Z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře vysokého šedivého domu na mě Guy Kokou Acolatse vykřikuje své vstupní kódové číslo. Dům bez sebemenšího půvabu stojí na pařížském předměstí Saint-Denis, nedaleko Stade de France.
„Pojď nahoru, kde jsi byl? Čekám na tebe! Máš štěstí, že jsem ještě doma, už jsem se chtěl jít projít.“ Že jej všichni sousedi a kolemjdoucí slyší, mu očividně vůbec nevadí. Neznáme se, vidíme se poprvé v životě, ale „budeme si tykat, že jo?“. Ujišťuje se, když už k němu dojdu celý udýchaný a on mi podává ruku. Já mu budu celou dobu vykat. Neumím to jinak. Bohužel. Je to ale nepodstatné.
Monsieur Guy, jak mu všichni místní ve čtvrti říkají, si prý v životě nikdy příliš starosti nedělal. „Tak to v žádném případě. Jinak bych tu dnes nežil,“ potvrzuje mi později s hlasitým smíchem dnes už osmasedmdesátiletý pán. Zvědavá paní sousedka na chodbě se také směje. „Pán je novinář? Tak mu, prosím, tu jeho fotku hezky opravte ve Photoshopu, ať Monsieur Guy dobře vypadá.“ „To ano,“ oplácí jí. „Hlavně s pěkně tlustým nosem negra.“ Směje se, i když na začátku své profesionální kariéry to slovo slyšel snad několiksetkrát.
Důležité zápasy v příštích dnech hrají lvíčata i dospělá reprezentace. Jedenadvacítku čeká baráž o Euro s Belgií, áčko pak závěr skupinové fáze Ligy národů. Všechna čtyři utkání vysílá ČT Sport.
Baník je v ligové tabulce třetí o dva body před čtvrtou Spartou, kterou před týdnem porazil na Letné. Euforie v Ostravě je pochopitelně veliká. O to víc překvapí srovnání výsledků s loňskou sezonou. V dosud odehraných zápasech je Baník v meziročním srovnání jen o bod lepší.
„Důvody, proč se spousta z nás zamilovala do téhle hry, do jejího sledování a prožívání, byly jiné než realita, která je teď často k vidění na hřišti i mimo něj,“ říká v pokračování série Můj fotbal architekt Adam Gebrian.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!