Zapomenutí šampioni. Totální fotbal hrál už dědeček slávisty van Burena

Před mnoha a mnoha lety jsem se, jak už se to ve Velké Británii občas stává, ocitl v hospodě u stolu s mužem, který se potřeboval někomu vypovídat.

Řešil dost zapeklité dilema. Před několika lety ovdověl a teď si začínal uvědomovat, jak neúprosným pánem je čas, který má ve zvyku bez varování člověka vytrhnout z jeho života a zanechat po něm nedořešené rodinné zašmodrchanosti.

V tomto případě se jednalo o drobnost – jeho dvě děti netušily, že ještě než potkal jejich matku, byl krátce ženatý s jinou paní.

Musím přiznat, že mě poněkud překvapilo, když se mi ten muž se svým choulostivým problémem svěřil; moc dobře jsem ho neznal, rozhodně jsme nebyli přátelé, ani se nedalo říct, že by mi byl kdovíjak sympatický. Přesto nebylo těžké mu udělit dobrou radu: ať jde s pravdou ven, protože rodinná tajemství, na která se přijde náhodou, mohou napáchat ničivé škody. To jsem znal z vlastní zkušenosti.

Jistě, ve fotbale se slovo rodina používá až příliš často. FIFA i UEFA s radostí fanoušky přesvědčují, že jsou všichni váženými členy fotbalové rodiny a v žádném případě by neměli mít pocit, že jsou jen tak důležití, jak moc jsou schopni a ochotni přispívat tomuto obrovskému korporátnímu molochu ze svých peněženek.

Co se mě osobně týče, byl jsem velmi čerstvým členem rodiny Celtiku, jak se občas dodnes říká, když jsem v roce 1978 objevil naše vlastní temné rodinné tajemství.

Jock Stein právě odcházel z trenérské lavičky klubu a jeden z bývalých hráčů během pochvalné řeči o tom, co všechno Stein dokázal, pronesl následující slova: „Vyhrál jeden evropský pohár a o jeden přišel ve finále“. Přejel mi mráz po zádech, jako bych se právě doslechl o existenci nikdy nepoznané zemřelé macechy. Co tím ten hráč myslel? O slavném vítězství Celtiku v Lisabonu jsem věděl, dodnes mě bavilo si číst o tom, jak Celtic v roce 1967 zvítězil nad Interem Milán. Ale „přijít o pohár ve finále“?

„Ále, mysleli jsme, že to víš,“ odbývali mě zcela neuspokojivě mí příbuzní.

Jako aspirující historik jsem se obrátil ke svým fotbalovým knihám a s hrůzou jsem zjistil, co přesně znamená „poražený finalista“.

Poražený ve finále Poháru mistrů evropských zemí roku 1970.

Týmem, který se proti Celtiku tak neodpustitelně provinil – a absolutně nerespektoval právo klubu mého srdce zabrat si pro sebe všechna velká romantická vítězství – byl rotterdamský Feyenoord. Jeho výhra nad Celtikem, ironií osudu právě na stadionu San Siro v Miláně, má mnoho společného s triumfem glasgowského klubu z roku 1967.

Zdá se, že o půl století později si už většina lidí na jedno z nejvýznamnějších vítězství v evropské fotbalové historii ani nevzpomene.

Protože i když se jedním z nejuznávanějších a nejúspěšnějších klubů na světě stal amsterdamský rival Feyenoordu Ajax, byl to právě Feyenoord, který jako první nizozemský tým získal velkou mezinárodní trofej, a zahájil tak první zlatou éru nizozemského fotbalu. Nizozemsko se stalo fotbalovou velmocí, kterou je dodnes.

A dokázalo to díky „totálnímu fotbalu“.

Pro mnoho lidí jsou tato dvě slova synonymní s Ajaxem vedeným trenérem Rinusem Michelsem, pod nímž nastupovaly takové legendy jako Johan Cruijff, Johan Neeskens, Piet Keizer, Rudi Krol, Johnny Rep, Gerrie Mühren a další, díky nimž Ajax vyhrál v letech 1971 až 1973 třikrát po sobě Pohár mistrů evropských zemí.