Ani štafle neudělají kotrmelec. Rolko o kariéře ve Francii i o Boleslavi v pohárech

Tvůj otec je hradecká legenda a také stoper. Jak velký vliv měl na tvou kariéru?

Myslím, že každého kluka, který hraje fotbal, přivedl k fotbalu táta. U mě to bylo umocněné tím, že on sám hrál fotbal na nejvyšší úrovni. Mamka chtěla, abych dělal něco jiného, ale nikdy mě ani jeden z nich do ničeho nenutil. Spíš jim šlo o to, abych měl ještě nějakou jinou zálibu než jen fotbal. Pokud si dobře vzpomínám, táta mě sám trénoval asi jen půl roku, když byl jako asistent v žácích. Říkal, že máme školené trenéry, on mi spíš dá jen sem tam nějakou radu.

Sám přitom po kariéře trénoval dost. Prošel několika vesnickými kluby v okolí Hradce.

Začal s trénováním pozdě, nechtěl si dělat licence kolem padesáti, pětapadesáti. To už není nic jednoduchého. Naplňovalo ho trénování v nejnižších soutěžích.

Narodil ses, když bylo tátovi třicet. Pamatuješ si ho vůbec ze hřiště?

Moc ne. Pamatuju si ho, až když končil v Náchodě. To byla druhá nebo třetí liga. A pak když hrál za hradeckou Lokomotivu. Ale to jsou jen takové záblesky.

Vyprávěl ti aspoň o slavné éře na začátku sedmdesátých let, kdy s Hradcem postoupil do ligy?

On není moc velký vypravěč a já sám jsem se po tom moc nepídil. Až když mě fotbal začal víc bavit a viděl jsem v tom větší smysl, začal jsem se o to zajímat. Když mu bylo, myslím, padesát, procházel jsem jeho krabice s výstřižky a dávali jsme mu dohromady takovou kroniku. Když jsem se ho na to ptal, dokázal mi na to odpovědět.

Otec pochází z Kolína, ale díky tomu, kolik toho za Hradec odehrál, se stal jednou z největších osobností v historii klubu. Zdědil jsi po něm silný vztah ke klubu?

Spíš to přišlo samo. Narodil jsem se tady, vyrůstal jsem tu, s klukama jsme odmalička chodili na fotbal, ze spousty z nich se stali později skalní fanoušci, ze mně taky. Celou dobu jsem byl tady, jediný můj větší přestup byl do Boleslavi.

Vždycky jsi měl blízko k ultras. Chodil jsi odmalička do kotle?

Jako malí kluci jsme měli ke kotli blízko. Přitahoval nás, něco se tam dělo. V době, kdy tady hráli Pavel Černý, Rosťa Macháček a jejich generace, jsme byli na každém zápase. Na starém Malšovickém stadionu létaly z kotle konfety, po skončení zápasu nás, malé děti, pustili na škváru, abychom si je mohli posbírat.

Pomáhal ti pak dobrý vztah s fanoušky během kariéry?

Ze začátku tak dobrý nebyl. Lidi mě ze začátku dost nadávali, až výkony jsem si je zase získal. Když viděli, že bojuju za klub, přešli na mou stranu, ale začátky nebyly tak růžové, jak to vypadalo později.

To bylo kvůli klátivé postavě. Vytáhl ses náhle?

Jo, jednou jsem šel spát, a když jsem se probudil, bylo mi malé pyžamko, malá postýlka... (směje se) Ne, vážně – takhle jsem se vytáhl kolem čtrnáctého roku. Nebyl jsem osvalený, měl jsem problémy s koordinací. Tělo se s tím sžívalo, dokonce jsem měl zdravotní problémy a musel jsem se sportem i tělocvikem skoro na rok přestat. Musel jsem jíst hodně vápníku, bylo to náročné, ale překonal jsem to.

Měl jsi nějaké zvláštní cvičení a výživu – vedle toho vápníku?