Gilles a Gaël jsou dva Bruselané středního věku, kteří téměř každý den chodí venčit své psy do rozlehlého parku Duden. Ten svým návštěvníkům nabízí krásný panoramatický pohled na centrum města a leží ve Forestu, což je jedna z devatenácti obcí bruselského regionu. Uprostřed vysokých stromů, ale vlastně stále v širším srdci evropské metropole, se nachází stařičký stadion, v jehož okolí teče v posledních dvou letech pivo opět proudem. Tady je domov Royale Union Saint-Gilloise.
Díky svým čtyřnohým miláčkům se Gilles a Gaël vlastně poznali. Ani jeden z nich ovšem není úplně typický pejskař. Když se oba setkají, mluví o všem možném, ale málokdy o svých psech. O všem možném, tedy i o fotbale. I když… „Spíš se bavíme o Unionu než o fotbale jako takovém, a to ještě hlavně Gaël,“ podotýká Gilles, který si ještě chodí v pátek večer pravidelně zakopat. Kvůli kamarádům, pro žízeň a protože to má rád, ale jinak už prý není velkým fanouškem fotbalu. Respektive „velkého fotbalu“.
„Rudí ďáblové“ sice už skoro deset let patří k nejlepším reprezentacím na světě, ale belgický fotbal a především jeho národní ligu – Jupiler Pro League podle názvu populární značky piva – až příliš dlouho sužují skandály všeho druhu. Praní špinavých peněz, pochybné přestupy hráčů, ovlivňování zápasů, rasistické incidenty nebo násilí na stadionech byly či jsou stále aktuální. Potvrzuje to Footbelgate, název rozsáhlého případu údajné korupce, který se datuje od podzimu 2018. Týká se několika klubů a desítek vlivných lidí.
Zkrátka se míč nekulí moc kulatě v Placaté zemi, jak se království přezdívá podle slavné písně Le Plat pays bruselského šansoniéra Jacquese Brela. A v Gillesových očích není evropský a světový fotbal jako celek o nic moc lepší, alespoň z morálního hlediska. Gilles je dobře informovaný a ví tedy, o čem mluví. Je šéfredaktorem dvou sportovních časopisů: Sport et Vie (Sport a Život), který se zabývá tréninkem, dopingem, výživou, psychologií a sportovní medicínou, ale také obecněji místem sportu ve společnosti, a Zátopek, běžeckého časopisu pojmenovaného po legendárním českém atletovi.
Než Kevin de Bruyne, Romelu Lukaku, Thibault Courtois a spol. opět upoutají pozornost fanoušků celé země na mistrovství světa v Kataru, vrátil Union v posledních měsících úsměv na tvář pozorovatelů a aktérů belgického fotbalu. Jakmile tedy padne zmínka o tomto klubu, Gillesův tón hlasu se změní, je nadšenější.
„Chodil jsem kolem tohoto stadionu tolik let, a tolik let zel prázdnotou, že je příjemné vidět jej zase plný lidí a života. Union nehrál první ligu tak dlouho, že je to zvláštní pocit, takový návrat do minulosti,“ vysvětluje. „Panuje tu úžasně přátelská atmosféra, prostě jiná než na většině stadionů v zemi. Fanoušci se sem chodí především bavit a neberou se příliš vážně. V Belgii není moc fandů, dokonce ani mezi příznivci soupeřových klubů, kteří by Union neměli rádi a nepřáli by mu úspěch. Pro mnohé je to vlastně něco jako jejich druhý nejoblíbenější klub,“ dodává.
Chcete mistrovství světa v Rusku nebo Kataru? Proč si dát pozor na putinizaci sportu a co to je? Jak to v Anglii dělali, než přišel Abramovič? Proč si v Německu za špinavé peníze nejde koupit klub? Jak vypadá fotbalová romantika ve Florencii? Odpovědi najdete v novém Football Clubu s tematickým blokem Fotbal a prachy.
Zde je však nutné poznamenat, že není úplně jisté, zda třeba fanoušci sousedního Anderlechtu s tímto pohledem na nový fenomén souhlasí, zvlášť poté, co Union vyhrál všechna čtyři derby v uplynulé sezoně (první dvě v základní časti, další dvě v nadstavbě). Čtyři vítězství, která potvrzují, kdo opět vládne bruselskému fotbalu. Jako za časů mezi dvěma světovými válkami, kdy Union Saint-Gilloise, drtil konkurenci nejen po celém městě, ale i po celé Belgii. Spíš než o návrat do minulosti se tedy jedná o jakési probuzení příliš dlouho spící fotbalové krasavice, a tento příběh je docela paradoxní. Posuďte sami.
Na jihozápadě Bruselu, kde se dodnes s velkou nostalgií vzpomíná mimo jiné na zákroky Daniela Zítky a na góly a hlavičky Jana Kollera, se nachází charakteristický Lotto Park, který je domovem belgické fotbalové aristokracie: 34 ligových titulů, devět pohárů a pět evropských trofejí. Měšťanský Anderlecht nosí fialovou barvu, barvu belgické monarchie, a až do předminulé sezony se od druhé světové války každoročně umisťoval v první šestce.
Hned za kanálem, v rohu už zmiňovaného malebného Duden Parku, stojí stadion s jedinou krytou tribunou, který s tím ostře kontrastuje. Stade Joseph Marien byl otevřen uprostřed zeleně v roce 1919, hostil zápasy olympijského turnaje o rok později (včetně vítězného čtvrtfinále Československa s Norskem), a pokud se zrovna neprocházíte třeba s Gillesem a Gaëlem, je to místo, které byste z ulice snadno přehlédli. Jeho stoletá a dnes chráněná sto metrů dlouhá cihlová fasáda postavená ve stylu art deco skrývá jen několik dveří, jimiž se fanoušci spěchající z přeplněných blízkých hospod obvykle hrnou až na poslední chvíli, aby stihli výkop zápasu.
Uvnitř holé betonové tribuny zdobí trsy trávy a v podzimních dnech jsou některá plastová sedadla pokryta spadaným listím okolních stromů. Ty jsou tu snad jediné, které ještě pamatují slavné časy klubu. Dnes se na stadion z bezpečnostních důvodů vejde maximálně 9 000 diváků a od překvapujícího vítězství na hřišti Anderlechtu hned v úvodním kole uplynulé sezony, osmačtyřicet let po posledním odehraném duelu v nejvyšší soutěži, se tento zrovna ne moc útulný a nepohodlný stánek pokaždé zaplnil o něco více. Až byl na mnoha domácích utkáních s blížícím se koncem sezony beznadějně vyprodaný.
Gaël je jedním ze šťastných příznivců (4 500 permanentkářů), kteří sledovali celou letošní epopej. A nejen tuto. „Fandím aktivně Unionu asi pět let od doby, kdy jsem se přestěhoval do Saint-Gilles. V té době klub působil ve druhé lize a na zápasy chodilo opravdu málo lidí, kolikrát jen několik stovek nejvěrnějších. Jedno odpoledne mě vzal kamarád na fotbal a hned se mi zalíbilo prostředí a atmosféra,“ říká Gaël, který odmítá uvést své příjmení, protože prý na stadionu používá světlice a „protože Gaël prostě stačí“. Je členem ultras skupiny The Union Bhoys. Chodí do kotle, který se nachází na úrovni půlicí čáry, jen pár metrů od hřiště. Publikum tam doslova dýchá hráčům na záda.
Jak jeho oblíbený tým vyhrával a udržoval se víkend po víkendu na čele tabulky, Gaël, který se jinak živí jako grafik, sledoval, jak se složení tribun postupně měnilo. „Nové příznivce rádi přivítáme, protože Union je především rodinný klub s hodnotami, jako jsou respekt, dobrá nálada a antirasismus,“ říká.
„Ano, jsou lidé, kteří si říkají příznivci Unionu a o nichž víme, že chodí na stadion, protože je to zrovna trendy. Dají si pár piv, jdou se dívat na zápas, zpívají si s námi, nedělají potíže. Někdo to považuje za oportunismus, ale na tom nezáleží. Nikomu to nevadí. I když v budoucnu výsledky nebudou už tak dobré jako letos, někteří z nich budou tým podporovat dál,“ věří.
Klub, kde se v poslední době trenéři mění podobně rychle jako majitelé, je nad propastí. Nově má Bordeaux potvrzeno, že kvůli finančním potížím padá hned o dvě patra níž. Ve třetí lize může přijít krach a ještě hlubší propad. Současný majitel by tak k záhubě přivedl během několika měsíců dva kluby.
Podle Mezinárodní organizace pro migraci je Brusel po Dubaji druhým nejkosmopolitnějším městem na světě. Více než 60 % jeho obyvatel se narodilo v jiné zemi nebo má přistěhovalecký původ. „Často se říká, že Brusel je dvojjazyčné město s francouzštinou a nizozemštinou. To je samozřejmě pravda, ale jako rodilý Bruselan vidím jasný vývoj. Dnes už mě vůbec nepřekvapuje, že slyším všechny jazyky světa na ulici,“ upozorňuje Gilles.
Tento multikulturalismus je přirozeně vidět a slyšet i na tribunách stadionu Josepha Mariena, kde se mísí lidé různého původu. Tím spíš, že podobně jako pražský Žižkov nebo Karlín se Saint-Gilles za posledních deset let proměnil v jednu z nejhipsterských čtvrtí evropského hlavního města, kde je například nejvyšší podíl obchodů s biopotravinami.
„Bobos“ a „expati“ kolonizovali bývalé lidové části a s touto postupující gentrifikací se objevil i nový typ fotbalových fanoušků, kteří jsou poměrně vzdělaní, mají dobré příjmy, rádi chodí za kulturou a volí spíše levici. Důkazem toho je i existence skupiny fanoušků Be Union, ve které tvoří většinu členů zástupci evropských institucí…
Zarytí fanoušci Anderlechtu, jejichž tvrdé jádro patřilo v 80. a 90. letech k nejaktivnějším a nejobávanějším skupinám chuligánů v západní Evropě, nemůžou jinak než si z této rodinné idyly dělat legraci. Podle jednoho z nich, barmana, který pracuje v Saint-Gilles, je Union pro fotbal tím, čím je IPA pro pivo.
„Podařilo se jim přilákat lidi, kteří ještě nedávno neměli rádi fotbal tím, že vymazali všechno, co ve folklóru fotbalového fandění vlastně vadí. Tam je ti téměř vyčítáno, když použiješ sprosté slovo v ochozech, nebo když pošleš rozhodčího, no, víš kam… Když padne gól, všichni do vzduchu hodí kelímky piva. Panuje atmosféra vlastně jako na velkém studentském večírku,“ říká.
Union ve skutečnosti představuje mnohem víc než jen nejnovější módní společenskou zábavu. Je především klenotem belgického fotbalu, který dlouho před hegemonií Fialek patřil k nejlepším: má jedenáct ligových titulů (ale poslední z roku 1935), což je třetí nejvyšší počet v belgické historii za Anderlechtem a Bruggami, dva národní poháry či ještě poválečné semifinále v bývalém evropském Veletržním poháru (mezinárodní soutěž měst pořádajících průmyslové veletrhy).
Proč fanoušci Unionu milují tělocvikáře? Jak klub našel svou největší hvězdu v třetí německé lize? Jak si nový anglický majitel, kterému patří i Brighton & Hove Albion, získal fanoušky Unionu? A proč klubu, který má desetkrát menší rozpočet než mistrovské Bruggy, nakonec těsně unikl titul? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu. Objednávkou jednotlivého čísla nebo ještě lépe předplatného podpoříte činnost FC. Děkujeme!
Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.
Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík láká Pavla Nedvěda po konci v Juventusu do Slavie. Oba se znají například z cesty s Milošem Zemanem do Číny.
Akcie Juventusu v reakci na náhlý konec vedení klubu prudce padaly. Pro klub jde o další špatnou zprávu po pandemii a krachu projektu Superligy.
