O co se hraje v Americe? Tuhle trofej všichni chtějí, ale vítěz ji jen pomazlí

Když se hraje finále mistrovství světa, čeká se na spoustu věcí. Na první gól. Mimořádné příběhy. Na slzy poražených a euforii vítězů. Ale úplný konec turnaje má vždycky jeden obraz, který je silnější než všechny tabulky, statistiky i sestřihy.

Kapitán mistrů světa vystoupá na pódium, natáhne ruce, převezme zlatou trofej a zvedne ji nad hlavu. V tu chvíli jako by nedržel jen pohár. Drží celý fotbalový vesmír.

Tahle trofej není největší. Je vysoká jen necelých 37 centimetrů. Přesto kolem ní vznikl kult, jaký ve sportu nemá moc konkurenci.

A ještě jedna věc je na ní zvláštní: všichni ji chtějí vyhrát, ale nikdo ji nesmí vlastnit.

Navrhl ji francouzský sochař Abel Lafleur. Byla menší, křehčí a na pohled starosvětská. Ne tak monumentální jako dnešní zlatá postava nesoucí zeměkouli. Spíš připomínala předmět z jiné éry: z doby, kdy se mistrovství světa teprve učilo být mistrovstvím světa.

Poprvé ji zvedli Uruguayci v roce 1930. Pak Italové, znovu Italové, po válce zase Uruguayci, později Němci, Brazilci, Angličané, znovu Brazilci. Jenže Jules Rimet Trophy nebyla jen předmět, který čekal na vítěze. Brzy začala mít vlastní dobrodružný život.

Během druhé světové války ji v Itálii ukrýval fotbalový funkcionář Ottorino Barassi. Aby se nedostala do rukou nacistů, schoval ji podle slavné historky do krabice od bot pod postelí. Fotbalový poklad, o který hrály nejlepší reprezentace světa, tak přežil jednu z nejtemnějších kapitol dějin způsobem, který zní skoro až absurdně obyčejně.

Žádný trezor. Žádný tajný bunkr. Krabice od bot.

Když pohár našel pes

Ještě slavnější příběh ale přišel v roce 1966. Anglie se chystala pořádat mistrovství světa a trofej byla vystavena v Londýně. Jenže pár měsíců před turnajem zmizela. Ukradli ji.

Pro pořadatele to byla katastrofa. Země, která měla hostit největší fotbalovou akci planety, najednou neměla nejdůležitější předmět celého turnaje. Rozjela se policejní akce, objevily se výhrůžky, spekulace i nervozita. A pak přišla scéna, kterou by scenárista možná raději vyhodil jako příliš nepravděpodobnou.

Trofej našel pes.

Jmenoval se Pickles. Při procházce se svým majitelem v jižním Londýně vyčenichal balík zabalený v novinách. Uvnitř byla Jules Rimet Trophy. Anglie si mohla oddechnout, turnaj mohl pokračovat a Pickles se stal jednou z nejpodivnějších hvězd historie mistrovství světa.

Celý příběh ještě vylepšuje jeho tečka: právě Anglie pak domácí šampionát vyhrála. Kapitán Bobby Moore tak ve Wembley zvedal trofej, která pár měsíců předtím ležela zabalená v novinách na londýnské ulici.

Brazílie si ji odnesla navždy. Pak zmizela

Původní pravidla říkala, že země, která se stane mistrem světa třikrát, získá Jules Rimet Trophy natrvalo. To se povedlo Brazílii v roce 1970. Tým kolem Pelého, Jairzinha, Tostãa nebo Rivelina vyhrál v Mexiku třetí brazilský titul a slavná trofej putovala do Brazílie.

Byl to symbol definitivní fotbalové nadvlády. Brazílie si domů odvezla nejen titul, ale i původní pohár, o který se hrálo od prvního mistrovství světa. Jenže ani tam nedošel příběh trofeje ke šťastnému konci.

V roce 1983 byla Jules Rimet Trophy ukradena z budovy brazilské fotbalové konfederace v Riu de Janeiru. Tentokrát už žádný Pickles nepřišel. Trofej se nikdy nenašla. Všeobecně se předpokládá, že byla roztavena, i když kolem jejího zmizení dodnes zůstává trochu prostoru pro legendy a konspirační teorie.

Nový pohár pro nový fotbal

Po brazilském triumfu v roce 1970 potřebovala FIFA novou trofej. Vítězný návrh vytvořil italský sochař Silvio Gazzaniga. A právě jeho dílo dnes zná celý svět.

Současná trofej se poprvé předávala v roce 1974. Je z 18karátového zlata, váží 6,175 kilogramu a stojí na podstavci z malachitu. Z jejího těla vystupují dvě lidské postavy, které nesou zeměkouli. Není to pohár v klasickém smyslu. Nedá se z něj pít, nemá ucha ani širokou nádobu. Spíš je to socha vítězství.

A je to socha s mnohem přísnějším režimem.

Po zkušenostech s Jules Rimet Trophy už FIFA nepřipustila, aby některá země získala originál natrvalo. Ani kdyby vyhrála třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát. Dnešní trofej patří FIFA. Vítězové ji zvednou, políbením se zapíšou do jejího příběhu, ale pak ji vrátí.

Je v tom zvláštní napětí. Fotbalisté celý život sní o tom, že tu trofej budou držet. Když se jim to povede, mají ji v rukou jen na krátkou chvíli. Právě proto možná působí tak silně. Není to majetek jednoho týmu. Je to předmět, který putuje dějinami a na moment si k sobě pustí jen ty, kteří došli nejdál.

Co si tedy mistr světa opravdu odnese?

Kapitán a po něm celý tým po úspěšném finále skutečně zvedá originál. Právě ten slavný zlatý předmět, který známe z fotek a televizních záběrů. Jenže po ceremoniálu se originál vrací FIFA a vítězná reprezentace dostane repliku.

To ale neznamená, že by kouzlo okamžiku bylo menší. Možná naopak. Vítězové vědí, že drží něco, čeho se dotklo jen pár vyvolených. Něco, co nepatří jim, ale celé historii mistrovství světa.

Trofej pro mistry světa tak není jen odměnou za sedm vyhraných zápasů. Je to štafetový kolík fotbalové paměti. Pelé, Beckenbauer, Maradona, Zidane, Cannavaro, Casillas, Lahm, Messi. Každá generace k ní přidala vlastní obraz, vlastní ruce, vlastní výkřik do nebe.

A až ji po dalším finále zvedne další kapitán, bude to zase stejná scéna. Konfety, spoluhráči namačkaní kolem, ruce nad hlavou, zlato v záři reflektorů. Všichni budou mít pocit, že právě vidí konec turnaje.

Ve skutečnosti ale uvidí pokračování příběhu předmětu, který fotbal nikdy nenechá dlouho u jednoho majitele.