Křivda jako palivo. Crystal Palace vyhrál pohár, který ani neměl hrát

Crystal Palace vyhrál v Lipsku finále Konferenční ligy nad Rayem Vallecano 1:0 a získal první evropskou trofej v historii klubu. Rozhodl Jean-Philippe Mateta, který v 67. minutě dorazil vyraženou střelu Adama Whartona.

Palace se do Evropy dostal díky vítězství v FA Cupu na konci minulé sezony, jenže místo Evropské ligy musel kvůli pravidlům UEFA o vícenásobném vlastnictví nastoupit až v Konferenční lize. Administrativní křivdu nakonec proměnil ve svoji největší evropskou noc: soutěž vyhrál a do Evropské ligy se vrací jako držitel evropské trofeje.

Na papíře to pořád zní trochu nepravděpodobně. Crystal Palace není Tottenham, který si občas sám sobě namlouvá, že patří mezi evropské giganty. Není to ani Newcastle se saúdskými penězi, Aston Villa s ambicí znovu se stát kontinentální značkou, nebo West Ham, který si po triumfu v Konferenční lize rychle přivlastnil roli londýnského evropského romantika.

Palace byl dlouhé roky něco jiného: Selhurst Park, hlučný kotel, červená s modrou, občas Wilfried Zaha, občas boj o záchranu, občas hezký skalp velkého soupeře. A hlavně stabilita, která v Premier League často znamenala: přežít, neutrácet nesmyslně a nenechat se stáhnout dolů.

Až příchod Olivera Glasnera v únoru 2024 dal celé téhle energii jasnější tvar. Rakouský trenér přišel po Royi Hodgsonovi, v době, kdy Palace stál v Premier League jen pět bodů nad sestupovým pásmem. Měl za sebou evropský triumf s Frankfurtem a do Londýna nepřinesl hvězdnou pózu, ale strukturu, intenzitu a přesvědčení, že i klub bez statusu obra může hrát jako tým, který ví, co chce.

První velký zlom přišel ve Wembley. Palace v květnu 2025 porazil ve finále FA Cupu Manchester City 1:0, gólem Eberechiho Ezeho a po penaltě, kterou Dean Henderson chytil Omaru Marmoushovi. Byl to první velký pohár v dějinách klubu a zároveň vstupenka do Evropy.

Klub měl jít do Evropské ligy, ale UEFA ho kvůli pravidlům vícenásobného vlastnictví a vazbě Johna Textora na Lyon přeřadila do Konferenční ligy. Sportovně si Palace vybojoval druhou evropskou soutěž. Z rozhodnutí u stolu skončil až ve třetí.

Palace se s přeřazením nesmířil. Nejdřív bojoval právně, potom slovně a fanoušci prpotestovali i na tribunách. Nakonec si klub vzal Evropskou ligu zpátky nejkrásnějším způsobem: vyhrál soutěž, do které byl odklizen.

Jeho cesta začala už v předkole proti Fredrikstadu. V ligové fázi přišly výhry nad Dynamem Kyjev, AZ Alkmaar a Shelbournem, ale také porážky s AEK Larnaka a Štrasburkem a remíza s KuPS. V play-off Palace vyřadil Zrinjski Mostar, v osmifinále až po prodloužení AEK Larnaka, ve čtvrtfinále Fiorentinu a v semifinále Šachtar Doněck. Teprve pak přišlo Rayo Vallecano a finále v Lipsku.

I proto tahle trofej není jen suvenýr z opovrhovaného poháru. Palace musel projít soutěží, která ho nejdřív urazila, pak prověřila a nakonec odměnila. Ve finále rozhodl Mateta, ale symbolů bylo víc. Wharton, mladý mozek zálohy. Henderson, kapitán a muž, který už rok předtím držel klub ve Wembley. Tyrick Mitchell, odchovanec. Ismaïla Sarr, jeden z motorů evropské cesty.

A Glasner, který už s předstihem oznámil, že v klubu po sezoně končí. Teď odchází s bilancí, jakou v Crystal Palace před ním nikdo neměl: FA Cup, Community Shield a evropská trofej během jednoho roku.