Kdybyste dali dohromady mužstvo složené z odchovanců Schalke nebo hráčů, kteří tam alespoň nějaký čas strávili v mládežnickém systému, byl by to slušně našlapaný kádr.
V brance Manuel Neuer (Bayern), před ním Joel Matip (Liverpool), Sead Kolašinac (Atalanta), Thilo Kehrer (West Ham) a Malick Thiaw (AC Milán), ofenzivnější úkoly by měli na starost Leroy Sané (Bayern), Ilkay Gündogan (Barcelona), Kerem Demirbay (Galatasaray) nebo Julian Draxler (PSG). Přidat můžeme i Mesuta Özila s Benediktem Höwedesem, kteří kariéru ukončili celkem nedávno.
O to větší záhadou je, že klub, jenž dokáže produkovat takové fotbalisty, dosud nevyhrál Bundesligu – a navíc aktuálně působí v druhé nejvyšší soutěži.
Tedy abychom byli statisticky přesní: v počtu německých titulů je Schalke čtvrté, za Bayernem, Norimberkem a Dortmundem, ale všechny už jsou notně zapadané prachem. Šest jich získalo v éře pod hákovým křížem (1934-42), sedmý v roce 1958. Od založení celostátní ligy ani ťuk. Pouze sedm druhých míst, poslední před pěti roky.
Jak je to možné?
Pro mnoho Nizozemců skončila druhá světová válka až 21. června 1988. V Hamburku, po semifinálové výhře 2:1 nad Západním Německem.
Pětibodový náskok, čtyři kola do konce, Sparta na Slovácku a jedno derby na Slavii. Skončí tohle všechno prvním sparťanským titulem po čtyřletém kralování sešívaných? Odpovědi v novém FC podcastu hledáme s Kristinou Němcovou.
Program Baníku nám dal jedinečnou příležitost srovnat, jaký je rozdíl v diváckém zájmu o stejný tým v momentě, kdy se mu daří a kdy naopak padá ke dnu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
