Z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře vysokého šedivého domu na mě Guy Kokou Acolatse vykřikuje své vstupní kódové číslo. Dům bez sebemenšího půvabu stojí na pařížském předměstí Saint-Denis, nedaleko Stade de France.
„Pojď nahoru, kde jsi byl? Čekám na tebe! Máš štěstí, že jsem ještě doma, už jsem se chtěl jít projít.“ Že jej všichni sousedi a kolemjdoucí slyší, mu očividně vůbec nevadí. Neznáme se, vidíme se poprvé v životě, ale „budeme si tykat, že jo?“. Ujišťuje se, když už k němu dojdu celý udýchaný a on mi podává ruku. Já mu budu celou dobu vykat. Neumím to jinak. Bohužel. Je to ale nepodstatné.
Monsieur Guy, jak mu všichni místní ve čtvrti říkají, si prý v životě nikdy příliš starosti nedělal. „Tak to v žádném případě. Jinak bych tu dnes nežil,“ potvrzuje mi později s hlasitým smíchem dnes už osmasedmdesátiletý pán. Zvědavá paní sousedka na chodbě se také směje. „Pán je novinář? Tak mu, prosím, tu jeho fotku hezky opravte ve Photoshopu, ať Monsieur Guy dobře vypadá.“ „To ano,“ oplácí jí. „Hlavně s pěkně tlustým nosem negra.“ Směje se, i když na začátku své profesionální kariéry to slovo slyšel snad několiksetkrát.
Tyhle pruhy změnily svět fotbalu. Johan Cruijff se před MS 1974 kvůli smlouvě s Pumou postavil Adidasu – a vznikl dres, o kterém se mluví dodnes.
Závěr podzimu přinesl sparťanské potvrzení formy, slávistický střelecký koncert i dvě velká loučení, která dala poslednímu kolu silný rámec. Newsletteru Kopačky neunikl ani důležitý reprezentační los nebo anglické volání po VARu.
Newsletter Přímák vás tentokrát provede možnou cestou Česka na první mistrovství světa po dvaceti letech.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
