Simulování je zhouba fotbalu. Jeho kritikům dává silný argument, proč ho zavrhnout. A opovržení si simulující hráči zaslouží i od svých fanoušků.
O to víc nepochopitelné je, že jsou hráči, kteří si ze simulování udělali jednu ze základních charakteristik. Z hvězd asi mnoho z vás jako první napadne Neymar.
Jeho krajan Deyverson to vyšperkoval ještě na vyšší level. Například v roce 2021 si získal pozornost, když spadl a natahoval čas po poplácání do zad od rozhodčího.
Teď o víkendu se odhalil v plné kráse, když ho v zápase s Flamengem zachytila kamera, jak hereckou vložku o tom, jak moc ho bolí noha, proložil mrkáním na spoluhráče.
Být to na nás, dostane pořádně dlouhý flastr. Takový fotbal nechceme.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.