Na teploměru minus dva. Diktafon připraven. Tradice pokračuje. I letos se s centrálním bankéřem Alešem Michlem vydáváme na novoroční rozhovor při běhu. V pořadí už posedmé. Po třech letech prohánění se po sázavských lesích a loukách se opět vracíme do matičky Prahy. Přes teplákové soupravy tentokrát ještě navlékáme rudý a sešívaný dres. Nakonec se totiž domlouváme na desetikilometrové trase mezi fotbalovými stadiony Sparty a Slavie. Nejen proto, že jsme v tomhle ohledu rivalové.
Proč jsi chtěl běžet z Letné do Vršovic?
Říkal jsem si, že tě konečně dostanu ze Sparty někam, kde se hraje lepší fotbal. Přitom před pěti lety to bylo naopak. Jak rychle se může všechno otočit. V ekonomice je to podobné. Navíc ve financích i ve fotbale platí, že je všechno o hlavě a o důvěře. Je potřeba říkat pravdu. Natvrdo. Ze lží vznikají krize.
Takže teď musíš odpovídat bez vytáček…
Jasně, bez kliček. Ne jako ten váš nespoutaný Kanga.
Kanga je snad jediný, kdo u nás hraje dobře.
Tak se mnou někdy pojď na Slavii, na tu teď nemáte.
Nepůjdu, zapomeň. Ale je pravda, že jste nám utekli. Vypadá to, že na Spartě má v posledních letech vyšší prioritu hotel, co vyrůstá vedle stadionu. Ale neboj, taky vám dojde dech.
Určitě to bude později než mně. Zpomal, prosím.
Narodil se v roce 1977. Studoval na VŠE v Praze, LSE v Londýně a Wharton School of Finance ve Philadelphii. Během studií psal pět let pro Hospodářské noviny. Později působil devět let jako portfoliový stratég v Raiffeisenbank. Byl v poradních týmech místopředsedů vlád pro ekonomiku Martina Jahna a Jiřího Havla, spolupracoval s NERVem. Později na ministerstvu financí radil Andreji Babišovi a Aleně Schillerové. Působil ve správní radě Y Soft Ventures a v roce 2016 založil spolu s ekonomem Pavlem Kohoutem investiční fond Quant. Od prosince 2018 je členem bankovní rady České národní banky.
Co by říkal tvůj oblíbenec Alois Rašín na dnešní astronomické rozpočty pražských S?
Asi by zíral. Až ve slávistickém muzeu jsem se dozvěděl, že byl předsedou Literárního a řečnického spolku Slavia, v jehož rámci později vzniknul i sportovní klub. A jeho první účetní osnovu sestavil právě Rašín. Nebyl ale moc populární, protože nejen v účetnictví razil heslo: „Pracuj a šetři.“ To se mi líbí. Vtipné je i to, že chodil na fotbal spíš zkoumat, jestli ve frontách před stadiónem nejsou lidé, co za lístky utrácejí peníze z dávek.
Co bude Slavia dělat, až v Číně zavřou penězovody?
Netuším. Nevidím do financování Slavie ani Sparty, v tomhle jsem fakt čistě jen fanoušek. Umřít se dá ale i na opojení úspěchem a megalomanství. To je zase stejné ve fotbale i v ekonomice. Při poslední hospodářské krizi na to doplatilo třeba Irsko, o kterém se do té doby mluvilo jako o ekonomickém tygrovi. V byznysu nemůžeš jet pořád na dluh a snažit se to urvat jen objemy nalitých peněz.
Peníze ti nezaručí ani tituly ve fotbale. Podívej se na váš experiment s trenérem Stramaccionim. Nebo do Anglie, kde se teď klubům s největším rozpočtem směje Liverpool. Jde o koncepčně řízený klub, přivedli si skvělého trenéra Kloppa, nakoupili nadějné hráče z horších týmů. Budovali to postupně.
Zůstaňme ještě u té Číny. Patříš mezi zastánce čínských investic do Česka a dobrých vztahů s „říší středu“. Ze slibovaného balíku peněz sem ale nakonec moc nepřiteklo…
Pravda, čekal jsem daleko lepší čísla. Ale chce to trpělivost, respekt a diplomacii. Uvidíš, že se to ještě rozjede. Lusknutím prstu to tady nebylo ani u japonských, korejských nebo tchajwanských investic.
Není lepší soustředit se na Německo a další okolní státy? Proč se tolik zajímat o Čínu?
Německo za posledních deset let ztratilo tržní podíl na světovém exportu, spadlo z 9,1 na 8,1 procenta. Je chyba soustředit se jenom na Německo, sázet všechno na jednu kartu. Už nejsou devadesátky. Ostatně dneska je do roku 2050 stejně daleko jako do 1990. Za třicet let může být všechno jinak, proč si zavírat zajímavou cestu.
Takže myslíš, že v roce 2050 pro nás může být Čína stejně důležitá jako Německo?
To vážně nevím. Německo nás táhne hlavně díky automobilovému průmyslu, nejvíc tam vyvážíme díly. Autoprůmysl může přitom za tři dekády vypadat úplně jinak. Na co se bude jezdit? Jak to bude s autonomními vozy? Kde a v jakém množství se bude vyrábět? Jaké budou ekologické regulace?
Před rokem jsi říkal, že v Česku nechceš euro ani za patnáct let. Nerozmyslel sis to?
Na euro si můžeme počkat. Připravit si vlastní kritéria, podle kterých poznáme, jestli se blíží správný čas. Často se říká, že euro je politikum. Politici by prý měli zavelet. Podle mě jsou ale klíčové ekonomické ukazatele. Takže hlavní slovo bych nechal ekonomům. Signálem by mohlo být třeba to, že tržní pohyby kurzu vlastní měny nebudou vyrovnávat ekonomiku – až pak odpadne hlavní důvod, proč euro nepřijmout.
ČNB se vyčítá, že při hodnocení možnosti přijetí eura tendenčně zmiňuje hlavně aspekty, které jsou v souvislosti s naším vstupem do eurozóny negativní…
Blbost. Přečti si celou analýzu, kterou máme na webu. Euro teď není aktuální téma, o kterém bychom se měli bavit. Mě zajímá stabilita cen, silná koruna a stabilita tuzemského finančního trhu.
Jenže koruna rozhodně nevyrostla tolik, jak se čekalo na konci intervencí…
Poslední dva roky měla posilovat určitě víc. Měli jsme vyšší sazby než v eurozóně, ale stejně z toho moc nebylo. Zkrátka jde o daň za devalvaci. Před ní byl objem krátkodobého zahraničního kapitálu, měřený zahraniční držbou českých státních dluhopisů a objemem krátkodobých vkladů nerezidentů u bank, 290 miliard korun. Dneska je to za 1300 miliard.
V své nové knížce Jestřábi a holubice často opakuješ, že je potřeba „makat a šetřit“, jinak se nám dlouhodobě dařit nebude. Na pár místech mi dokonce přijde, že skoro lituješ, že se už nechodí do práce šest dnů v týdnu a nedělá deset hodin denně. To v době, kdy se v některých zemích začíná uvažovat o čtyřdenním pracovním týdnu, není úplně „in“…
Západ zlenivěl. Začínáme být hrozně pohodlní, už se nám nechce makat. Ok, jestli chce někdo dělat čtyři dny v týdnu a mít nižší výplatu, ať je po jeho. Ale musíme počítat s tím, že nás časem rozvíjející se ekonomiky přejedou. Zároveň platí, že když už se maká, je potřeba vyrábět produkty s vysokou přidanou hodnotou, a tím pádem i vysokou marží. Ať jsme jako Apple s marží 38 procent, ne jako Foxconn s 1,5 procenta. Proto se nebraňme zahraničním investorům, ani těm čínským. Nedělejme silácká politická gesta.
Ale zrovna v byznysu s Čínou o politiku dost jde. Pro tebe není důležitá třeba otázka lidských práv?
Jasně, je. Ale všechno má své meze. Nemyslím si, že jsme v pozici, že bychom měli ostatním zemím kecat do toho, co mají dělat. Soustřeďme se na sebe, na náš vlastní růst. Ber to tak, že jsem ekonom, ne politolog.
Ok, v tomhle se očividně neshodneme. Pojď ještě přejít k tomu „šetření“. To se dělá taky blbě, když je inflace u tří procent.
Nemyslím si, že inflace ještě výrazně poroste. A rozhodně by to neměl být důvod, aby lidi utráceli za blbosti. Jen ať si peníze odkládají a tvoří finanční rezervy.
Nojo, ale peníze uložené v bance se teď právě kvůli inflaci znehodnocují. Bez investování jejich hodnotu neudržíš…
Dobře, ale srovnej situaci se Slovenskem. V Česku už je termínovaný vklad i za 1,9 procenta. Na Slovensku 0,05 procenta. Aspoň to.
Obojí slabota.
Ale ano, nízké sazby ženou lidi do rizikovějších aktiv s cílem investici reálně zhodnotit. Někdo se ale spálí. Ukázkový příklad jsou korporátní dluhopisy. Některé firmy jsou dobré a vyplatí se jim půjčit, jiné jsou od samého začátku brak. Kdo se v tom nevyzná, měl by se držet stranou.
Zrovna v případě korporátních dluhopisů se mohla ČNB mnohem víc angažovat…
A co bys chtěl, další regulaci? Dalšího rozhodčího? Zdvojnásobit stránky pravidel? Podnikání je o risku. Nemůžeme trh neustále svazovat a lidi si nesmí zvykat, že je pořád někdo vodí za ručičku. Korporátní dluhopisy jsou pro zkušené investory. Pravidlo číslo jedna je – když produktu nerozumím, tak ho nekupuju. Pravidlo číslo dvě – vždycky dodržuj pravidlo číslo jedna. Pravidlo číslo tři – za blbost se platí.
Úplně stejně ti můžu říct, že podnikání jsou i hypotéky a v těch trh dost svazujete…
Chápu, kam tím míříš. Taky nejsem z regulací hypoték zrovna nadšený. Zároveň si myslím, že situaci kolem půjček na bydlení a vývoje cen na nemovitostním trhu nesmíme podceňovat. Podívej se, jak to v roce 2008 dopadlo v Americe.
K tomu teď máme hodně daleko. Navíc když se tu před rokem zaváděly přísnější regulace, říkalo se, že by je ČNB mohla postupně zase uvolnit. Teď se naopak mluví o dalším přitvrzování u parametru LTV, tedy u poměru půjčky k hodnotě nemovitosti.
Nebudu hlasovat pro žádné přitvrzování. Větší regulace hypotečního trhu už není potřeba. Stačilo. Když půjdou nahoru úrokové sazby hypoték, může se klidně povolit uzda u parametru DSTI, to se ale zatím neděje.
Text původně vyšel na webu Finmag.cz.
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
