Z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře vysokého šedivého domu na mě Guy Kokou Acolatse vykřikuje své vstupní kódové číslo. Dům bez sebemenšího půvabu stojí na pařížském předměstí Saint-Denis, nedaleko Stade de France.
„Pojď nahoru, kde jsi byl? Čekám na tebe! Máš štěstí, že jsem ještě doma, už jsem se chtěl jít projít.“ Že jej všichni sousedi a kolemjdoucí slyší, mu očividně vůbec nevadí. Neznáme se, vidíme se poprvé v životě, ale „budeme si tykat, že jo?“. Ujišťuje se, když už k němu dojdu celý udýchaný a on mi podává ruku. Já mu budu celou dobu vykat. Neumím to jinak. Bohužel. Je to ale nepodstatné.
Monsieur Guy, jak mu všichni místní ve čtvrti říkají, si prý v životě nikdy příliš starosti nedělal. „Tak to v žádném případě. Jinak bych tu dnes nežil,“ potvrzuje mi později s hlasitým smíchem dnes už osmasedmdesátiletý pán. Zvědavá paní sousedka na chodbě se také směje. „Pán je novinář? Tak mu, prosím, tu jeho fotku hezky opravte ve Photoshopu, ať Monsieur Guy dobře vypadá.“ „To ano,“ oplácí jí. „Hlavně s pěkně tlustým nosem negra.“ Směje se, i když na začátku své profesionální kariéry to slovo slyšel snad několiksetkrát.
Dnes si dáme historické opáčko. Fotbalová liga v Česku se hraje už 101 let. V zábavném kvízu projdeme její historií.
Fotbal umí být krutý, malicherný i úplně absurdní. Ale občas připomene, proč ho lidi mají rádi i kvůli něčemu jinému než jen kvůli krásným gólům. Jeden z nejhezčích takových momentů přišel v únoru 1999 v FA Cupu, kdy Arsenal porazil Sheffield United – a pak sám řekl: ne, takhle ne.
Semifinále evropských pohárů jsou tady. Přinášíme rychlý přehled dvojic, příběhů i přesných termínů zápasů napříč všemi třemi soutěžemi.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
