S reprezentací Nového Zélandu jste loni podepsala nevšedně dlouhou smlouvu na šest let. Jste odhodlaná ji dodržet až do konce?
Určitě. Samozřejmě ve světě není obvyklé podepisovat tak dlouhou trenérskou smlouvu. Pro mě je to velmi pozitivní a obrovská výzva. Když pracujete s týmem půl roku, vidíte určitý pokrok. Ale pokud jste u něj šest let, máte šanci dosáhnout obrovského progresu. Jsem nadšená, že můžu s těmi holkami pracovat dlouhodobě. Mám v družstvu zkušené hráčky i mladé, které v sobě mají velký potenciál. Za pár let se můžou hodně posunout a předčít tyhle „seniorky“.
Když vám navrhli délku kontraktu, neměla jste pocit, že jste se přeslechla?
Pro mě to byl jeden z hlavních důvodů, proč smlouvu podepsat. Pracovat s týmem tak dlouho byl vždycky můj sen. Není to jen o tom, jak dopadneme výsledkově na mistrovství světa nebo na olympiádě. Samozřejmě, že vždycky hrajeme na vítězství, ale důležité je i vychovávat mladé hráčky.
V zemi už jste působila před osmi lety. Jak si vás zástupci svazu našli nyní?
Byli jsme v kontaktu už v předchozích letech. Měla jsem nabídku dělat jako hlavní trenér dvacítku. Zrovna v tu dobu jsem ale začala trénovat v Americe. Timing tehdy zkrátka nebyl správný. Zklamaně jsem jim řekla, že bych se moc ráda vrátila, jenže to nejde.
Co bylo dál?
V červenci minulého roku mi smlouva v Americe vypršela. Zjistila jsem, že mi hrozně chybí mezinárodní fotbal. Zrovna se otevřelo výběrové řízení na kouče Nového Zélandu. Kolega, se kterým jsem byla nejvíc v kontaktu, když jsem měla nabídku ze dvacítky, tvrdil, že bych pro jejich holky byla úplně perfektní. Nikdy jsme se neviděli, ale často jsme si telefonovali a hodně jsme si lidsky sedli. Ten kluk mi pak napsal textovku, jestli vím, že hledají trenéra pro áčko.
Hned vás trklo, že to bude práce pro vás?
On mi dal signál, abych poslala své CV. Pak proběhly rozhovory na dálku přes moderní technologie. Když jsem se v srpnu vrátila z Ameriky do Česka, volal mi boss z Nového Zélandu, že jsem to vyhrála. Byl to ten nejlepší timing! Neměla jsem džob a byla jsem připravená. Nevím přesně, kolik se přihlásilo zájemců, ale určitě hodně. Každý ví, že se v roce 2023 v Austrálii a na Novém Zélandu koná mistrovství světa. Být trenérem při domácím šampionátu je krásné. Jenom si to představím, běhá mi mráz po zádech.
Reprezentace Zélandu stále čeká na první výhru na velké akci. Bude to vaše prvotní motivace na mistrovství světa?
Přesně tak. Kdy jindy, když ne teď. Mít první, ale rozhodně ne poslední vítězství. Určitě chceme postoupit ze skupiny. Víme, že to bude těžké. Stejný cíl jsme měly na turnaji SheBelieves v Americe a nakonec jsme skončily poslední. Je před námi spousta práce. Jména soupeřů zatím neznáme, losování by mělo proběhnout někdy v říjnu.
Jaký máte tým?
S hodně hráčkami, které jsou dnes v seniorském nároďáku, jsem pracovala už při svém prvním působení. Byla jsem trenérkou reprezentační sedmnáctky a asistentkou u dvacítky. Styl a kultura Nového Zélandu mi strašně vyhovovaly. Věřila jsem, že se tam jednou vrátím a budu pracovat dál.
Buduje se kvůli mistrovství světa nová infrastruktura?
Jakmile dostal Nový Zéland pořadatelství, vytvořila se komise. Buduje se, plánuje. Je to obrovská šance motivovat a inspirovat mladé holky, aby začaly víc hrát fotbal. Je tam obrovský potenciál, aby se vytvořila kvalitní liga. Ta strašně moc chybí. Kvalita té stávající není dobrá. Nejlepší hráčky hrají v zahraničí. Buď v Evropě, nebo v Americe. Většina z nich se živí fotbalem. Pár holek je ještě na univerzitě a dvě mají k fotbalu civilní zaměstnání. Velký pokrok je, že Wellington Phoenix v minulé sezoně hrál poprvé australskou ligu. Top hráčky, pokud tedy chtějí zůstat na Novém Zélandu, mohou hrát tam. Ale má to ještě jeden zádrhel. Ta soutěž je strašně krátká. Začíná v říjnu a končí někdy v únoru. V zemi jsou pořád nejpopulárnějšími sporty pro ženy kriket a netball.
Co je netball?
Zajímavý sport. Je blízký basketbalu, ale s úplně jinými pravidly. Na hřišti jsou tři zóny. Některé hráčky musí zůstat v těch zónách a jiné přebíhat. Největší rozdíl je v tom, že při netballu házíte na koš bez desky. Ten sport je hodně populární v Austrálii, v Anglii a právě na Novém Zélandu. Tam je určitě oblíbenější než basketbal. V Austrálii je to možná tak půl na půl.
Jaký je teď váš režim?
Smlouva mi začala běžet loni 20. září. Na Novém Zélandu byl velký lockdown. Nikdo se odtud nemohl dostat. Předchozí realizační tým tím pádem vůbec nemohl odletět. Já jsem si ten svůj musela poskládat z celého světa. Při zápasech v Kanadě jsme měli kanadské trenéry, v Americe americké, využili jsme lidi z Anglie. Bylo náročné to dát dohromady. Na každé tour nám pomáhal někdo jiný. Už se to konečně stabilizuje. Družstvo potřebuje stejný realizační tým. Až dostanu pracovní víza, přestěhuju se a budu pracovat trvale z Nového Zélandu. Naposledy jsem tam byla s americkou devatenáctkou v roce 2016. Při udělování víz je tahle země opravdu hodně specifická.
V čem konkrétně?
Nejprve musíte projít důkladnou zdravotní prohlídkou. Proklepli si mě odshora dolů, jestli jsem zdravá. Teprve poté začne celý proces. Počítám, že tam pojedu někdy na podzim. Lidé byli kvůli covidu dva roky zavření doma. Myslím, že jsou hladoví po sportu a načasování pro mistrovství světa je dobré. Věřím, že jich bude na zápasy chodit hodně a že pro ně bude ženský fotbal inspirující.
Jaký je váš trenérský rukopis?
Pro mě je vždycky jednou z priorit najít si k hráčkám správný přístup. Je potřeba, abychom si vzájemně důvěřovaly. Jsem velmi pozitivní člověk. Musíte tomu rozumět a vědět, jak se k hráčkám chovat. Netrénuju fotbal, ale lidi. Hráče a hráčky, kteří ho hrají. Tohle jsem měla vždycky jako hlavní motto. Pozitivní koučink je pro mě hodně důležitý. Když vidím, že něco funguje, vyzdvihnu to.
A co když něco nefunguje? Jak se řídí tým, který je rozesetý po celém světě? Jaké jsou rozdíly v angličtině v Americe, Austrálii a na Zélandu? Jaký vztah má k „domácímu“ Slovácku, kde s trenéřinou začínala? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu. Objednávkou jednotlivého čísla nebo ještě lépe předplatného podpoříte činnost FC. Děkujeme!
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že v čísle 21 (02/2022) řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů. Další číslo už se blíží, vyjde v půlce září a bude to velké, těšte se! Kromě jiného v něm bude série textů ke 100 letům Baníku.
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
