Z balkonu svého bytu ve čtvrtém patře vysokého šedivého domu na mě Guy Kokou Acolatse vykřikuje své vstupní kódové číslo. Dům bez sebemenšího půvabu stojí na pařížském předměstí Saint-Denis, nedaleko Stade de France.
„Pojď nahoru, kde jsi byl? Čekám na tebe! Máš štěstí, že jsem ještě doma, už jsem se chtěl jít projít.“ Že jej všichni sousedi a kolemjdoucí slyší, mu očividně vůbec nevadí. Neznáme se, vidíme se poprvé v životě, ale „budeme si tykat, že jo?“. Ujišťuje se, když už k němu dojdu celý udýchaný a on mi podává ruku. Já mu budu celou dobu vykat. Neumím to jinak. Bohužel. Je to ale nepodstatné.
Monsieur Guy, jak mu všichni místní ve čtvrti říkají, si prý v životě nikdy příliš starosti nedělal. „Tak to v žádném případě. Jinak bych tu dnes nežil,“ potvrzuje mi později s hlasitým smíchem dnes už osmasedmdesátiletý pán. Zvědavá paní sousedka na chodbě se také směje. „Pán je novinář? Tak mu, prosím, tu jeho fotku hezky opravte ve Photoshopu, ať Monsieur Guy dobře vypadá.“ „To ano,“ oplácí jí. „Hlavně s pěkně tlustým nosem negra.“ Směje se, i když na začátku své profesionální kariéry to slovo slyšel snad několiksetkrát.
I přes obrovskou chybu Jakuba Surovčíka vyhrála Sparta na hřišti Artisu 2:1 a postoupila do čtvrtfinále českého poháru.
Nejvyšší fotbalová soutěž v Česku chce o víkendu akcentovat u nás často přehlížené, ale stále aktuálnější téma – udržitelnost a odpovědnost za životní prostředí. A právě i svět fotbalu by k tomu měl co říct a přispět, takové je alespoň poselství projektu Sport bez odpadu, který za víkendovou iniciativou stojí.
Sezona 1985/86 začala nenápadně, ale skončila jedním z největších překvapení ligových dějin. Vítkovice porazily favority, získaly titul a i v Evropě zanechaly stopu, která stojí za připomenutí. Tohle je jejich příběh i s hlasy přímých účastníků.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
