Od vyhazovu ve třetí lize až na trůn. Trenér Španělska zabil tiki-taku a dobyl svět

Českou reprezentaci čeká odveta proti úřadujícím mistrům světa. Kvůli zranění bude Španělům chybět Lamine Yamal, nejvýraznější tvář současné generace.

Jeho absence je ale ideální příležitostí posvítit si na osobnost, která se na titulních stranách sice neobjevuje tak často, ale právě ona za všemi posledními španělskými triumfy stojí.

Trenér Luis de la Fuente není typickou globální celebritou s obřím egem. Je to spíš systémový inženýr, který většinu dnešních šampionů formoval od jejich teenagerských let v mládežnických výběrech.

Pod rukama mu rostli mistři světa

Po nevydařeném angažmá v Alavésu převzal De la Fuente v roce 2013 španělskou devatenáctku. „Pracujeme s hráči budoucnosti. Máme obrovskou zodpovědnost je formovat tím, že od nich budeme vyžadovat maximum,“ řekl na začátku angažmá webu UEFA. O dva roky později s devatenáctkou vyhrál mistrovství Evropy. V jeho výběru už tehdy byli budoucí držitel Zlatého míče Rodri, brankář Unai Simón a Mikel Merino, pozdější žolík vyřazovacích bojů na mistrovství světa 2026.

V dalších třech kvalifikacích už devatenáctka na závěrečný turnaj neprošla. De la Fuente přesto v létě 2018 postoupil k jednadvacítce a hned v následujícím roce s ní vyhrál evropský šampionát. Znovu se tam potkal s Merinem a Simónem. Pod jeho vedením hráli i Mikel Oyarzabal, Dani Olmo nebo Fabián Ruiz. Simón se jeho jasnou jedničkou stal až v dospělé reprezentaci.

V létě 2021 přidal na odložených olympijských hrách v Tokiu stříbro. V brance znovu stál Simón a v poli hrál osmnáctiletý Pedri, který krátce předtím zazářil na dospělém Euru. Asistentem trenéra byl jistý Santi Denia. Deník Marca tehdy o De la Fuentem psal jako o muži, o němž mluví celé Španělsko. Ještě před nástupem ke svazu přitom bývalý levý obránce patřil k méně známým tvářím španělského fotbalu.

Rodina

Rodák z městečka Haro začínal v sousedním Baskicku, v Athleticu Bilbao. Přes mládež a rezervu se v jednadvaceti letech prosadil do prvního týmu. Po šesti letech a téměř 150 ligových zápasech přestoupil do Sevilly. O čtyři roky později se vrátil do Athleticu a kariéru uzavřel ve třiatřiceti letech v třetiligovém Alavésu.

Jako trenér začínal v nižších soutěžích v Portugalete. Po neúspěšném angažmá v třetiligové Aurrere se vrátil k mládeži. Působil v Seville, vedl devatenáctku Athleticu a nakonec převzal jeho rezervu, kterou dobře znal z hráčských let. Pak se ozval další bývalý klub, třetiligový Alavés. Měl jasné ambice postoupit, ale po zisku pouhých 16 bodů z 11 zápasů dostal De la Fuente padáka.

Zdálo se, že zůstane jen jedním z mnoha nenápadných pěšáků španělského fotbalu. Právě tento muž, do té doby pro širokou veřejnost v podstatě neznámý, však po přesunu na svaz začal tiše formovat budoucí páteř národního týmu.

De la Fuente si postupně vybudoval pověst trenéra, který umí pracovat s mladými hráči. Později z nich poskládal páteř seniorské reprezentace. „Slovo rodina, které v týmu používáme, jde od srdce. Jednou z našich největších zbraní je pokora, přijetí vlastní role a udržení pozitivního ega. Kolektivní dobro musí být přirozeně nadřazeno individuálním zájmům,“ vysvětloval později v rozhovoru pro FIFA. Možná vám tady na mysl vyskočilo, že i Santi Denia ve svých vyjádřeních často operuje slovem rodina.

První záskok, pak trofej

Zpět ale k De la Fuentemu. Na lavičku áčka se poprvé dostal neplánovaně. V červnu 2021, krátce před odloženým Eurem, měl kapitán Sergio Busquets pozitivní test na covid a seniorský tým i s realizačním štábem Luise Enriqueho zamířil do izolace. Svaz musel narychlo najít mužstvo pro přípravný zápas s Litvou. „Ještě před osmačtyřiceti hodinami jsem byl se svou jedenadvacítkou ve Slovinsku. Včera jsem přijel do rodného města a teď sedím tady,“ usmíval se tehdy De la Fuente.

Jeho mladíci oblékli dresy áčka a vyhráli 4:0. Zkušenost s reprezentačním zápasem si tehdy odnesli i budoucí mistři světa Marc Cucurella, Yeremy Pino a Martín Zubimendi.

Zlom přišel o rok a půl později na mistrovství světa v Kataru. Španělsko pod Luisem Enriquem v osmifinále dlouho drželo míč, ale proti Maroku se střelecky neprosadilo a vypadlo na penalty. Svaz pak svěřil áčko trenérovi, který strávil bezmála deset let u mládežnických výběrů.

Už v červnu 2023 dovedl De la Fuente Španělsko k triumfu v Lize národů. Ve finále jeho tým porazil Chorvatsko na penalty a získal první trofej od Eura 2012. „Po tomhle vítězství se tým proměnil. Všichni si konečně uvěřili, že s tímto přístupem a filozofií můžeme znova vyhrávat velké trofeje,“ vzpomínal trenér pro UEFA.

„Byl to jako dokonalý filmový scénář,“ ohlížel se na tuto dlouhou cestu nedávno pro FIFA. „Když dojdete na konec, cítíte hrdost, že jste ty kluky viděli růst. Poznal jsem je, když jim bylo šestnáct, a dnes jsou na samém vrcholu světového fotbalu. Je to opravdu o lidech, přesahuje to čistě profesionální rovinu.“

V roce 2024 Španělé na Euru ovládli skupinu s Chorvatskem, Itálií a Albánií. V osmifinále vyřadili Gruzii, pak zdolali Německo, Francii a ve finále Anglii. Právě na tomto turnaji zaujal španělský tým celý svět ofenzivním fotbalem, jehož hlavním motorem byla strhující křídelní dvojice Nico Williams a Lamine Yamal.

Španělsko znovu roztáhlo hru

Zatímco v minulosti vedla španělská snaha o stoprocentní kontrolu k často sterilní nudě, De la Fuente dal národnímu týmu úplně nový rozměr. Jeho předchůdci Vicente del Bosque a Luis Enrique dovedli absolutní nadvládu nad středem hřiště do extrému, často za cenu obětování křídel nebo hrotového útočníka. Stačí si vzpomenout na finále Eura 2012, do kterého Španělé nastoupili s absurdním počtem šesti středových záložníků. Byla to éra, která nepotřebovala křídla, jen nekonečné trojúhelníky.

De la Fuente tuto posvátnou krávu na Euru 2024 zabil. Tradiční filozofii nezavrhl, ale vrátil do ní to, co jí zoufale chybělo: šířku a vertikalitu. Hra stála na rychlém přenosu do krajů, kde Yamal s Williamsem ničili obrany v situacích jeden na jednoho, čímž otevírali střed hřiště. Z poslušných strážců míče udělal dravce.

Systém se ale musel vyvíjet, což naplno ukázalo nedávné mistrovství světa v Americe. Kvůli slabší formě a zraněním Nica Williamse i faktu, že soupeři začali fenomén jménem Yamal systematicky zdvojovat až ztrojovat, musel De la Fuente sáhnout k pragmatičtějšímu, o něco méně přímočarému pojetí. Španělsko se částečně vrátilo k bezpečnějšímu fotbalu, který ale dotáhlo k absolutní defenzivní dokonalosti.

Na zámořském turnaji se tak znovu potvrdila stará pravda: „Když vám nepůjčíme balon, nedáte nám gól. A vlastně ani nevystřelíte na bránu.“ Španělská dominance na míči byla tak precizní, že si brankář Unai Simón připsal svůj úplně první zákrok až v osmifinále a celkově na turnaji inkasoval jediný gól.

Dnešní Španělsko se zkrátka umí přizpůsobit. Když má prostor, roztrhá vás přes křídla. Když ho nemá, zadusí vás nekonečnou kontrolou, ze které už ale nečiší alibismus, nýbrž chladnokrevná taktická vyspělost.

Tato vyspělost vychází i z trenérovy životní filozofie. Zdrojem jeho pragmatismu je totiž antický stoicismus: „Musíme pracovat jen s tím, co můžeme ovlivnit. Vzdát se přehnaného dramatizování porážek, protože ve fotbale můžete prohrát, i když jste jasně lepší. Soustředím se na to, co ovládat mohu, a to nás přibližuje k úspěchu,“ svěřil se pro web UEFA.

Právě tento klidný přístup dovedl Španělsko na absolutní vrchol. A když za ním po americkém světovém šampionátu přišel jeden z hráčů s otázkou, co víc ještě mohou dokázat, De la Fuente mu odpověděl se svou typickou přímostí: „Podívej, hned další zápas hrajeme v Lize národů proti Anglii. Je to nový příběh a nový film. A my chceme být hvězdami i v tomto novém filmu.“