Alláh na fotbale

Tu euforii si pamatuju dodnes. Po desítkách let války a nepokoje měli Afghánci konečně co slavit. Národní fotbalový tým v září 2013 porazil dvěma góly Indii a vyhrál Mistrovství jihoasijské fotbalové federace.

Tisíce lidí v ulicích Kábulu i dalších měst slavily víc než fotbalové vítězství. Jako by se po letech konfliktů, útlaku a ubíjející každodenní snahy o přežití něco zlomilo. Jakmile hra skončila, vyhrnuli se mladí muži a chlapci do ulic. Vyvěšovali obrovské afghánské vlajky, svlékali si trika a ze střech aut a kamionů křičeli: „Ať žije Afghánistán!“ Nikdo jim v tom nebránil, ani policie. „Na ulicích nebyly žádné ženy, což připomíná konzervativní společenské nastavení Afghánistánu, ale za povšimnutí stálo, jak se v davu promísily národnosti,“ psala z hlavního afghánského města Pamela Constableová do Washington Post. Multietnický Afghánistán na chvíli zažil jednotu.

Klaksony troubily, z autorádií zněl afghánský pop i vlastenecké písně. V hlavním městě bránily průjezdu aut tančící davy. Nad hlavami jim burácely a jiskřily světlice a rakety, dokonce se na oslavu střílelo – ale nikdo se nebál. Byla to vůbec první mezinárodní fotbalová trofej pro válkou znavený Afghánistán a taky první spontánní masový projev, který si zapamatoval i ten, koho fotbal vůbec nezajímá.

Oslavy se z ulic přesunuly na stadion Ghází v Kábulu – na místo, které v devadesátých letech Tálibán zneužíval pro svou propagandu a k veřejným popravám. Deset let nato zeje stadion prázdnotou. Oficiální fotbalové soutěže Tálibán zakázal. Jeho čelní představitelé mají za to, že by člověk neměl dělat nic, co ho „odvádí od Boha“. Mnozí Afghánci ale přesto dál sledují cizí fotbalové ligy a hádají se, jestli je lepší Ronaldo, nebo Messi.