Glosář Luďka Mádla: Reprezentace konečně přestala s nečitelnou nicotou

Fotbal je někdy jako horská dráha. Po ostudném vystoupení české reprezentace v gruzínském Tbilisi už trenéru Ivanu Haškovi takřka zvonila hrana. Teď jsme o jeden měsíc a tři utkání národního týmu dál. A můžeme konstatovat, že český celek průběžně vede tabulku své skupiny Ligy národů a podle všeho už také ví, anebo je přinejmenším na dobré cestě k poznání toho, co, jak a s kým chce vlastně hrát.

Přeladit v komentářích z teskných, div ne pohřebních zářijových žalmů šmahem do říjnových rozjásaných chvalozpěvů o pohádkovém týmu bez chybičky by bylo bezpochyby navýsost bláhové, naivní, až hloupé.

Nicméně cesta, po níž se Ivan Hašek a jeho tým po gruzínském kartáči vydali, se oproti tomu, co jí předcházelo, ať už v období „pozdního šilhavismu“ nebo následného „raného haškismu“ jeví celkem nadějně a sympaticky, jako efektivní uchopení reálného stavu věcí. Což je přístup, na jehož principech lze vybudovat základy, jež v průběhu času mohou poskytnout funkční půdorys stavbě něčeho pevného, v ideálním případě dokonce vznosného, až dechberoucího. Dejme tomu stavbě katedrály.

K tomu, aby se síla českého fotbalu a jeho reprezentace dala přirovnat k ní, máme ale ještě sakra daleko. Řekněme, že zatím se podařilo vztyčit nikoli katedrálu, ale stan. Nikdy nevíme, kdy se v něm zohýbají nosné tyčky, protrhne se celta nebo kdy ten nestabilní provizorní příbytek odnese vítr. Ale i onen stan je pořád mnohem víc než dlouhé nahodilé bezradno a prázdné nic, tedy prvky, které charakterizovaly českou reprezentaci po velkou část kvalifikace na Euro, na turnaji samotném a pak i ve zmíněné Gruzii.