrů čtverečných, který vyhotovily Moskevské textilní závody.

Původně mělo proti Spartaku nastoupit moskevské Dynamo, které ale ze strachu, že by odražený míč mohl trefit zeď Kremlu či dokonce samotného Stalina, účast raději odřeklo. První tým Spartaku tak nastoupil proti svému béčku. Výsledek byl předem dohodnut a sice 4:3 pro první tým. Také branek mělo být docíleno předem dohodnutým způsobem – hlavou, patičkou, pokutovým kopem, po rohu apod.

Samotné utkání se plánovalo na 30 minut. Kosarev byl spojkou na tribuně Leninova mauzolea, odkud Stalin zápas v bílé uniformě sledoval. V případě, že by se Stalin začal nudit, či reagoval na hru podrážděně, měl dát hráčům na ploše bílým kapesníkem znamení, aby zápas okamžitě ukončili. Zápas nakonec trval 43 minut a filmové týdeníky zaznamenaly dokonce lehký úsměv na tváři „nesmrtelného“ vůdce. Pár týdnů na to rozpoutá Stalin vnitrostranické čistky, kterým padne za oběť i Kosarev.

Další díly z berlínské série Pod kůží:

Bundesligové začátky. Špinavé peníze daly vzniknout berlínské legendě

Po druhé světové válce se z Berlína stává rozdělené město. Důsledky to má i fotbalové. Do města, kde neustále hrozí začátek třetí světové války, fotbalisté moc nechtějí. Na startu Bundesligy je to problém.

Finále bez konce. Berlínská ikona otevřela nejdelším zápasem

Není ikoničtějšího stadionu ve střední Evropě, než je ten Olympijský v Berlíně. Historik Filip Bláha se ohlíží za fotbalovými počátky stadionu, které ukazují napjatou situaci v Německu po konci první světové války.

Související články

Arsenal proti Tottenhamu. Jak vznikala rivalita a kdo měl nejdřív navrch?

Severolondýnské derby patří k nejtradičnějším a největším střetům místních rivalů na světě. Do jeho počátků vás přenese úryvek z chystané knihy Víc než jen zápas.

Historie

Serie A na vlastní kůži. V Římě jděte na AS, řekneme vám proč

Kdo jede do Říma, musí na Olympijský stadion na fotbal. Spolupracovník Football Clubu tam stihl během pěti dnů domácí zápasy Lazia i AS. I kvůli snazšímu pořízení vstupenek doporučuje návštěvu Mourinha a spol. A když se po zápase nedostanete do přecpaného autobusu, můžete se dočkat odměny…

Reportáž

Přes Ghanu a čtvrtou švédskou ligu do Chelsea. Fascinující příběh Grahama Pottera

Chelsea si ho vybrala, aby nahradil úspěšného a uznávaného Thomase Tuchela. Fanoušci i experti ho zasypávají superlativy. Do Premier League přitom přišel teprve před třemi lety a jeho nejlepším umístěním je deváté místo. Proč je Graham Potter považován za trenérskou hvězdu budoucnosti a v čem je jeho příběh neobyčejný?

Trenéři
Popup se zavře za 8s