Stál na zaplněném stadionu v americké Pasadeně. Uprostřed 94 tisíc lidi, přesto byl na všechno sám. Vzal si balon. Postavil ho na penaltový puntík. Rozběhl se. A… přestřelil. Pak už jen zůstal stát jako solný sloup s rukama v bok a s pohledem zarytým do země. S výrazem absolutního zmaru, zoufalství a prázdnoty.
Když se řekne „fotbalová osamělost“, okamžitě se mi vybaví právě tenhle moment. Rozhodující neproměněná penalta Roberta Baggia ve finále mistrovství světa v USA v roce 1994.
Italský driblér ještě řadu let říkal, že neexistuje den, kdy na tuhle penaltu nepomyslí a kdy ji v duchu znovu nepromění. Baggio nakonec zažil alespoň částečný happyend – o čtyři roky později se na dalším světovém šampionátu bez rozmyslu postavil k první možné penaltě, kterou sqadra azzura kopala, a suverénně ji proměnil.
Příběh, jak ho ani osudová rána nad břevno nepřipravila o odvahu postavit se tváří v tvář brankáři soupeřů, použil v reklamě výrobce whisky Johnnie Walker. Keep walking, musíš jít dál. Jenže penalta v základní skupině není to samé, co ve finále. A ani pěkná sumička za reklamní šot nezahojí hluboké šrámy na duši, když přijdete o životní šanci stát se mistrem světa.
Fotbalová Slavia obsadila v prestižní anketě asociace Responsiball, která prostřednictvím nezávislých auditorů hodnotí sportovní kluby, v roce 2024 jich bylo 406, z hlediska environmentální udržitelnosti a sociálního chování, desátou příčku v hlavní kategorii.
Jindřich Staněk má první nulu v Lize mistrů. Slavia v ní umí udělat hrdiny ze svých brankářů. Potřebovala by už ale, aby se do stejné role dokázali dostat i její ofenzivní hráči. Nejsou góly, chybí body.
Patrik Schick i jeho Leverkusen válí. Dobrou formu z Bundesligy si přenesli do Ligy mistrů, kde překvapili tým Pepa Guardioly.
