Stál na zaplněném stadionu v americké Pasadeně. Uprostřed 94 tisíc lidi, přesto byl na všechno sám. Vzal si balon. Postavil ho na penaltový puntík. Rozběhl se. A… přestřelil. Pak už jen zůstal stát jako solný sloup s rukama v bok a s pohledem zarytým do země. S výrazem absolutního zmaru, zoufalství a prázdnoty.
Když se řekne „fotbalová osamělost“, okamžitě se mi vybaví právě tenhle moment. Rozhodující neproměněná penalta Roberta Baggia ve finále mistrovství světa v USA v roce 1994.
Italský driblér ještě řadu let říkal, že neexistuje den, kdy na tuhle penaltu nepomyslí a kdy ji v duchu znovu nepromění. Baggio nakonec zažil alespoň částečný happyend – o čtyři roky později se na dalším světovém šampionátu bez rozmyslu postavil k první možné penaltě, kterou sqadra azzura kopala, a suverénně ji proměnil.
Příběh, jak ho ani osudová rána nad břevno nepřipravila o odvahu postavit se tváří v tvář brankáři soupeřů, použil v reklamě výrobce whisky Johnnie Walker. Keep walking, musíš jít dál. Jenže penalta v základní skupině není to samé, co ve finále. A ani pěkná sumička za reklamní šot nezahojí hluboké šrámy na duši, když přijdete o životní šanci stát se mistrem světa.
Atlético – Arsenal 1:1. V semifinále Ligy mistrů padly oba góly z penalty. A hosté se po zápase zlobili, že měli kopat ještě jednu, kterou jim sebral VAR. Jak to vidíte vy?
Dnes je Liverpool globální fotbalová značka. Před 125 lety hledal pevnou půdu pod nohama a definitivně ji našel 29. dubna 1901 na hřišti West Bromwiche Albion. Vyhrál 1:0 a slavil svůj první anglický titul z dvaceti dosud získaných.
Finiš ligy je tu. Jak si jednotlivé prvoligové kluby vedly v základní části? V čem jsou lepší, nebo horší než ve stejnou dobu před rokem? S analytiky Football Club podcastu Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem jsme jim v podcastovém maratonu vystavili vysvědčení.
