„Jasně, že budeme v neděli se synem ve Wembley. Držte nám palce, protože jestli nepostoupíme, klub bude nucen většinu kádru prodat,“ psal mi v krátké zprávě do Prahy tři týdny po našem společném setkání v malém anglickém městě Southwell celoživotní fanoušek Nottinghamu Forest Brian Bott. Bylo to den před finále play-off Championship sezony 2021/2022, ve kterém se klub z hrabství Nottinghamshire utkal o postup do Premier League s Huddersfieldem.
Postarší muž s šedivým plnovousem umí i několik vět česky. Díky šestiletému pracovnímu angažmá v Praze má totiž českou manželku. V době, kdy čtete tyto řádky, už si Brian může být jistý, že si jeho oblíbený klub po dlouhých 23 letech opravdu slavnou Premier League zahraje.
V následujícím rozhovoru vás ale vezmeme ještě o pár týdnů zpátky. S hrdým držitelem sezónní vstupenky jsme si povídali v den předposledního kola základní části druhé nejvyšší anglické fotbalové ligy, ve které měl Nottingham Forest stále šanci na přímý postup mezi elitu z druhého místa…
Začněme obecně. My novináři často v České republice používáme frázi, že pro vás fotbalové fanoušky na ostrovech je fotbal něco jako náboženství. Je to pravda?
Opravdu to tak asi je. Minulý víkend jsem byl ve Skotsku a když jedete do Glasgow, Liverpoolu nebo Manchesteru, pro místní lidi je to opravdové náboženství. Ale platí to i v některých menších městech. Já žiju kousek od Nottinghamu, kde lidé berou fotbal velmi, velmi vážně. Upřímně si myslím, že se význam fotbalu za poslední roky ještě zvětšil. Když jsem byl já dítě, chodili na stadiony jen muži. Dnes jsou na tribunách malé holky, slečny, paní. Chodí pravidelně na zápasy svého oblíbeného týmu. Fotbal má dnes daleko širší přitažlivost než v dobách, kdy jsem byl mladý, a proto jsou podle mě stadiony pořád plné.
Před chvíli jsem měl možnost prohlédnout si ve vašem domě sbírku zápasových programů, kterou jste za mnoho let fanouškovství posbíral. Kdy se z vás vlastně stal fotbalový fanoušek?
Můj táta mě vzal poprvé na fotbal – Bože, už jsem fakt starý – v roce 1965, když Nottingham Forest vyhrál první divizi (předchůdce dnešní Premier League – pozn. red.). Vím, že jsme hráli proti Stoke City a zvítězili 4:3. Každopádně v následující sezoně 1966/67 Forest skončil druhý za Manchesterem United. Tenkrát šlo o nejlepší ligové umístění v historii klubu. Ve stejném ročníku jsme byli i v semifinále FA Cupu. Byl jsem sice dítě, ale dobře si pamatuju, že jsme prohráli s Tottenhamem.
Byl to skvělý rok, i když jsme nic nevyhráli. Díky druhému místu jsme se poprvé kvalifikovali do evropských pohárů. Byli jsme součástí takzvaného Veletržního poháru – staré evropské soutěže, kterou dnes nahrazuje Evropská liga. Los nám přiřadil Eintracht Frankfurt – doma jsme je porazili 4:1 a v Německu prohráli 0:1. Následně jsme vypadli tuším s CSKA Moskva. Skončili jsme sice ve druhém kole, ale tři sezony na to byly pro Nottingham Forest opravdu veliké.
Víte, Forest měl v šedesátých a sedmdesátých letech opravdu dobrý kádr. Celou dekádu jsme strávili v nejvyšší soutěži. Měli jsme fakt dobré hráče, ale bohužel jsme byli vždycky klubem, který hodně prodával. Naším slavným hráčem byl Ian Storey-Moore. Byl to kluk z Nottinghamu, hrál i za Anglii. Po úspěšné sezoně, kterou jsem zmiňoval, ho Forest prodal do Manchesteru United. On si následně zlomil nohu a tím jeho kariéra v podstatě skončila. Myslím, že lékařská péče tenkrát nebyla na takové úrovni, kterou Moore potřeboval.
Zmínil jste svého otce. Je u Vás v rodině láska k Nottinghamu Forest něco jako rodinné dědictví? Byl váš otec fanouškem, kterým jste vy dnes?
Ano byl velkým fanouškem. Je to zajímavé, protože jeho tatínek neměl rád fotbal. Vždy, když jsem šel k dědečkovi domů, slyšel jsem, že je fotbal směšný. Říkával, proč se někdo dívá na lidi, kteří kopou do pytle plného peří. Víte, dědeček byl stále naživu, když Anglie vyhrála v roce 1966 mistrovství světa. V tu dobu začal být fotbal ještě populárnější. Hráči jako Bobby Charlton nebo brankář Gordon Banks byli tehdy velmi slavní. Ani ti ale nepřesvědčili mého dědu. Stále fotbal nenáviděl. Můj táta byl ale opak, protože tatínek jeho nejlepšího kamaráda ho pravidelně bral na stadion Nottingham Forest s názvem City Ground. Takže s naším oblíbeným klubem vyrůstal. Nikoliv však díky svému otci, ale díky otci jeho kamaráda.
Pojďme na chvíli do současnosti. Jeden by vám mohl závidět, že jste držitelem dvou sezonních vstupenek na Nottingham Forest. Je dnes lehké sehnat vstupenku na zápas vašeho oblíbeného klubu?
Vůbec ne. Většina zápasů se vyprodá velmi rychle. Tuhle sezonu zažíváme skvělé časy. Manažer Steve Cooper otočil klub o sto osmdesát stupňů. A nemyslím teď jen předváděnou hru. Svým charakterem ovlivnil lidi v tréninkovém areálu – jsou to zaměstnanci, kteří dělají čaj, prodávají klubové předměty…prostě všichni. Myslím si, že je to důležitá součást trenéra umět změnit klubovou kulturu tak, aby byl tým opět úspěšný. Než Cooper přišel, byly vazby uvnitř klubu hodně přetrhané.
Ale abych se vrátil k vaší otázce…Opravdu je těžké dneska sehnat vstupenku. Forest má nějakých devatenáct tisíc držitelů sezonních vstupenek. To jsou lidé, kteří mají garanci, že se každý víkend dostanou na stadion. Přibližně tři tisíce musí klub nabízet fanouškům soupeře. Současná kapacita našeho stadionu City Ground je necelých třicet tisíc. Není to největší stadion, zároveň není vůbec malý. Na druhou ligu je to velká aréna, ale na standardy Premier League to už nemusí stačit. I proto klub plánuje během dvou let stadion rozšířit.
Kolik sezon si už tedy držíte své sezonní vstupenky? Předpokládám, že kvůli vysokému zájmu je musíte každý rok včas prodloužit?
Ano. Když jsem žil v Praze, tak jsem svou sezonní vstupenku nechal propadnout. Druhou si nechal můj otec a navštěvoval Forest. V České republice jsem díky své české manželce žil šest let a do Anglie se vrátil v roce 2001. Tenkrát jsem o permanentku opět zažádal a dostal ji. Dnes bych měl problém. Kromě už zmíněného počtu vstupenek pro fanoušky soupeře musí klub nabízet určité množství i pro veřejný prodej. Každopádně dnes mám jednu já a druhou můj syn James. Možná vás bude zajímat, že kromě Nottinghamu Forest fandí i Slavii, protože se narodil v Praze. Takže má v srdci vlastně dva fotbalové kluby (smích).
Povídáme si před utkáním s Bournemouthem. Pokud dnes Nottingham Forest uspěje, stále máte šanci na přímý postup do Premier League z druhého místa Championship. Jak moc jste nervózní?
Dneska je pro celé město opravdu velký den, přijel jste fakt ve správný čas. Nebudu vám lhát. Jasně, že jsem nervózní. Hrajeme na jejich malém stadionu. Zápas je dávno vyprodaný, je nemožné sehnat vstupenku. Je úterý, takže to pro nás fanoušky také není ideální. Z Nottinghamu na jih je to nějakých pět hodin v autě. Hodně lidí bude v práci, takže se nemůže zápasu zúčastnit. I tak je ale náš sektor dávno vyprodaný. Ale podívejte, i když to dnes nevyjde, stále si zahrajeme play-off, což je pro nás samo o sobě v současné situaci snem. Na začátku sezony jsme byli prvních pět kol na posledním místě. Pokud byste se mě zeptal deset týdnů zpátky, jestli bych bral play-off, řekl bych vám, že by to bylo fantastické. Takže žít pár kol před koncem sezony stále s nadějí na postup je rozhodně nad plán.
Tuhle sezonu jste prožili nejhorší start do soutěže za posledních 108 let existence klubu. Hráči Nottinghamu Forest získali jeden jediný bod z prvních sedmi zápasů sezony pod manažerem Chrisem Hughtonem. Po jeho odvolání přišel Velšan Steve Cooper a dostal vás až na vrchol druhé nejvyšší anglické fotbalové ligy. Vypadá to jako zázrak, nezdá se vám?
Je to zázrak. Cooper byl do minulé sezony manažerem Swansea. Dva ročníky zpátky jsme byli také blízko postupu do play-off. Tehdy nás ještě trénoval Sabri Lamouchi, francouzsko-alžírský trenér. Byl to skvělý manažer, ale neměl tak dobrý kádr jako letos Cooper. Poslední kolo sezony jsme prohráli a do play-off se tenkrát nakonec nedostali. Hádejte, kdo nás porazil? Byl to Steve Cooper se Swansea. Takže je to hezký příběh. Nechci urazit Swansea, ale Forest je mnohem větší klub a myslím, že si Cooper dobře uvědomuje, jak slavným se může stát v případě postupu do Premier League.
Dobře ví, že si klub může vést velmi dobře v nejlepší lize světa. Promiňte, ale když se v soutěži daří dobře Leicesteru nebo Leedsu, proč by nemohl uspět Forest? Myslím si, že si to můžeme užít. Asi ligu nevyhrajeme jako v naší nejlepší éře, ale klubu se může vést dobře i mezi elitou. Cooper změnil opravdu všechno. Například hodně mladých hráčů chce hrát pod jeho vedením. Zajímavé je, že dokáže dostat víc z hráčů, kteří se pod jinými manažery tolik neukázali. Díky této schopnosti byl mimochodem slavný Brian Clough. U nás byli hráči několik let. Clough přišel a udělal z nich hvězdy. Byl to génius. My fanoušci jsme si říkali: „Jak je možné, že to on dokázal a předchozí manažeři ne?“
Nejlepší manažer, kterého Anglie nikdy neměla. Tak se mu říkalo. Místo reprezentace ale Brian Clough s Nottinghamem Forest napsal jednu z nejúžasnějších pohádek fotbalové historie. Včerejší postup Forestu po 23 letech zpět do Premier League je ideální příležitostí, si ji připomenout. Proto odemykáme text z Football Clubu číslo 16.
Jako fanoušek jste zažil zlatou éru Nottinghamu Forest. V roce 1978 vyhrál anglický titul, v letech 1979 a 1980 Pohár mistrů evropských zemí. Manažerem byl zmiňovaný Brian Clough – velká osobnost v celé historii anglického fotbalu. Zkuste mi popsat, jak velkou legendou je Clough dodnes v Nottinghamu?
Obrovskou legendou a popravdě řečeno, nejen v Nottinghamu. On je slavný po celé Velké Británii. Všichni dodnes říkají, že on byl manažerem, kterého Anglie nikdy neměla (narážka na to, že Clough nikdy netrénoval reprezentaci – poznámka redakce). Byl velmi otevřený, velmi drsný. Složitý chlap. Když se podíváte na rozhovory s ním, pochopíte, proč byl slavný, a zároveň šílený. Nezvali ho jen do fotbalových pořadů, ale třeba i do Talk Show Michaela Parkinsona, což byl tehdy slavný večerní diskusní pořad. Byl vtipný. Dodnes je známý jeho rozhovor s Mohamedem Alim – slavným boxerem. Rád s lidmi žertoval, ale zároveň bylo velmi složité s ním vyjít. Vždy muselo být po něm.
Dnes už je osmnáct let po smrti, ale v Nottinghamu koučoval hráče, kteří u nás byli dlouho. Ze svého předešlého klubu Derby County si přivedl jen dva hráče. Mimochodem, to je taky zajímavé. Clough vyhrál s Derby County ligový titul, i tak ho vedení rok po úspěchu vyhodilo. Následovalo angažmá v Leedsu United, kde všechny naštval. Šel do Brightonu a po roce do Nottinghamu. Pro město to bylo štěstí. Když dnes v Anglii řeknete, že jste z Nottinghamu, vždy si vás spojí se jménem Briana Clougha. Všichni ho milovali. Upřímně ho měli rádi i fanoušci jiných fotbalových klubů pro jeho výjimečný charakter.
Vy sám s ním máte osobní zkušenost?
Já ne, ale můj tatínek ho jednou potkal. Šel si zrovna prodloužit sezonní vstupenku, když ho míjel na parkovišti před stadionem City Ground. Moje máma si toho všimla z auta, a tak vystoupila. Clough k ní přistoupil, podal jí ruku a popřál hezké ráno. Stejné gesto pak předvedl i vůči mému otci. Maminka byla Cloughem od té doby očarovaná. Říkala, že je velmi zdvořilý, ale já si upřímně myslím, že v ryze mužské společnosti zas tak zdvořilý nebyl (smích).
Stadion Nottinghamu Forest je umístěn na velmi romantickém místě – hned na břehu řeky Trent. Před rozhovorem jste mi prozradil, že vlastníte loď, a tak mi to nedá: Je loď prostředek, který využíváte k přepravě na fotbalové zápasy?
Úplně ne, ale tento rok se na to chystám. Docela dost lidí, kteří pravidelně kotví na řece Trent, jezdí na zápasy lodí. Záleží na počasí, přeci jen žijeme v Anglii. Pěkné to je občas na jaře, nebo na začátku sezony koncem léta. Ale máte pravdu, často potkáte lodě, na kterých kromě plachet visí i vlajky Nottinghamu Forest. Už jsem to sám také jednou vyzkoušel. Nechal jsem loď zaparkovanou u kriketového stadionu. Nottigham se totiž může pochlubit hned třemi velkými sportovními arénami, které jsou v podstatě vedle sebe. Kromě City Ground ještě zmiňovaný stadion na kriket Country Cricket Club, kterému se říká Trent Bridge. Zmínit musím pochopitelně i stadion Notts County – nejstaršího fotbalového klubu na světě. Ten je na druhé straně řeky. Zkrátka skvělé místo pro ty, co mají loď.
A asi i obecně skvělé místo pro život, mám pravdu?
Tato část Nottinghamu určitě. Začíná být velmi bohatá. Osobně si myslím, že by byla velká škoda, kdyby se stadion přesunul jinam. V posledních deseti, patnácti letech se hodně diskutovalo o zbrusu novém stadionu, který by stál na okraji města. Je to trend dnešní doby. Připomeňme Derby County, našeho rivala nebo Leicester City. Oba kluby to udělaly. Mám ale pocit, že jejich nové stadiony postrádají duši. Atmosféra uvnitř už není stejná. Za mě je dobré, jak se k situaci postavil třeba Liverpool. Slavný Anfield Road nechal na původním místě, jen ho rozšířil. I stadion Evertonu, Goodison Park, je starý stadion. Takové arény ale byly vždy přímo uprostřed města a dnes se odsouvají na okraj, což je škoda. Doufám, že náš stadion City Ground bude jen zrenovován, případně, že nový bude postaven přesně na tom stejném místě.
Zmiňoval jste Notts County. Panuje mezi tímto klubem, který aktuálně hraje National League, což je pátá nejvyšší anglická fotbalová soutěž, a Nottinghamem Forest, fanouškovská rivalita?
My jsme víc rivalové pro ně než naopak, protože Forest ve městě jednoznačně dominuje od druhé světové války. Byl vždy mnohem slavnější. Vyhrál všechno - první i druhou ligu, ligový pohár, FA Cup, Evropský pohár. Chudáčci z Notts County zvítězili jen jednou v FA Cupu. Ano, jsou starým, známým klubem, ale za posledních padesát let pořádně nic nevyhráli. I proto si myslím, že fanoušci Notts County nenávidí příznivce Forest víc, než my nenávidíme je. Spíš je bereme jako malé brášky. Máme je rádi a fandíme jim do té doby, než začnou být lepší než my.
Mimochodem, proč před začátkem domácích utkání Nottinghamu Forest hraje vždy píseň kapely Paul McCartney & Wings s názvem Mull Of Kintyre?
Písnička je z McCartneyho éry po Beatles. V Anglii byla dlouhé týdny hitem číslo jedna. Bylo to koncem sedmdesátých let, kdy se z Nottinghamu Forest stával postrach ostatních fotbalových klubů v Anglii. V té písni se zpívá „mlha valící se od moře“. Myslím, že to fanouškům připomíná mlhu, která je často vidět nad řekou Trent. Text písně se svým způsobem hodí k pohledu, který my fanoušci často prožíváme při zápasech na stadionu City Ground.
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
