Když si jako Ital vzpomenu na mistrovství světa 2006, které jsme vyhráli, vybaví se mi několik hráčů. A to přesto, že tam nebyl jediný fotbalista, který by vyčníval na úkor ostatních. Byl to triumf celého týmu, šlo tedy o typický italský způsob, jak vyhrát velký turnaj.
Určitě bych zmínil levého obránce Fabia Grossa s jeho ikonickým gólem a oslavou v semifinále proti Německu a pokutovým kopem, kterým nám definitivně zajistil trofej. Nezapomněl bych ani na obránce Marca Materazziho za finálový gól hlavou stejně jako za hlavičku, kterou mu v prodloužení dal Zinédine Zidane. Nezapomeňte, že Materazzi byl spolu s útočníkem Lucou Tonim nejlepším střelcem Itálie na turnaji, když oba dali po dvou gólech.
A ano, vybral bych i pravého obránce Gianlucu Zambrottu, který odehrál všechny zápasy kromě debutu proti Ghaně a nebyl v nich nikdy vystřídán.
Narodil se 19. února 1977 v Comu a vyrůstal v tamním klubu. Vazba je to tak silná, že byl několik měsíců po triumfu v roce 2006 jmenován čestným předsedou. V roce 1997 se přestěhoval do Bari, kde debutoval v Serii A. O dva roky později se takticky vyspělý oboustranný křídelník přesunul do Juventusu, kde zažil úspěšné sedmileté období. Během té doby z něho manažer Marcello Lippi udělal typického krajního beka.
Poté po nezapomenutelném létě 2006 přestoupil na dva roky do Barcelony a pak se vrátil do Itálie, kde hrál další čtyři roky v AC Milán. Do fotbalového důchodu odešel během působení ve švýcarském Chiassu, s nímž zahájil i svou krátkou trenérskou kariéru. Jako hlavní nebo asistent působil také v Indii a Číně.
Nyní je velvyslancem muzea FIFA, takže má pořád blízko k reprezentačnímu fotbalu, který byl jeho srdci vždy nejbližší. Zažil s ním vrcholy i pády - vítězství na penalty, prohru kvůli zlatému gólu ve finále Eura 2000 s Francií, vítězství na mistrovství světa i vyřazení ve skupinové fázi bez jediného vyhraného zápasu.
Přestože už nehraje, neustále se žene z místa na místo a pokusit se ho zastavit se ukázalo jako těžký ale zajímavý úkol. Měli jsme k dispozici 15 minut. Následující řádky tak můžete brát jako ukázku, co může vzniknout během poločasové pauzy.
Byl jste profesionální fotbalista, pak jste začal trénovat a od loňského jara jste ambasadorem muzea FIFA. Jaký je váš třetí život?
Je to pro mě nová zkušenost. Účastním se akcí přímo v curyšském muzeu a kromě jiného návštěvníkům vyprávím své zkušenosti, hlavně ty z mistrovského roku 2006. Stal jsem se ambasadorem FIFA a doufám, že pomůžu šířit správné hodnoty, které jsou s fotbalem spojené.
Itálie teď dvakrát v řadě na světovém šampionátu chyběla. Jak to prožíváte?
Je to velký neúspěch a návrat na zem poté, co Itálie vyhrála mistrovství Evropy v roce 2021. Určitě jsme čekali, že se na MS do Kataru dostaneme. Je to nevyužitá příležitost, když se podíváme na to, co Itálie předváděla pod Robertem Mancinim na posledním Euru.
Itálie podruhé v řadě není na mistrovství světa. Jak to vnímají samotní Italové? V osobně laděném textu vám jejich pohled zprostředkuje novinář Simone Pierotti. Mluvil s kolegy, bývalými hráči i asistentem reprezentačního trenéra.
Alespoň jsme se kvalifikovali do finálové čtyřky Ligy národů. Je to světélko naděje?
Ano, určitě je to krok vpřed. Itálie by si samozřejmě zasloužila účast na mistrovství světa vzhledem ke své historii vždy. Myslím, že sledovat mundial bez ní bylo těžké nejen pro Italy, ale pro každého fotbalového fanouška, určitě jim naše reprezentace chyběla. Musíme být trpěliví.
Pojďme vzpomínat. Jaký obraz se vám vybaví jako první, když se řekne mistrovství světa 2006 v Německu?
Řekl bych, že celá ta cesta, kterou jsme podnikli od roku 2004 s Marcellem Lippim jako hlavním trenérem. Po celou dobu tým pracoval velmi dobře a uprostřed roku 2006 těsně před mistrovstvím se ocitl v opravdu složité a obtížné situaci (propukl skandál s ovlivňováním zápasů v Serii A, šlo o takzvané calciopoli – poznámka redakce). Mužstvu se podařilo tuto bouři přežít a dokonce získat pro Itálii titul mistrů světa. Skvělé pak byly oslavy v Římě, jakmile jsme se vrátili domů.
Asi si vzpomenete na úvodní gól, který jste vstřelil ve čtvrtfinále Ukrajině nebo na střelu, která trefila břevno v semifinále proti Německu.
Fanoušci určitě mají zafixované obrázky z klíčových zápasů. Ukrajině ve čtvrtfinále jsem nejen vstřelil gól, ale odkopem z brankové čáry jsem zachránil čisté konto a na 3:0 jsem nahrál Lucovi Tonimu. A ano, největší zážitky mám z posledních dvou zápasů. Ze semifinále s Německem (2:0 po prodloužení) mám v hlavě zcela bílý Vestfálský stadion a na úspěšné finále proti našim věčným rivalům z Francie se zapomenout nedá (1:1 a 5:3 na penalty).
Aktuálně italský fotbal trápí nedostatek talentovaných hráčů. Dá se říci, že mistrovství světa 2006 bylo triumfem poslední generace skvělých fotbalistů, kteří vzešli z akademií Serie A?
Měli jsme hodně hráčů, kteří dříve hráli za různé mládežnické reprezentace, například za tu do 21 let, která vyhrála tři mistrovství Evropy v 90. letech. Obecně bylo tehdy víc špičkových italských hráčů, kteří navíc byli skvělými osobnostmi a dokázali se prosadit i v cizině. Myslím, že právě to rozhodlo. Možná jsme usnuli na vavřínech a přestali poctivě pracovat na výchově dalších generací. Potřebujeme víc investovat do akademií, do kvalitních trenérů, mnoho věcí můžeme určitě zlepšit.
Podle všeobecného mínění v Itálii bylo mužstvo pro mistrovství světa 2002 ještě lepší než to pro mistrovství světa 2006. Tenkrát se ale vypadlo s Jižní Koreou v osmifinále. Jaký je váš názor?
Když se podívám na jména hráčů, tak bych řekl, že ano. Vzpomeňte jen na útočníky, které jsme měli, třeba na Christiana Vieriho. Všichni jsme navíc byli mladší, na vrcholu kariéry a na některých postech jsme měli větší kvalitu. V roce 2006 jsme nepatřili k favoritům, přesto jsme se opírali o skálopevnou partu, ve které všichni mířili za stejným cílem. Myslím, že právě v tom byla naše síla, která nás dovedla na úplný vrchol.
Guus Hiddink je trenér s celou řadou překvapivých úspěchů. V roce 1988 vyhrál předchůdce Ligy mistrů s Eindhovenem nebo v roce 2002 došel s Jižní Koreou do semifinále MS. Tajemství své práce nám 76letý Nizozemec detailně popsal ve velkém rozhovoru, který je součástí nové knihy FC. Jako ochutnávku pro vás tady na webu máme část, kde popisuje korejské dobrodružství.
Nezažil jste v reprezentaci ale jen slávu. Na kontě máte také třeba červenou kartu v prvním poločase semifinále Eura 2000 proti Nizozemsku (0:0 a 3:1 na penalty pro Itálii). Jaké jsou vaše vzpomínky na tento epický den?
No, část odpovědnosti za tu červenou byla samozřejmě moje, to je jasné. Musel jsem čelit nepříjemným protihráčům, jako byl Boudewijn Zenden, a vůbec úžasnému nizozemskému týmu. Byl to zvláštní zápas, hodně jsme se trápili, ale podařilo se nám vyhrát na penalty poté, co jsme většinu zápasu hráli v deseti proti jedenácti. Francesco Toldo byl v bráně fenomenální. Ano, rozhodčí ke mně mohl být trochu benevolentnější, ale nakonec to byla hlavně moje chyba, měl jsem být opatrnější.
Předtím jste zmínil Marcella Lippiho. Byl to právě on, kdo rozhodl o změně vaší pozice z křídla na krajního obránce. Jak k tomuto rozhodnutí dospěl?
Všechno to začalo, když Juventus podepsal Maura Germana Camoranesiho. Hrál křídlo a já jsem byl víceméně také záložník. Díky svým schopnostem se na tuto pozici hodil víc než já a Lippi si dobře rozmyslel, že mě donutí ustoupit zezadu, protože si prostudoval mé vlastnosti. Rozhodl se správně, já jsem vyšel týmu vstříc a nebyly s tím absolutně žádné problémy. Byl to důležitý krok v mé kariéře a určitě skvělá Lippiho intuice.
Rozhovor spolu děláme ještě před mistrovstvím světa v Kataru. Kdo ho podle vás vyhraje?
Francie má skvělý tým bez ohledu na zranění. Doufám, že vyhraje Argentina, protože za éry Lea Messiho už byla velmi blízko k zisku vysněné trofeje a nikdy se jí nepodařilo dojít až do konce. Messi je můj bývalý spoluhráč a výhra na MS by byla třešničkou na dortu v jeho mimořádné kariéře.
Alespoň by ho kritici přestali otravovat s tím, že Maradona na rozdíl od něj mistrovství světa vyhrál.
(směje se) A to přitom s národním týmem vyhrál mistrovství světa dvacetiletých, Copu Américu a dokonce i zlatou olympijskou medaili. Stále mu ale chybí ta nejdůležitější trofej, kterou Maradona získal v roce 1986 jako absolutní tahoun svého týmu. Doufám, že Leo turnaj vyhraje, zaslouží si to jako završení všeho, co dokázal.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Mohla z toho být paráda, je z toho šaráda. Fotbalistům Raya Vallecana nevyšla rozehraná penalta.
Kdo si zaslouží anticenu za největší pitomost předchozího víkendu? Jak blízko má Sparta k titulu poté, co smazala náskok Slavie? A skončí Pavel Hapal už teď v Baníku? Aktuální ligové otázky po 24. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
Macík si dal do rukavic magnety a Petera Olayinku s Martinem Fillem čekají nepříjemné pohovory, když jejich týmy poztrácely body po jejich zkratech. Vítězem víkendu v boji o titul je Sparta, v boji o sestup to jsou Pardubice. Jak dění na ligových trávnících viděli koučové všech šestnácti klubů? Máme jejich hlasy.
