Zajíc na EURO se super slevou jen za 149 Kč! Objednávejte zde

Riskovali život, aby ukončili válku. Alžírsko vzpomíná na fotbalové hrdiny

06. leden 2024
Sdílejte:
Když statisíce lidí umírají kvůli nenávisti, možná jen víra, láska, umění a fotbal dokážou ještě pomoct. Bolestivá historie alžírské reprezentace je toho důkazem. Přečtěte si neuvěřitelný příběh jako ze špionážního filmu, který popisuje vznik národního mužstva Alžírska. To 6. ledna 1963 i přes odpor Francie odehrálo svůj první oficiální mezistátní zápas.
Fotbalový tým alžírské Fronty národního osvobození při asijském turné.Foto: Fifa Media Hub

Je to až srdcervoucí příběh fotbalových revolucionářů, který se začal psát před více než šesti dekádami. Příběh, který se místy podobá vzrušující detektivce. A zároveň líčení jedné z nejtemnějších a hanebných kapitol francouzských dějin. Dobrodružství třicítky statečných velvyslanců v kopačkách, kteří v době krvavého konce francouzské koloniální říše v severní Africe dobrovolně zanechali profesionální kariéry, aby mohli bojovat po světových stadionech za uznání práva své země vůbec existovat. Příběh alžírského mužstva Fronty národního osvobození.

Víc než sport

„Jen v týmovém sportu, v době svého mládí, jsem poznal ten silný pocit naděje a solidarity, který doprovází dlouhé dny tréninku až k vítěznému či prohranému zápasu. Opravdu to málo, co vím o morálce a povinnostech člověka, jsem se naučil na fotbalových hřištích a na divadelních prknech, která zůstanou mými opravdovými univerzitami,“ prohlásil Albert Camus v padesátých letech. Francouzský existenciální spisovatel sice odmítl označení za filozofa, nikoliv ale za fotbalového vášnivce.

Narodil se v roce 1913 v Mondovi, malém městě přezdívaném svými obyvateli Malá Paříž, které leží na východním pobřeží Alžírska a dnes se už jmenuje Dréan. Vzpomínky na chudé alžírské dětství „pieds-noirs“ (poznámka redakce – francouzský pojem „pieds-noirs“, česky „černé nohy“, označuje francouzské a evropské usídlence, kteří žili v Alžírsku před získáním jeho nezávislosti v Alžírské válce v letech 1954-1962. Do té doby bylo Alžírsko považováno za francouzský okres), které sám prožil, Camus popsal v knize První člověk. Tento nedokončený autobiografický román vydala jeho dcera Catherine v roce 1994, víc než 30 let po jeho smrti (český překlad vyšel o rok později). Na obálce francouzského vydaní je fotka náctiletého Alberta, jak sedí na zemi na hlavě s čepicí podobnou té, kterou v pozdější době nosil Lev Jašin.

Albert Camus (s čepicí uprostřed dole) jako brankář dorosteneckého týmu Racing universitaire d’Alger.

Tehdy a tady, uprostřed svých míšených spoluhráčů dorosteneckého týmu Racing universitaire d’Alger, se usměvavý brankář zdál být skutečně šťastný. Jako by si byl vědom ušlechtilé sociální a integrační funkce fotbalu ve složitém společenském kontextu tehdejšího Alžírska, kde panovalo často velmi napjaté soužití původních muslimských obyvatel a potomků francouzských osadníků, kteří se v zemi okupované od roku 1830 už narodili.

Proti špinavé válce

Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1957, jenž musel svoji celkem slibnou fotbalovou kariéru ukončit předčasně na začátku 30. let kvůli tuberkulóze a jehož novinářská činnost vedla v roce 1940 k vyhoštění z Alžíru, žil už ve skutečné „velké Paříži“, když se začal psát příběh takzvané Jedenáctky nezávislosti – neboli Fotbalového mužstva Fronty národního osvobození. Příběh, který svým dějem a průběhem snad předčil i představivost slavného spisovatele.

Coby nesmiřitelný kritik francouzské koloniální politiky, jež může být bez přehánění považována za určitou formu apartheidu, Albert Camus nemohl jinak než fandit postupnému zápolení dvaatřiceti odvážných mužů. Ti v době, kdy hrůzostrašná, takzvaná „bezejmenná“ či „špinavá“ válka (Alžírská válka vypukla v roce 1954) zuřila v jejich zemi, usilovali svým uměním s balonem u nohy o vytvoření samostatného alžírského státu, respektive o mezinárodní uznání práva nezávislosti Alžírska na Francii. Tato fotbalová mise trvala čtyři roky – od jara 1958 až do definitivního politického vítězství v červenci 1962.

„Je potřeba si uvědomit, že se jedná o muže, kteří nejen obětovali svoji sportovní kariéru, ale do určité míry riskovali i svůj život. Většina z nich byla přitom dobře situovaná ve Francii. Nejeden byl už ženatý a měl rodinu. Všichni byli profesionálními hráči, kteří kopali, pokud ne v první, tak alespoň v druhé lize. Někteří byli velmi respektovaní a oblíbení v nejlepších klubech té doby. Hráli dokonce za francouzskou reprezentaci. Abdelaziz Ben Tifour se zúčastnil mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1954, Saïd Brahimi nosil také párkrát modrý dres, zatímco Mustapha Zitouni a Rachid Mekhloufi měli být nominování na šampionát ve Švédsku,“ připomíná Didier Rey, profesor na Korsické univerzitě, který se specializuje na historii fotbalu ve Středomoří a napsal několik prací o úloze fotbalu v alžírské společnosti v koloniální době.

„Jsou to hrdinové, kteří se dodneška těší u Alžířanů velkému uznání pro to, co udělali pro svoji vlast, i když nebojovali se zbraní v ruce,“ podotýká Fouad Bouattoura, bývalý alžírský velvyslanec v Praze. „Jsou to skoro moji vrstevnicí a fotbal mám rád stejně jako hodně Alžířanů. I když dnes už v mém případě o něco méně,“ usmívá se Bouattoura, který se osobně zná s větší částí těchto hráčů a zapůjčil nám cennou literaturu k přípravě tohoto článku.

Libero AS Monaco a útočník AS Saint-Etienne Mustapha Zitouni a Rachid Mekhloufi byli největšími alžírskými hvězdami francouzské ligy v roce 1958. S oběma hráči trenér národního týmu Francie Albert Batteux počítal pro nadcházející mistrovství světa. Po remízovém přátelském utkání se Španělskem legendárního Alfreda Di Stéfana a Ladislava Kubaly (2:2 v Parku Princů) 13. března přišel dokonce za Zitounim předseda Realu Madrid s bianko šekem a nabídkou na přestup do nejlepšího klubu světa, kterou ale spolehlivý obránce s díkem odmítl! Prý proto, jak vysvětlil nevysvětlitelné Santiagu Bernabeuovi, který nevěřil svým uším, že už se chystal hrát za „nejlepší mužstvo světa“…

Související články

Glosa od plotny: EURO je mrtvé, ať žije liga!

Že nás můžou Wallem, Vorlický, Birmančević nebo Panoš bavit víc než největší hvězdy Eura? Kateřina Bužková o tom nepochybuje. Liga za pár dnů startuje, pojďme si ji užít!

Komentář

Do třetice už to vyjde? Příští EURO bude hrát Anglie doma

EURO 2024 skončilo vítězstvím Španělska nad Anglií 2:1. Albion tak prohrál druhé finále v řadě. To příští se hraje v Londýně. Za čtyři roky se totiž mistrovství Evropy z Německa přesune na britské ostrovy.

Cesta na Euro
Aktualizováno

Český propadák, španělský rekord i saxofon. Dejte si německý šampionát ještě jednou, ve fotkách

Měsíc s fotbalovým Eurem je za námi. Shrnuli jsme ho ve fotogalerii s nejzásadnějšími okamžiky a krásnými snímky.

Euro 2024
Popup se zavře za 8s
Získejte přístup ke všem článkům a podpořte redakci.

Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty! 

Získejte přístup ke všem článkům a podpořte redakci.