Slavia v čínských rukách. Dokud nás strana nerozdělí

13. únor 2019
Sdílejte:
Slavii čeká díky čínskému investorovi boj o titul i o úspěch v Evropě. Stojí její vzestup na pevných, nebo na hliněných nohách? Odpovědi hledá Simon Chadwick, přední světový odborník na čínské investice ve fotbale.
Foto: ph.FAB/Shutterstock

Na sklonku roku 2014 oznámil čínský prezident Si Ťin-pching, že chce, aby jeho země do roku 2025 vytvořila sportovní ekonomiku v hodnotě 850 miliard dolarů. Podobně jako u jiných velkých vizí, také čínskému sportu vytyčil cíl grandiózních rozměrů. Čína chce zdvojnásobit velikost světového sportovního průmyslu a stát se ve světovém sportu dominantní silou.

Za základ čínského tažení k nadvládě nad světovým sportem vybral Si fotbal. Není to překvapení, fotbal je globálně populární sport; prezident ale taky chápe, že tento sport poskytuje prostředky, kterými si státy mohou vybudovat pověst, vliv a respekt. A hned od začátku roku 2015 dávali čínští funkcionáři hlasitě najevo, že jejich země uspořádá a vyhraje mistrovství světa. Jednou se to možná stane, první ze zmíněných cílů se přitom zdá být pravděpodobnější.

Manifestační výzva vydaná čínskou vládou spustila v říši středu fotbalové finanční šílenství. Aby potěšili své lídry – ale i s vidinou toho, že na fotbalové angažovanosti země vydělají pěkné peníze – začali investoři a podnikatelé utrácet obří částky za hráče, kluby, sponzorské dohody, reklamní práva, servisní organizace (např. fotbalové agenty) a tak dále.

Nejprve se dostalo do titulků rozhodnutí konglomerátu Wanda koupit podíl ve španělském klubu Atlético Madrid. Pak přišly příchody hráčů – jako první upoutal přestup Jacksona Martíneze do Kuang-čou Evergrande (z Atlétika Madrid). To byla jen předzvěst věcí příštích – dva brazilští internacionálové Oscar a Ramires dali sbohem Chelsea a anglické Premier League a vydali se na Východ.

Ve stejné době nakupovali čínští investoři kluby v Anglii, Španělsku, Nizozemsku, Francii, Itálii i jinde. Šlo o společnosti ze zábavního a turistického až po elektronický a realitní byznys. V letech 2015 a 2016 vše naznačovala, že čínské peníze můžou od základů změnit podstatu světového fotbalu (a jeho financování). Komentátoři v té době běžně psali o rychle nafouknuté čínské fotbalové bublině, která může prasknout.

Ekonomická brzda

Po prvotním spekulativním flámu s velkými výdaji vyšel v roce 2016 dokument Rozvoj fotbalu v Číně. Spíš než prosté předestření vize šlo o strategický plán, který líčil, jakým způsobem čínský fotbal dosáhne vytčených cílů. Nejpozoruhodnější z nich – stát se do roku 2050 vůdčí zemí ve FIFA. Přelom let 2016 a 2017 ale můžeme také označit za bod zvratu v ekonomickém vývoji v Číně. Po víc než celém desetiletí bezuzdného ekonomického růstu se čínská vláda začala obávat, že ekonomika země slábne.

Jednou z konkrétních obav bylo, že se domácí investoři vrhali do vysoce riskantních investic v zahraničí, používali při tom zdroje pocházející z Číny a tím vystavovali její finanční systém nadměrnému riziku. Další znepokojení panovalo jednoduše z toho, že tito lidé utrácejí příliš mnoho peněz. Jestli právě tohle bylo ono praskání bubliny, je diskutabilní, nicméně šlo o začátek intervencí čínské vlády do fotbalu.



Několik vysoce postavených osob investujících ve fotbale se dočkalo veřejného zostuzení ze strany úřadů, což někdy vedlo k tomu, že byly nuceny svá fotbalová aktiva prodat (byl to třeba Wang Ťien-lin s koncernem Wanda a Atlétikem Madrid). V dalších případech se obvinění vůči investorům týkala například praní špinavých peněz (jak se stalo společnosti Suning, většinovému vlastníkovi Interu Milán). Jiným – byl mezi nimi Tony Xia s Aston Villou – se zase stalo, že kvůli zpřísnění podmínek své peníze potřebné pro udržení zahraničních investic nemohli dostat ven z Číny.

V téže době začala čínská vláda veřejně zdůrazňovat, že je potřeba fotbalové investice spojovat s ekonomickými národními zájmy. Jednoduše řečeno to znamenalo: pokud taková investice nebude pro Čínu finančně výnosná, pak na ni zapomeňte. Dále vláda kladla důraz na to, že je důležité jakékoli budoucí investice spojovat s jinými projekty, zejména s iniciativou Nová hedvábná stezka. To je kolosální infrastrukturní projekt, který má napodobit starou hedvábnou stezku napříč Eurasií a umožnit Číně intenzivně obchodovat se zbytkem světa. Někteří její kritici si ovšem myslí, že jde spíš o moc a vliv – o metodu, kterou Peking šíří po světě svou doktrínu.

Český ráj

Pokud si z této stručné fotbalové historie v současné Číně můžeme vzít nějaká ponaučení, tak jsou to: „vždy očekávej neočekávané“ a „stát nikdy není daleko“. Pro zemi, jakou je Česko, kde lidé po čtyřicet let žili v komunismu, jsou tyhle postřehy znepokojivě povědomé. Čína na svůj „listopad 1989“ stále čeká, což znamená, že i fotbal tam stále podléhá rozmarům vládnoucí strany. Ano, období mezi lety 2014 a 2017 bylo fotbalové, ale jen částečně – šlo také o politiku, obchod a potřebu Číny udržet ekonomický růst.

Fanouškům Slavie, kterou ovládá čínský kapitál, to něco naznačuje: čínští fotbaloví investoři mají jiné, větší věci k přemýšlení. Nebo to tak přinejmenším vypadá. Česko si každopádně zahrává s fiaskem od té chvíle, kdy prezident Miloš Zeman vsadil ve velkém na vztahy s Čínou. Závislost na jiné zemi nikdy nepředstavuje zdravou strategii národního rozvoje, ale pokud se do ní země uvrhne sama, má to v sobě hořkost a ironii. Co se v poslední době odehrálo v českém fotbale, je tím pádem i výsledkem toho, pro co mají slabost vládnoucí čeští politici.

Čínský konglomerát CEFC vlétl do českého fotbalu s příslibem dobrých časů pro Slavii Praha v roce 2015. Korporace CEFC pořizovala majetek po celém světě. Některé z investic byly dechberoucí; například utratila přes devět miliard dolarů za devítiprocentní podíl v ruské energetické společnosti Rosněfť. Bobtnající investice si získaly pozornost v západní Evropě a Spojených státech, CEFC udivovala mírou svého akvizičního chtíče. Problémem ovšem bylo, že jen málokdo tušil, kdo nebo co CEFC vlastně je, kde se tu vzala a co je zdrojem její finanční moci.

Jasné však bylo, že se Česko na základě vztahů své vlády s Čínou i vzhledem ke své strategické zeměpisné poloze stalo základnou pro výpad CEFC západním směrem, ale také východním (do zemí jako Rumunsko). Logika tohoto záměru spočívala v tom, že by se Praha stala středobodem energetického uzlu, který by propojoval Černé moře, Moskvu a nakonec byl i mostem do Německa a dále. Čekalo se, že to s sebou přinese hlavně vznik obchodního řetězce (čerpacích stanic). Rostoucí čínská touha po ropě také budila dojem, že CEFC šlo i o zásoby pod Černým mořem. To mohlo souviset s údajným zájmem společnosti o koupi rumunského klubu Universitatea Craiova.

Fotbal jako záminka

Při nabývání jmění, budování vztahů, zakládání sítí a ovlivňování politiků poskytuje fotbal ohromnou sílu – zeptejte se lidí jako Silvio Berlusconi nebo Roman Abramovič. Firemní skyboxy jsou vždycky místy, kde je při zápasech zajímavé pobýt. Je to jako s krabicí čokolády Forresta Gumpa – nikdy nevíte, kdo tam zrovna bude. Z mé zkušenosti jsou to obvykle politici, přední postavy byznysu a různé celebrity. Pořídit si fotbalový klub proto zajišťuje kupujícímu legitimitu a přijetí, a zároveň je to zkratka k lidem, kteří můžou být zásadní pro vaše obchodní rozhodnutí.



Fanoušci a hráči pražské Slavie i kdokoli jiný spojený s klubem před sebou právem viděli světlejší budoucnost. Koneckonců, přechod do rukou CEFC okamžitě klub umístil do srdce rostoucího obchodního impéria, které bylo napojeno na jednu z největších ekonomik světa a její aspirace v zahraničí. Velkou vadou na kráse toho všeho bylo, že málokdo o CEFC opravdu něco věděl, a ještě méně o jejím šéfovi – Jie Ťien-mingovi. Ale znovu – není třeba si z toho dělat hlavu. Obecně platí, že regulace vlastnictví v evropském fotbale nejsou tak silné a účelné, jak by měly být. Jie nebyl prvním vlastníkem fotbalového klubu, o kterém bylo složité najít informace, a pokud se tato pravidla nezmění, nebude ani poslední.

Nicméně příliv investic z Číny byl pro evropský fotbal chvílemi znepokojující. Představitele anglické Premier League to nakonec vedlo k tomu, že angažovali forenzní vyšetřovatele, aby ověřovali důvěryhodnost čínských občanů, kteří se ucházeli o koupi anglických klubů. Řízení podnikání je u Číňanů poněkud odlišné od jiných částí světa. Mám tím na mysli, že najít detaily například o autenticitě osoby, dalších obchodních aktivitách, finančním statusu a podobně je často nemožné.

Po čistce přichází CITIC

Co jsme v době, kdy asijská společnost Slavii koupila, nevěděli, ale teď se to zdá být jasnější, je, že CEFC a Jie si půjčovali obrovské sumy peněz od čínských finančních institucí. To vedlo k masivnímu odlivu peněz z Číny, což následně vystavilo finanční systém země riziku a mělo to důsledek i pro vlastníka Slavie. Když v roce 2017 začala čínská vláda ve věci zahraničních investic přitvrzovat a „kousat“, zdálo se, že je jen otázkou času, než dojde také na CEFC Energy a Jie Ťien-minga.

Čínský stát si na ně nakonec opravdu došlápl a penězovod z šanghajské centrály CEFC se uzavřel a vyschl. I ve Slavii tím pádem začaly docházet peníze. Ale následné Jie Ťien-mingovo zadržení čínskými úřady naznačuje, že v tom bylo ještě něco víc. Ano, obchodoval způsobem, který státní aparát v Pekingu pokládal za odporující národním zájmům. Avšak v tu samou dobu čínský prezident Si vybíral lidi, o kterých si myslel, že představují hrozbu pro jeho rostoucí moc. Zdá se, že tohle pohltilo jak Jie Ťien-minga, tak jiné fotbalové investory a nepočítaně dalších napříč čínským průmyslem.

S poškozeným financováním a Jie ve vazbě se Slavia nevyhnutelně řítila do potíží. Sen o ligových titulech a evropských úspěších se po dvou letech dramaticky rozviklal. Nakonec ale česká vláda umožnila převzít aktiva CEFC v zemi jiné čínské organizaci – CITIC. Vzhledem k tomu, jak CEFC vzala Česko finančně útokem, neměla česká vláda zřejmě moc na výběr než transakci odsouhlasit.

Ovšem tohle angažmá firmy CITIC je jak ironické, tak překvapivé. Jak pozorovatelé spekulovali o tom, kdo je tou skutečnou silou za společností CEFC a kdo ji ovlivňuje, úplně stejné spekulace kolovaly také o CITIC. Před dvěma lety byla CITIC vlastníkem za očekáváními zaostávajícího klubu čínské Super League Peking Guoan. Avšak po rekapitalizační dohodě se společností Sinobo se tento klub stal jedním z nejhodnotnějších na světě (ve světovém žebříčku je na úrovni AC Milán). Není zcela jasné, kdo nebo co ovládá CITIC (a Sinobo) ani proč a s jakým záměrem.

Spolu jsme silnější

Na výše zmíněném pravděpodobně většině fanoušků Slavie nebude záležet, ačkoli neprůhledný způsob, jakým přešlo vlastnictví do rukou CEFC a potom CITIC znamená, že klub ještě není z čínské bryndy venku. Dá se dokonce tvrdit, že Praha je teď ještě víc součástí čínské politické mašinerie než dřív, zvlášť vzhledem k tomu, co je známo o CITIC a jejích partnerech. Každopádně fakt, že CITIC má podle všeho úzké vazby na čínskou vládu, znamená, že fotbal (nebo i české pivo) je stále součástí dlouhodobějších vizí Pekingu a může i nadále tvořit základ pro plánovanou Novou hedvábnou stezku. Že by se nakonec ony slávistické čerpací stanice staly realitou?

Zatím však zůstávají realitou nejasnosti o tom, co se nakonec se Slavií, jejími financemi a vztahy s Čínou stane. Měnová omezení, zásahy státu a potřeba držet se národní vize určované vládou, to všechno znamená, že rozhodnutí CITIC o nákupech hráčů, dobývání titulů a rozvoji klubové infrastruktury se budou pravděpodobně dít v černé skříňce kdesi v centru Pekingu.

Článek byl poprvé publikován v tištěném Football Clubu číslo 1/2019.

Související články

Vicemistři světa si vydělali leda na parkety. Šedesát let od finále v Chile

Přesně před 60 lety skončil československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.

Historie

Po práci hrát Ligu mistrů nejde. Ženský fotbal očima trenéra reprezentace

Tři neúspěšné kvalifikace na velký turnaj má za sebou Karel Rada v roli hlavního trenéra ženské reprezentace. V rozhovoru vysvětluje, proč z toho není frustrovaný. Přidává také neidealizovaný pohled na ženský fotbal. Například „nehrne“ ženskou ligu do televize za každou cenu.

Rozhovor

Padesát tisíc za napadení fanouška na Letné. Pokutu od Sparty potvrdil soud

Příznivec Sparty dostal za fyzické napadení fanouška Baníku během ligového zápasu pokutu 50 tisíc korun. Klub ji vymáhal u soudu a uspěl, protože smluvní pokutu má uvedenou v návštěvním řádu. Jde ale o pravidla, která v praxi „nikdo nečte“ a kluby nechtějí své fanoušky pokutovat. Proto šlo o ojedinělý případ, který by příště mohl dopadnout jinak.

Fanoušci
Popup se zavře za 8s