Stál na zaplněném stadionu v americké Pasadeně. Uprostřed 94 tisíc lidi, přesto byl na všechno sám. Vzal si balon. Postavil ho na penaltový puntík. Rozběhl se. A… přestřelil. Pak už jen zůstal stát jako solný sloup s rukama v bok a s pohledem zarytým do země. S výrazem absolutního zmaru, zoufalství a prázdnoty.
Když se řekne „fotbalová osamělost“, okamžitě se mi vybaví právě tenhle moment. Rozhodující neproměněná penalta Roberta Baggia ve finále mistrovství světa v USA v roce 1994.
Italský driblér ještě řadu let říkal, že neexistuje den, kdy na tuhle penaltu nepomyslí a kdy ji v duchu znovu nepromění. Baggio nakonec zažil alespoň částečný happyend – o čtyři roky později se na dalším světovém šampionátu bez rozmyslu postavil k první možné penaltě, kterou sqadra azzura kopala, a suverénně ji proměnil.
Příběh, jak ho ani osudová rána nad břevno nepřipravila o odvahu postavit se tváří v tvář brankáři soupeřů, použil v reklamě výrobce whisky Johnnie Walker. Keep walking, musíš jít dál. Jenže penalta v základní skupině není to samé, co ve finále. A ani pěkná sumička za reklamní šot nezahojí hluboké šrámy na duši, když přijdete o životní šanci stát se mistrem světa.
Německo proti Nizozemsku. A nejen to. Projděte si fotbalový TV program na pondělí i celý tento pracovní týden.
V Turíně sbíral tituly, v Římě našel fotbalovou lásku. Paulo Dybala dnes slaví 33. narozeniny a jeho příběh je plný velkých momentů i bolestivých zvratů. Odmítl slavnou desítku Francesca Tottiho, dal přednost římským tribunám před arabskými miliony a stal se miláčkem fanoušků AS.
Fotbalisté Československa si 15. listopadu 1989 zajistili postup na mistrovství světa v Itálii. O dva dny později zasáhly proti demonstrantům na Národní třídě jednotky Veřejné bezpečnosti. Když pak mužstvo Jozefa Vengloše v červnu nastoupilo k prvnímu zápasu na šampionátu, komunistický režim už byl minulostí.
