Prší. Kapky jarního deště mi stékají po obličeji, mokrým kapesníkem si otírám oči a snažím se zahřát chozením po hřišti. Nedaleké kostelní hodiny ukazují tři hodiny odpoledne. Kolem je klid, kromě troubení aut na silnicích není nic jiného slyšet. Zrychlím. Představuju si, že při běhání déšť nemůže dopadnout na mou hlavu.
Netrvá dlouho a dorážejí mladí hráči. Zastavím se uprostřed hřiště. Převlékají se z promočeného oblečení do už polomokrých dresů a dobře se baví. Všimnou si mě. Povídají si rusky a ukrajinsky a občas to proloží českými slovy. „Klidně na nás mluvte česky, my už rozumíme,“ pronáší jeden z nich směrem ke mně. Berou míč a jdou si kopat. Z deště si nic nedělají, přišli přece hrát fotbal.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
