„My jsme Bayern, vy ne! Hainer ven!“ Poslední valná hromada Bayernu Mnichov končila nespokojeným řevem stovek fanoušků bavorského velkoklubu. Naštvali se, protože prezident Bayernu Herbert Hainer ukončil členskou schůzi, aniž by se projednala věc, kvůli které velká část lidí ten listopadový den přišla. Nelíbí se jim, že má Bayern mezi sponzory katarské státní aerolinky.
Někteří fanoušci nechtějí, aby jejich klub dál bral zhruba 17 milionů eur ročně od státu, který nedodržuje lidská práva a při stavbě stadionů pro blížící se mistrovství světa využíval otrockou práci, během níž měly zemřít tisíce lidí. Fanoušci požadovali zrušení sponzorské smlouvy, která končí příští rok, nebo alespoň její neprodloužení.
Zatím úspěšní nebyli, jejich nespokojenost ale ohrožuje současné vedení Bayernu, mezi jehož klíčové postavy patří třeba i legendární brankář Oliver Kahn. Může se stát, že na příští volební valné hromadě Kahn s Hainerem v krajním případě skončí. Fanoušci mohou vedení nejen konfrontovat se svým názorem, ale jako členové klubu mají i volební právo a rozhodují tak o dalším směřování organizace volbou jeho vrcholných představitelů.
V německém profesionálním fotbale (1. a 2. liga) totiž platí pravidlo známé pod zkratkou 50+1. Říká, že členové klubu, což jsou většinou jeho fanoušci, musejí vždy disponovat alespoň nejtěsnější možnou většinou hlasovacích práv. Nikdo si tuto většinu nemůže koupit za peníze, členům klubu vždy musí zůstat alespoň 50 procent plus jeden rozhodující hlas navíc. Německé kluby tak můžou mít neomezené příjmy, ale nemůžou za ně prodat většinu hlasovacích práv. Jde o pravidlo, které zabraňuje bohatým investorům si klub koupit a dělat si s ním, co chtějí.
Nikdo ale nechce dávat peníze tam, kde o nich nemůže rozhodovat, a proto bohatí šejkové, Rusové nebo i Američané vlastní anglické nebo třeba francouzské kluby, avšak v Bundeslize je nenajdete. Nemůže se tak stát třeba to, co v Cardiffu, kde nový majitel v roce 2012 změnil klubové barvy i logo. Členové klubu by mu to v Německu prostě neumožnili. Nemůže dojít ani k tomu, že si bohatý investor pořídí do té doby průměrný klub a udělá z něj absolutní špičku. Příběh, jaký za sebou mají v Chelsea, Manchesteru City a teď ho možná píší v Newcastlu, v Bundeslize není možný.
Mnozí by ale chtěli, aby se to změnilo. A tyto hlasy zesilují. Bayern vyhrál desetkrát v řadě titul. To je něco, co se v pěti nejlepších evropských ligách dosud nestalo. A je to nuda. Když pustíme do klubů investory, budou konkurenceschopnější a Bayern to bude mít těžší, zní některé hlasy z Německa. Možná překvapivě jsou pro zrušení pravidla 50+1 i vrcholní zástupci Bayernu. „Kluby by si měly samy rozhodovat, jestli a kolik podílu chtějí prodat,“ říká prezident Hainer a dodává, že Bayern sám by si i v případě zrušení omezujícího pravidla ponechal ještě přísnější podmínky pro investory.
Chcete mistrovství světa v Rusku nebo Kataru? Proč si dát pozor na putinizaci sportu a co to je? Jak to v Anglii dělali, než přišel Abramovič? Proč si v Německu za špinavé peníze nejde koupit klub? Jak vypadá fotbalová romantika ve Florencii? Odpovědi najdete v novém Football Clubu s tematickým blokem Fotbal a prachy.
V Mnichově platí, že neprodají víc než 30 procent podílu v klubu. Dnes Bayern patří soukromým investorům ze 25 procent. A všechno to jsou firmy, které jsou s bavorským klubem dlouhodobě spojené. Konkrétně jde o Adidas, Allianz a Audi, každá z těchto firem má 8,33 procenta v bavorském velkoklubu. Zbylých 75 procent akcií patří samotnému Bayernu, tedy společnosti, která sdružuje jeho členy.
Bayern bohatého investora nepotřebuje. Za několik posledních desetiletí se především pod vedením bývalých hráčů Franze Beckenbauera a Uliho Hoenesse vypracoval mezi nejúspěšnější i nejbohatší kluby světa. Za posledních deset let vyhrál dvakrát Ligu mistrů (2013 a 2020), k tomu byl ještě třikrát v semifinále a čtyřikrát ve čtvrtfinále. Čím větší značka v současném globalizovaném světě jste, tím vyšší máte příjmy. Podle pravidelně sestavovaného žebříčku poradenské společnosti Deloitte měl Bayern v sezoně 2020/21 (novější data zatím nejsou) celkové příjmy přes 611 milionů eur (přes 15 miliard korun). O pár desítek milionů na tom byly lépe jen Manchester City a Real Madrid.
Podrobnější výsledky ukazují, že bavorský obr je nejlepší v získávání sponzorů. Od nich získal 345 milionů eur (zhruba 8,6 miliardy korun), průměr pěti nejbohatších klubů je kolem 300 milionů. Za úspěchem Bayernu tedy z velké části stojí i to, že se dokáže dobře prodat. Třeba i katarským aerolinkám, které dají desítky milionů za to, že je například Thomas Müller bude mít na dresu.
Naopak u příjmů z televizních práv Bayern za evropskou špičkou zaostává. V sezoně 2020/21 z nich měl 255 milionů eur (zhruba 6,4 miliardy korun), zatímco nejbohatší pětka byla v průměru na téměř 300 milionech. Tady už je znát, že německá Bundesliga není tak atraktivní jako především Premier League, kde i průměrné kluby díky příjmům z televizních práv patří mezi nejbohatší kluby světa.
Mezi třicítkou klubů s nejvyššími příjmy v sezoně 2020/21 už najdete jen tři další německé kluby. Borussia Dortmund byla dvanáctá s celkovými 366 miliony eur, Schalke šestnácté s 223 miliony eur a Borussia Mönchengladbach šestadvacátá se 178 miliony. Pohledem z Česka jsou to skvělá čísla. Když ale proti vám stojí Bayern s násobně vyššími možnostmi, už to taková sláva není.
Dobře je to vidět na Dortmundu, který je v posledních letech největším domácím konkurentem Bayernu. Christian Pulisic, Jadon Sancho a naposledy Erling Haaland už jsou pryč. Borussia na rozdíl od Bayernu není samotnými hráči vnímána jako cílový velkoklub, Dortmund berou jako přestupní stanici. Robert Lewandowski, Mats Hummels nebo Mario Götze v nedávné minulosti dokonce přestoupili přímo z Borussie do Bayernu. To samé loni bavorský obr udělal Lipsku, které skončilo v lize za ním druhé. Do Mnichova se z něj po sezoně přestěhoval trenér Julian Nagelsmann, kapitán Marcela Sabitzer i klíčový obránce Dayot Upamecano.
Volání po zvýšení konkurenceschopnosti v Německu nesouvisí jen s dominancí Bayernu v Bundeslize. Bavoři jsou také jediným německým týmem, který za posledních 25 let vyhrál Ligu mistrů, konkrétně třikrát v letech 2001, 2013 a 2020. Anglie má za stejnou dobu tři různé vítěze (Manchester United, Chelsea, Liverpool), Itálie (AC Milán a Inter Milán) a Španělsko (Real a Barcelona) po dvou.
Bayern byl za poslední čtvrtletí ještě třikrát ve finále, pak už Německo mělo ve finále Ligy mistrů jen Dortmund (2013) a Bayer Leverkusen (2002). Trochu veseleji by v zemi mělo být poté, co Frankfurt vyhrál v květnu Evropskou ligu. Bylo to ale poprvé od roku 1997, kdy evropský pohár ovládl jiný německý klub než Bayern. Tehdy Dortmund vyhrál Ligu mistrů a Schalke Pohár UEFA. Výčet německých finále za posledních 25 let pak uzavírají Brémy (2009) a Dortmund (2002) ve finále Poháru UEFA.
Ti, kdo si myslí, že to je na Německo – nejsilnější evropskou ekonomiku – málo, často volají po zrušení pravidla 50+1. „Bundesliga musí zase bavit, musí do ní přitékat víc peněz,“ říká Raphael Honigstein, německý fotbalový novinář píšící třeba pro The Athletic.
„V Německu se fanoušci v první řadě zajímají o to, aby klub zůstal jejich. Kdyby byl prodán, mohl by sice mít větší úspěchy, ale fanoušci se bojí, že by jejich pouto s klubem zmizelo. Lidé tu peníze ve spojení s fotbalem stále vnímají jako něco negativního, jako až korumpující faktor. V Anglii to vidí pragmaticky, v profesionálním fotbale vyhrává ten, kdo má peníze,“ uvedl Honigstein nedávno v televizi Deutsche Welle.
Německý model je ve světě vnímán veskrze pozitivně, jako ideální svět, kde peníze fotbal ještě nezkazily. Podle Honigsteina to tak ale není. V Německu, kde chybí investoři, se musí vše komercionalizovat a prodávají se třeba jména stadionů. Například ve Frankfurtu tak lidé už nechodí do Waldstadionu, ale do Deutsche Bank Parku. „V mnichovské Allianz Areně máte v poločase na hřišti pivní zahradu pivovaru Paulaner,“ ukazuje Honigstein konkrétní příklad, jak je i v Bundeslize vidět, že k vrcholovému fotbalu je potřeba hodně peněz. Jen se k nim kluby dostávají jinak než přes bohaté majitele.
„V Anglii to vnímají tak, že nějakého vlastníka budou mít kluby vždy. A když mají majitele, který disponuje penězi, dává je do klubu a plní trenérova přání, tak je to dobrý vlastník. Nemají tam pocit, že jim fotbal nepatří, protože jsou kluby vedené investory vlastně od doby, co fotbal v Anglii je,“ říká Honigstein a ukazuje konkrétně na Chelsea, kterou v roce 1905 založili obchodníci, kteří si vyhlédli fotbal jako sport na vzestupu, se kterým se mohou zviditelnit a následně na tom vydělat.
„Když nebude 50+1, bude to jen o přílivu peněz. Nebude bundesligová tabulka, ale tabulka časopisu Forbes. Bude rozhodovat jen síla peněz a vše ostatní bude nezajímavé,“ kontruje například Andreas Rettig, bývalý vrcholový manažer v St. Pauli nebo v DFL, tedy v organizaci, která řídí 1. a 2. Bundesligu. Německý fotbal podle něj vždy šel cestou úzkého spojení se členy klubu, s fanoušky, které je třeba zachovat. „Lidem by měl zůstat pocit, že jde o jejich klub, jehož směřování mohou svým hlasem ovlivnit,“ říká Rettig.
Pravidlo 50+1 v německém fotbale platí od roku 1998, do té doby musely být kluby vedeny jako neziskové společnosti. O možném dalším kroku, jejich úplném otevření pro investory, se vedou debaty pravidelně. Naposledy se o zrušení pravidla 50+1 hlasovalo v roce 2018. Ze 36 profesionálních klubů 1. a 2. Bundesligy bylo pro zachování 18 a pro jeho zrušení jen čtyři, zbytek se zdržel. „Německý fanoušek chce být zkrátka spojen co nejúžeji se svým klubem. Nemíní být pouhým zákazníkem, to by byl problém,“ shrnul tenkrát výsledek hlasování Hans-Joachim Watzke, ředitel Borussie Dortmund.
Kdo má z 50+1 výjimku a proč? Jak se zajišťuje, aby ti, kdo mají výjimku, neprodali klub dál? Jak tímto systémem prokličkoval Red Bull s Lipskem? A nezruší 50+1 nakonec právníci? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu. Objednávkou jednotlivého čísla nebo ještě lépe předplatného podpoříte činnost FC. Děkujeme!
Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.
Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík láká Pavla Nedvěda po konci v Juventusu do Slavie. Oba se znají například z cesty s Milošem Zemanem do Číny.
Akcie Juventusu v reakci na náhlý konec vedení klubu prudce padaly. Pro klub jde o další špatnou zprávu po pandemii a krachu projektu Superligy.
