Glosář Luďka Mádla: Nejhorší Sparta, jakou v lize pamatuji

Soužení příznivců Sparty nemá konce, dokonce se stupňuje. Tématem už pomalu přestává být i ztráta na lídra soutěže z pražského Edenu (aktuálně 16 bodů). Za pozicí vicemistra, na níž průběžně dlí Viktoria Plzeň, pak Letenští kulhají s odstupem 8 bodů.

Ale to, co sparťani předvedli na Julisce, konkrétně ve druhé půli a zejména v závěru utkání, už nastoluje otázku, kdy naposledy, případně zda vůbec už někdy byla Sparta na hřišti tak zoufalá a trapná. A pochopitelně stále visí ve vzduchu i zásadní otázka druhá: Jak z toho ven?

Sparta sice pozměnila rozestavení a zásluhou Olatunjiho šla ve 12. minutě na Julisce do vedení. Ale to, co předvedla zejména po změně stran, byl po mém soudu s přehledem nejostudnější ligový poločas Sparty přinejmenším v tomto století.

Srovnávání rozličných historických epoch je vždycky ošemetné. Ale opravdu si nepamatuji Spartu, která by se v souboji s ligovým outsiderem, kterým při vší úctě Dukla Praha nyní je, stáhla takhle zoufale před vlastní bránu a čekala smířeně a bázlivě na vlastní popravu. A to ligu sleduji, řekněme, od poloviny 80. let minulého století.

Spartu má člověk spojenou nejen s velkolepými ceremoniály, blyštivými poháry a oslavami nasládle ulepenými šampaňským, ale i s klubovou DNA nezlomnosti, týmového sepětí a někdy až trochu arogantního sebevědomí.

Nicméně hlouček odkopávající balony od vlastní šestnáctky s ničím takovým v sobotu opravdu mnoho společného neměl. Herní deprese, do které se letenský kádr dostal, je až neuvěřitelná.