Vybrat si v poslední zářijové odpoledne ke sledování zápas Premier League nebylo jednoduché. Ve stejnou chvíli totiž hrály týmy Manchesteru City, Arsenalu, United i Newcastlu – tedy kompletní top čtyřka z poslední sezony. A k tomu dvě mužstva s širokou fanouškovskou základnou, Everton a West Ham. Žádné ze zmíněných celků přitom nehrály spolu, šlo o šest různých zápasů.
Můj kamarád Tom se rozmýšlet nemusel. Nepustil si nic. Nemohl. Bydlí totiž v Anglii, v zemi, kde se Premier League hraje. A tam si fotbal v sobotu odpoledne zkrátka nepustíte. Není to otázka peněz, neochoty pořídit si drahý satelit nebo kabelovku. Můžete si koupit všechny televizní programy v zemi a přímý přenos fotbalu ve tři odpoledne prostě neuvidíte. Už od šedesátých let.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
