Začalo to přesně tak, jak se všichni Řekové obávali. Češi byli už během první čtvrthodiny dvakrát blízko gólu díky Tomáši Rosickému a Marku Jankulovskému. Rehhagelovi muži měli plné ruce práce a vypadalo to na dlouhou noc. Česko bylo týmem, kterému se každý chtěl vyhnout. V Portugalsku hrálo oslnivý fotbal.
Francie ve čtvrtfinále vypadala unaveně a po patnácti minutách se zdálo, že je možné ji zaskočit. Nakonec se to potvrdilo a Řekové šli dál po výhře 1:0. U Čechů to vypadalo jako mnohem náročnější úkol. Řecko potřebovalo, aby fotbalisti na hřišti přidali a taky aby se k nim přiklonila trocha štěstí. Střely narážely do tyčí, brankář Antonios Nikopolidis předvedl několik skvělých zásahů a viděli jsme hodně obranných zákroků a odkopů na poslední chvíli. Řekové byli pod tlakem a jenom přežívali.
Snad jsme byli jen trochu naivní. Poté, co Řecko šokovalo fotbalový svět vyřazením Francie, doprovodil komentátor Kostas Vernikos vítězství zvoláním: „Kéž tohle léto nikdy neskončí, tohle léto patří Řecku.“ Jak fotbalová reprezentace, přezdívaná Ethniki (tedy doslova Nároďák), dál a dál stavěla na hlavu sázkové kurzy, viselo ve vzduchu, že tohle bude tak dobré jako ještě nikdy. Být řeckým fotbalovým fanouškem. A možná vůbec být Řekem.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Ty opojné dny v červnu a červenci 2004 nemohly trvat věčně. Každý to věděl. Ale během nich to nikoho netrápilo. Ty okamžiky chutnaly až moc dobře. Tak dobře, že lidé byli schopni vyrazit do ulic, ztratit hlas a mávat státní vlajkou. Bylo opojné sledovat řecký tým, jak krok za krokem míří za nemožným.
EURO 2004 a potom letní olympijské hry 2004 se konaly během tří měsíců. Řecko tehdy ještě nebylo v krizi. Nevedly se žádné řeči o Grexitu nebo o ekonomické záchraně.
Léto 2004 bylo plné radosti, naděje a víry, že všechno je možné. A celé to začalo fotbalem. Byl to sport celého Řecka. Úspěchy basketbalu na reprezentační i klubové úrovni vždycky znamenaly hrozbu, že se národní sportovní láskou číslo jedna stane hra s oranžovým míčem. Ale ani přesto, že národní tým vyhrál v roce 1987 mistrovství Evropy nebo že Olympiacos a Panathinaikos vládly Evropě po triumfech v Eurolize, basketbal stále nedokázal srazit fotbal z piedestalu. Fotbal byl v řecké duši a vzbuzoval vášně jako nic jiného.
Na jedné úrovni to ale sotva dávalo smysl. Ethniki toho nikdy moc nedokázali. Než národní tým postoupil na EURO 2004, dokázal se na velký turnaj kvalifikovat jen dvakrát. Poprvé se objevil na ME 1980 a po porážkách s Nizozemskem (0:1) a Československem (1:3) remizovalo Řecko 0:0 se Spolkovou republikou Německo, což se celkově bralo jako slušný výsledek.
Exotika, velká jména i absentující favoriti. To je fotbalový turnaj pod pěti kruhy. Jestli máte chuť na zápasy na slavných francouzských stadionech, můžete vyrazit…
Daniel Samek má za sebou dva roky v italském Lecce. K titulu se Slavií tam přidal mistrovskou trofej v ceněné Primaveře. Juniorskou ligu už ale hrát nechce a teď doufá, že se už brzo přesune do Serie B, o čemž právě jedná. O své italské cestě vypráví v rozhovoru s FC.
Jak se pracuje v klubu, který pohledem zvenku v poslední době vypadal jako rozbitý? Ve velkém rozhovoru o tom mluví Zdeněk Psotka, sportovní manažer Zbrojovky.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
