Gilles a Gaël jsou dva Bruselané středního věku, kteří téměř každý den chodí venčit své psy do rozlehlého parku Duden. Ten svým návštěvníkům nabízí krásný panoramatický pohled na centrum města a leží ve Forestu, což je jedna z devatenácti obcí bruselského regionu. Uprostřed vysokých stromů, ale vlastně stále v širším srdci evropské metropole, se nachází stařičký stadion, v jehož okolí teče v posledních dvou letech pivo opět proudem. Tady je domov Royale Union Saint-Gilloise.
Díky svým čtyřnohým miláčkům se Gilles a Gaël vlastně poznali. Ani jeden z nich ovšem není úplně typický pejskař. Když se oba setkají, mluví o všem možném, ale málokdy o svých psech. O všem možném, tedy i o fotbale. I když… „Spíš se bavíme o Unionu než o fotbale jako takovém, a to ještě hlavně Gaël,“ podotýká Gilles, který si ještě chodí v pátek večer pravidelně zakopat. Kvůli kamarádům, pro žízeň a protože to má rád, ale jinak už prý není velkým fanouškem fotbalu. Respektive „velkého fotbalu“.
„Rudí ďáblové“ sice už skoro deset let patří k nejlepším reprezentacím na světě, ale belgický fotbal a především jeho národní ligu – Jupiler Pro League podle názvu populární značky piva – až příliš dlouho sužují skandály všeho druhu. Praní špinavých peněz, pochybné přestupy hráčů, ovlivňování zápasů, rasistické incidenty nebo násilí na stadionech byly či jsou stále aktuální. Potvrzuje to Footbelgate, název rozsáhlého případu údajné korupce, který se datuje od podzimu 2018. Týká se několika klubů a desítek vlivných lidí.
Zkrátka se míč nekulí moc kulatě v Placaté zemi, jak se království přezdívá podle slavné písně Le Plat pays bruselského šansoniéra Jacquese Brela. A v Gillesových očích není evropský a světový fotbal jako celek o nic moc lepší, alespoň z morálního hlediska. Gilles je dobře informovaný a ví tedy, o čem mluví. Je šéfredaktorem dvou sportovních časopisů: Sport et Vie (Sport a Život), který se zabývá tréninkem, dopingem, výživou, psychologií a sportovní medicínou, ale také obecněji místem sportu ve společnosti, a Zátopek, běžeckého časopisu pojmenovaného po legendárním českém atletovi.
Než Kevin de Bruyne, Romelu Lukaku, Thibault Courtois a spol. opět upoutají pozornost fanoušků celé země na mistrovství světa v Kataru, vrátil Union v posledních měsících úsměv na tvář pozorovatelů a aktérů belgického fotbalu. Jakmile tedy padne zmínka o tomto klubu, Gillesův tón hlasu se změní, je nadšenější.
„Chodil jsem kolem tohoto stadionu tolik let, a tolik let zel prázdnotou, že je příjemné vidět jej zase plný lidí a života. Union nehrál první ligu tak dlouho, že je to zvláštní pocit, takový návrat do minulosti,“ vysvětluje. „Panuje tu úžasně přátelská atmosféra, prostě jiná než na většině stadionů v zemi. Fanoušci se sem chodí především bavit a neberou se příliš vážně. V Belgii není moc fandů, dokonce ani mezi příznivci soupeřových klubů, kteří by Union neměli rádi a nepřáli by mu úspěch. Pro mnohé je to vlastně něco jako jejich druhý nejoblíbenější klub,“ dodává.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Zde je však nutné poznamenat, že není úplně jisté, zda třeba fanoušci sousedního Anderlechtu s tímto pohledem na nový fenomén souhlasí, zvlášť poté, co Union vyhrál všechna čtyři derby v uplynulé sezoně (první dvě v základní časti, další dvě v nadstavbě). Čtyři vítězství, která potvrzují, kdo opět vládne bruselskému fotbalu. Jako za časů mezi dvěma světovými válkami, kdy Union Saint-Gilloise, drtil konkurenci nejen po celém městě, ale i po celé Belgii. Spíš než o návrat do minulosti se tedy jedná o jakési probuzení příliš dlouho spící fotbalové krasavice, a tento příběh je docela paradoxní. Posuďte sami.
Na jihozápadě Bruselu, kde se dodnes s velkou nostalgií vzpomíná mimo jiné na zákroky Daniela Zítky a na góly a hlavičky Jana Kollera, se nachází charakteristický Lotto Park, který je domovem belgické fotbalové aristokracie: 34 ligových titulů, devět pohárů a pět evropských trofejí. Měšťanský Anderlecht nosí fialovou barvu, barvu belgické monarchie, a až do předminulé sezony se od druhé světové války každoročně umisťoval v první šestce.
Hned za kanálem, v rohu už zmiňovaného malebného Duden Parku, stojí stadion s jedinou krytou tribunou, který s tím ostře kontrastuje. Stade Joseph Marien byl otevřen uprostřed zeleně v roce 1919, hostil zápasy olympijského turnaje o rok později (včetně vítězného čtvrtfinále Československa s Norskem), a pokud se zrovna neprocházíte třeba s Gillesem a Gaëlem, je to místo, které byste z ulice snadno přehlédli. Jeho stoletá a dnes chráněná sto metrů dlouhá cihlová fasáda postavená ve stylu art deco skrývá jen několik dveří, jimiž se fanoušci spěchající z přeplněných blízkých hospod obvykle hrnou až na poslední chvíli, aby stihli výkop zápasu.
Uvnitř holé betonové tribuny zdobí trsy trávy a v podzimních dnech jsou některá plastová sedadla pokryta spadaným listím okolních stromů. Ty jsou tu snad jediné, které ještě pamatují slavné časy klubu. Dnes se na stadion z bezpečnostních důvodů vejde maximálně 9 000 diváků a od překvapujícího vítězství na hřišti Anderlechtu hned v úvodním kole uplynulé sezony, osmačtyřicet let po posledním odehraném duelu v nejvyšší soutěži, se tento zrovna ne moc útulný a nepohodlný stánek pokaždé zaplnil o něco více. Až byl na mnoha domácích utkáních s blížícím se koncem sezony beznadějně vyprodaný.
Gaël je jedním ze šťastných příznivců (4 500 permanentkářů), kteří sledovali celou letošní epopej. A nejen tuto. „Fandím aktivně Unionu asi pět let od doby, kdy jsem se přestěhoval do Saint-Gilles. V té době klub působil ve druhé lize a na zápasy chodilo opravdu málo lidí, kolikrát jen několik stovek nejvěrnějších. Jedno odpoledne mě vzal kamarád na fotbal a hned se mi zalíbilo prostředí a atmosféra,“ říká Gaël, který odmítá uvést své příjmení, protože prý na stadionu používá světlice a „protože Gaël prostě stačí“. Je členem ultras skupiny The Union Bhoys. Chodí do kotle, který se nachází na úrovni půlicí čáry, jen pár metrů od hřiště. Publikum tam doslova dýchá hráčům na záda.
Jak jeho oblíbený tým vyhrával a udržoval se víkend po víkendu na čele tabulky, Gaël, který se jinak živí jako grafik, sledoval, jak se složení tribun postupně měnilo. „Nové příznivce rádi přivítáme, protože Union je především rodinný klub s hodnotami, jako jsou respekt, dobrá nálada a antirasismus,“ říká.
„Ano, jsou lidé, kteří si říkají příznivci Unionu a o nichž víme, že chodí na stadion, protože je to zrovna trendy. Dají si pár piv, jdou se dívat na zápas, zpívají si s námi, nedělají potíže. Někdo to považuje za oportunismus, ale na tom nezáleží. Nikomu to nevadí. I když v budoucnu výsledky nebudou už tak dobré jako letos, někteří z nich budou tým podporovat dál,“ věří.
„Nikdo neví, co bude v létě. Je to tak celou kariéru, člověk žije z půlroku na půlrok, záleží i na tom, jak moc v klubu hraje. Teď je to o tom, kdo mi dá dobrou příležitost pravidelně hrát a mít úspěch. Pak bych se změně nebránil,“ říká český reprezentační kapitán v bilančním rozhovoru.
Podle Mezinárodní organizace pro migraci je Brusel po Dubaji druhým nejkosmopolitnějším městem na světě. Více než 60 % jeho obyvatel se narodilo v jiné zemi nebo má přistěhovalecký původ. „Často se říká, že Brusel je dvojjazyčné město s francouzštinou a nizozemštinou. To je samozřejmě pravda, ale jako rodilý Bruselan vidím jasný vývoj. Dnes už mě vůbec nepřekvapuje, že slyším všechny jazyky světa na ulici,“ upozorňuje Gilles.
Tento multikulturalismus je přirozeně vidět a slyšet i na tribunách stadionu Josepha Mariena, kde se mísí lidé různého původu. Tím spíš, že podobně jako pražský Žižkov nebo Karlín se Saint-Gilles za posledních deset let proměnil v jednu z nejhipsterských čtvrtí evropského hlavního města, kde je například nejvyšší podíl obchodů s biopotravinami.
„Bobos“ a „expati“ kolonizovali bývalé lidové části a s touto postupující gentrifikací se objevil i nový typ fotbalových fanoušků, kteří jsou poměrně vzdělaní, mají dobré příjmy, rádi chodí za kulturou a volí spíše levici. Důkazem toho je i existence skupiny fanoušků Be Union, ve které tvoří většinu členů zástupci evropských institucí…
Zarytí fanoušci Anderlechtu, jejichž tvrdé jádro patřilo v 80. a 90. letech k nejaktivnějším a nejobávanějším skupinám chuligánů v západní Evropě, nemůžou jinak než si z této rodinné idyly dělat legraci. Podle jednoho z nich, barmana, který pracuje v Saint-Gilles, je Union pro fotbal tím, čím je IPA pro pivo.
„Podařilo se jim přilákat lidi, kteří ještě nedávno neměli rádi fotbal tím, že vymazali všechno, co ve folklóru fotbalového fandění vlastně vadí. Tam je ti téměř vyčítáno, když použiješ sprosté slovo v ochozech, nebo když pošleš rozhodčího, no, víš kam… Když padne gól, všichni do vzduchu hodí kelímky piva. Panuje atmosféra vlastně jako na velkém studentském večírku,“ říká.
Union ve skutečnosti představuje mnohem víc než jen nejnovější módní společenskou zábavu. Je především klenotem belgického fotbalu, který dlouho před hegemonií Fialek patřil k nejlepším: má jedenáct ligových titulů (ale poslední z roku 1935), což je třetí nejvyšší počet v belgické historii za Anderlechtem a Bruggami, dva národní poháry či ještě poválečné semifinále v bývalém evropském Veletržním poháru (mezinárodní soutěž měst pořádajících průmyslové veletrhy).
Klub se pyšní dosud nikdy nepřekonaným rekordem šedesáti zápasů bez porážky v letech 1933 až 1935 a historií ilustrovanou nesmírně slavnou divadelní hrou Bossemans a Coppenolle. Humoristický příběh z roku 1938, který je v některých ohledech srovnatelný s románem Muži v offsidu Karla Poláčka, pojednává o živém sporu dvou „Bruselníků“ (Bruselané, kteří mluví typickým místním lidovým jazykem), z nichž jeden je příznivcem žlutomodrých – barvy Unionu – a druhý Daringu, odvěkého a velkého rivala z Molenbeeku (viz naše reportáž o Molenbeeku v 1. čísle Football Clubu). Ale také jde o klub, který od začátku 70. let zmizel z belgické fotbalové elity a postupně upadl v zapomnění.
Na jeho stadionu se stojí a stejně tak fanoušci vždy stáli za ním. V době komunismu, kdy měli na stadionu rušičky proti nežádoucím chorálům, i v době svobody, kdy byl blízko krach.
Za zázrakem uplynulé sezony a vlastně i té předchozí, která se víceméně formou procházky růžovým sadem nesla ve znamení návratu do nejvyšší soutěže, stojí trenér, který býval učitelem tělesné výchovy, a tým složený z hráčů snad ze všech lig Evropy, kromě těch nejlepších, a vůbec ze všech koutů světa. „Na hřišti je architektem tohoto obrození Felice Mazzu,“ říká o nejlepším trenérovi uplynulého ročníku Alain Eliasy, novinář specializující se na dění v bruselských klubech, který byl tři roky komunitním manažerem v Unionu.
„Je to skutečný vůdce, který si na nic nehraje. Hráči i fanoušci ho milují a on je první, kdo přispívá k dobré atmosféře v týmu i kolem něj. Na pozápasových akcích ho často můžeme vidět, jak si se všemi povídá se sklenicí piva v ruce. Dokonale se hodí k mentalitě Unionu.“ Přestože je Felice Mazzu synem italských přistěhovalců, vštípil svému týmu útočnou filozofii, o čemž svědčí 78 gólů, které Union vstřelil během základní části (nejvíc v lize). Téměř polovinu z tohoto počtu zaznamenala útočná dvojice tvořená Němcem Denizem Undavem, který byl pro změnu zvolen nejlepším hráčem sezony, a Belgičanem Dantem Vanzeirem.
Deniz Undav působil ve třetí německé lize, když ho Union před dvěma lety angažoval, zatímco jeho parťák Dante Vanzeir, bývalá velká naděje belgického fotbalu, střídal hostování a jeho mateřský klub Genk už v něj nevěřil. Bleskový vzestup těchto dvou až donedávna nepravděpodobných hvězd znázorňuje projekt Unionu v dlouhodobějším horizontu. „Když Angličané klub koupili, měli dostatek inteligence a umu, aby vytvořili vyvážený tým pomocí výběrového systému hráčů, který kombinuje přesná data o nich, důkladnou analýzu méně sledovaných oblastí a nižších soutěží na trhu hráčů i lidský přístup,“ shrnuje novinář Alain Eliasy. Výsledkem této precizní práce byla v uplynulém ročníku skvěle fungující parta fotbalistů ze čtrnácti různých zemí.
Angličané, kteří pomáhají probudit bývalého obra, jsou Tony Bloom a jeho obchodní partner Alex Muzio. První jmenovaný už jako majitel Brighton & Hove Albion, který zbohatl ve světě sportovního sázení, koupil Union v roce 2018 a do jeho čela poté postavil svého kumpána. V mnoha ohledech šlo o sňatek z rozumu. Bloom a Muzio sice intenzivně hledali v Evropě klub, který by převzali, ale měli velmi úzký záběr: mělo se jednat o město snadno dostupné z Londýna, o klub relativně levný, s potenciálem růstu, se slušnou fanouškovskou základnou, a hlavně, který byl k dispozici ke koupi. Tato představa vylučovala většinu klubů z lig velkých zemí. Angličané chtěli totiž také vyhrávat, a pokud možno co nejdřív. „Nešlo jen o to najít hodnotu. Měla to být zábava. Chtěli jsme být součástí něčeho jedinečného,“ potvrdil předseda Alex Muzio vizi „za málo peněz hodně muziky“ v rozhovoru pro belgický tisk.
Oba podnikatelé původně uvažovali i o převzetí jistého nizozemského klubu, ale odradilo je jeho spojení s chuligánstvím. Nakonec narazili na malý druholigový tým v elegantní bruselské čtvrti. Jeho tehdejší německý majitel byl ochoten se ho zbavit a fanoušci byli nadšeni vidinou nového impulzu. Přestože i on tvrdí, že mu vývoj současného fotbalu docela vadí, Gaël se dívá na působení současných majitelů svého milovaného klubu velmi pragmatickým okem: „Po skoro půlstoletí jsme byli unaveni z pobytu v nižších soutěžích. Živořili jsme v pralese. Hrát druhou ligu v Belgii není zrovna lukrativní záležitost. Pro většinu klubů je vycházení s penězi velmi složité. V Unionu bylo cítit, že si všichni přejí, aby k převzetí došlo. Byla to šance něco vzkřísit.“
Na rozdíl od Brightonu se většinový akcionář Bloom držel zpátky a byl to právě Muzio, jemuž bylo v roce 2018 pouze 34 let, kdo převzal každodenní řízení Unionu. Použité prostředky brzy ujistily fanoušky o skutečných záměrech dvojice, a o tom, že klub, jehož duší jsou oni sami, se nedostal do rukou jen tak ledajakých obchodníků či spekulantů. O serióznosti britského projektu svědčil pronájem moderního tréninkového centra poblíž Antverp (60 kilometrů od Bruselu) před tím, než se začalo usilovat o vybudování nového, které by časem mělo stát blíže ke stadionu, rekonstrukce hřiště začleněním vyhřívacího systému nebo už zmíněná promyšlená přestupová politika. „Nicméně aby utracené peníze nebyly ztracené peníze, byl postup a rychlý návrat do profesionální ligy naprostou ekonomickou nutností,“ dodává Eliasy.
Vychází 24. číslo čtvrtletníku Football Club, které má dvě hlavní témata – osamělost a umění. Úvodník a obsah nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.
S odhadovaným rozpočtem něco málo přes deset milionů eur (třetí nejnižší ze šestnácti klubů Jupiler Pro League v předchozí sezoně), což je téměř desetkrát méně, než mají FC Bruggy, se Union musí držet nohama na zemi. Bloom a Muzio sice mají velké ambice, ale některé věci ve městě, jako je Brusel, kde je málo volných pozemků a mnoho administrativních omezení, nemohou změnit, ani kdyby se sebevíc snažili. Stadion Joseph Marien je památkově chráněný, takže nesmí bourat zdi ani vyměnit kované brány, a už vůbec ne vyřezané panely, které zdobí fasádu, či vitrážové okno se žlutomodrým znakem Unionu. Na otevřené nekryté tribuny nemohou postavit střechu, protože by bránila výhledu na město z nejvyššího bodu sousedního parku – i ten je chráněný.
Fanoušci, kteří si dobře uvědomují potřebu nového, modernějšího stadionu, co by umožnil rozvoj klubu a zajistil jeho budoucnost, se nebrání myšlence přestěhování, a proto vedení Unionu zapojuje jejich zástupce do jednání o některých projektech, které se přímo dotýkají života příznivců. Ale podle Gaëla a všech vlivných „Bhoys“, kteří nejsou ochotni obětovat místní kořeny instituce za případná další vítězství, tituly a evropské poháry, bude nejdůležitější udržet ducha Duden Parku při životě a pečovat o jedinečné spojení klub-fanoušci-hráči.
Klub, který na plný úvazek zaměstnává „manažerku pro udržitelný rozvoj“, hodlá v nadcházejících letech postavit nejekologičtější stadion v Evropě. Raphaële Moeremansová se určitě hodně snaží a dělá vše, co je v její silách (bezpečné parkování kol v okolí stadionu, podpora sdílené dopravy pro fanoušky, dohody s ekologickými značkami, prodej veganských hamburgerů ve dnech zápasů, osvěta mezi hráči atd.), ale když se mladé zaměstnankyně zeptáte na některé rozpory klubu, jako je partnerství s americkou značkou limonád nebo německou automobilkou, pochopíte, do jaké míry je Union Saint-Gilloise na rozcestí.
„Coca-Cola financovala recyklační stanice, které jsme rozmístili po stadionu a po Mercedesu jsme chtěli flotilu hybridních vozů pro hráče. Snažíme se skloubit různé cíle, kterých se snažíme dosáhnout,“ odpovídá. Jinými slovy, jeden z nejmenších rozpočtů v zemi si ještě nemůže dovolit opovrhovat některými zdroji příjmů, a tak, ačkoli vedení opakuje, že udělá vše pro růst, aniž by popřelo místní historické hodnoty, si starší generace fanoušků může přirozeně klást otázky typu „co bude s mým klubem?“.
Union Saint-Gilloise se do osmifinále Evropské ligy dostal poté, co vyhrál skupinu, kde se střetl s Malmö, Bragou a také s Unionem Berlín. Teď na sebe oba týmy narazí i v osmifinále poté, co německý tým v play-off vyřadil Ajax. Ve skupině skončil dvojzápas mezi oběma Uniony vyrovnaně, když si vyměnily venkovní výhry 0:1. USG začal v létě v Lize mistrů, kde ale ve třetím předkole vypadl s Rangers po výsledcích 2:0 a 0:3. V belgické lize je po 28 kolech druhý osm bodů za Genkem.
Jedno už je jisté: jejich klub se nakonec nestal belgickým mistrem. Zklamání bylo z velké části způsobeno systémem nadstavby, který nemá snad jinde v Evropě obdoby. Ačkoli Union Saint-Gilloise vyhrál základní část ligy se 34 koly s pětibodovým náskokem, do její závěrečné části vstupoval už pouze s výhodou tří bodů před druhými FC Bruggy. Do závěrečného boje o titul se kvalifikují čtyři nejlepší týmy a všem se celkový počet bodů získaných během sezóny sníží na polovinu, než se znovu dvakrát utkají. A protože Union prohrál tři poslední zápasy, včetně dvou rozhodujících v rozmezí čtyř dnů proti Bruggám v první polovině května (0:2 doma a 0:1 venku), byl to nakonec favorit ze západních Flander, který se čtyřbodovým náskokem získal 18. mistrovský titul ve své historii, čímž se zároveň přímo kvalifikoval do skupinové fáze příštího ročníku Ligy mistrů.
Union má jako vítěz základní skupiny jistotu účasti v Evropské lize. Pokud by si chtěl zahrát nejprestižnější evropskou soutěž, Ligu mistrů, bude muset v létě úspěšně projít kvalifikační fází od třetího předkola. Bojovat o miliony eur bude ovšem bez útočníka Deniza Undava, kterého už v zimě angažoval Brighton (hráč byl následně ponechán na hostování v Unionu do konce sezony), bez několika dalších opor mířicích do lukrativnějších destinací, a co je možná ještě horší, nejspíš na národním stadionu krále Baudouina, protože jeho stávající stánek není pro evropské poháry dostatečný.
Ať už další tažení dopadne jakkoli, Union je opět silou belgického fotbalu a zchátralý stadion Joseph Marien už není jen pouhým pomníkem zašlé slávy, v jehož okolí se procházejí nostalgičtí a poněkud melancholičtí fotbaloví pejskaři. Brusel je znovu městem dvou klubů, Duden Park rajskou zahradou a příznivci Unionu, kteří se letos na podzim chystají oslavit 125. výročí svého založení, si hodlají užívat především přítomnost s přiměřenou obavou o budoucnost. Carpe diem!
Marcel Gecov byl vždy známý svou hyperaktivitou. Aplaus na stadionech ale vyměnil za byznys. A je to jízda, díky které nelituje, že už v 28 letech skončil s profesionálním fotbalem. Proč se vzdal pěkné a pravidelné výplaty v Polsku?
Zatímco Bělorusko v poklidu rozehrálo kvalifikaci na Euro 2024, Rusko se snaží vrátit do mezinárodního fotbalu asijskou cestou. To vše navzdory pokračující válce na Ukrajině.
Přišlo jako blesk z čistého nebe. Odvolání Juliana Nagelsmanna překvapilo celou fotbalovou Evropu. A ani s odstupem několika dnů pořád nedává smysl.
