První část našeho povídání jsme končili u fotbalových stadionů… Vím, že máš rád spíš ty starší, které jsou uprostřed města. Jak se díváš třeba na mnichovskou Allianz Arenu?
Co ti budu povídat. Přijedeš po dálnici na okraj Mnichova a vykoukne tam na tebe krásný stadion. Architektonicky je tam všechno správně. Všechno dává smysl, je to logické a chytré. Ale kvůli umístění stadionu tam prostě nic necítím.
Je to jenom tím, že leží v poli za městem?
Těžko říct. Člověk má určitě i nějakou nostalgii ke starému olympijskému stadionu. Lidská paměť funguje tak, že když si na něco zvykneš, nechce se ti do žádné změny, i když ta původní věc je málo vyhovující. Zajímalo by mě, jak se třeba dneska dívají fanoušci Arsenalu na stěhování z Highbury na Emirates. A to bylo v podstatě jen o kousíček. V Londýně, kde není na nic místo, vlastně majstrštyk. Je to podobné, jako kdyby se Sparta stěhovala jen přes silnici na Letenskou pláň.
Richard Rogers, výborný architekt a autor Centre Georges Pompidou v Paříži, kdysi říkal, že miluje města, protože se v nich hraje dobře fotbal a špatně válčí. To je pro mě ultimátní claim. Je nádherné, když se energie z ulic přeleje na stadion a pak po zápase zase zpátky. Samozřejmě tyhle pocity platí hlavně pro fanoušky, „nefanoušci“ to mají většinou naopak. Zvlášť ti, co bydlí v okolí stadionu. Hluk, bezpečnostní opatření, nepořádek a tak dále. Jenže kde je ta hranice, že má stadion pro danou lokalitu přínos? Jsem například přesvědčený, že Sparta má pro Letnou výrazný přínos. A osobně si myslím, že její stadion by měl zůstat tam, kde je.
Jenže Sparta tvrdí, že tam větší stadion postavit nejde…
To si nemyslím. Od vedení Sparty jsem vždycky registroval jen logicky znějící vyjádření, proč to na Letné dál nepůjde. Ale nikdy jsem neslyšel, že by chtěli udělat všechno pro to, aby tam mohli zůstat. Kdyby k tomu bylo jasné zadání, tak by šlo řešit reálné kroky, které k setrvání povedou.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
