Levačku jako táta nemá, ale v Americe se taky našel. Otevírá tam dveře českým talentům

Žije si svůj americký sen. Do USA jezdil už jako malý kluk, když tam jeho otec, úspěšný český reprezentant, hrál Major League Soccer za Chicago a Dallas. V patnácti letech se pak Luboš Kubík mladší vydal na střední škole do Ameriky natrvalo. Nejdřív s cílem stát se profesionálním fotbalistou, což nakonec nevyšlo. Ve sportovním prostředí se ale pohybuje dál.

Dnes má americké občanství a dobře fungující agenturu University Scholarship Athletes Kubik, která pomáhá mladým sportovcům, převážně z Česka a Slovenska, získávat stipendia na univerzitách a středních školách s kvalitními sportovními týmy. Povídali jsme si těsně před startem světového šampionátu, který může opět zvýšit popularitu fotbalu za velkou louží a otevřít tak i řadu byznysových možností.

Jak teď v Americe vypadá fotbalová horečka?

Bydlím v Michiganu, což je stát, kde ani není tým MLS, takže to tu lidi tolik neprožívají jako ve městech, kde se bude turnaj konat. Hraje se tu druhá liga a dobrou pozici tu mají i mládežnické fotbalové týmy, ale na popularitu amerického fotbalu to samozřejmě zdaleka nemá. Sousedi se mě ale už vyptávají na věci ohledně MS. Ve Spojených státech se hodně řešilo finále NBA, ale světový šampionát ve fotbale tu už hraje prim a je to velká věc.

Fotbal teď na člověka vyskakuje v supermarketech, v gymech a všude možně. Kdybyste ale sledoval jen sociální sítě, měl byste negativní pocit, že pořadatelství MS bude katastrofa, že do toho bude pořád zasahovat politika, že o to nebude mezi fanoušky zájem, zkrátka že to bude jeden průšvih za druhým, ale ve skutečnosti jsou z toho Američané nadšení. Probíhaly obří přípravy a teď si to chtějí užít se vším všudy.

Na Americe je skvělé, jak je multikulturní. To se tu teď projevuje i v nadšení kolem fotbalového MS. Znám tu řadu Bosňáků, Iráčanů a zástupců dalších národů a je hezké vidět, jak se celé rodiny připravují, scházejí a plánují, že pojedou na zápasy, na fanouškovské festivaly do měst, kde se utkání konají, nebo se aspoň na svůj tým dívat společně v televizi.

A co vy, chystáte se vypravit na nějaké zápasy přímo na stadion?

Ano, rád bych se s kamarády vydal do Atlanty na zápas s Jihoafrickou republikou. Pár kámošů z Česka se do Ameriky kvůli tomu vypravilo dokonce úplně poprvé. Takže to vezmeme přes Cincinnati, na chvilku se podíváme do Nashvillu, města country, prostě si uděláme pěkný road trip po USA. Moc se na to těším. V tomhle je fotbal skvělý, jak dává lidi dohromady.

Jak to vlastně máte, co se týče fandění?

Fandím Americe i Česku. Jsem realista, takže vím, že pro Česko by byl úspěch samotný postup ze skupiny. Zatímco Američani si na sebe upletli obrovský bič. Na nároďák je tu velký tlak, ve všech televizních studiích se mluví o tom, že cíl je semifinále a cokoli jiného než čtvrtfinále, by bylo neúspěch. Nebudou to mít lehké naplnit, ale tým mají skvělý, stejně tak trenéra Pochettina. Je to první generace hráčů, která měla k dispozici úplně všechno. Většina z těch kluků fotbalově vyrůstala v Evropě, teď mají domácí prostředí a podporu celého národa. Víc budu tedy asi fandit Američanům, i když jsem i český patriot, ale občanství mám obojí. Přát budu taky Kanadě, kterou vede trenér Jesse Marsch. Toho znám osobně už od dětských let, takže by bylo skvělé, kdyby zaznamenal nějaký úspěch.

A co Francie? Tam jste se přece narodil…

To sice ano, ale francouzsky nemluvím, jejich občanství taky nemám. Myslím, že dvě stačí. (smích)

Mohl jste se fotbalu jako hlavnímu zájmu vůbec vyhnout, když jste se narodil fotbalovému světoběžníkovi, nebo vám byl zkrátka určený už od kolébky?

I když byl taťka profesionální fotbalista a jen do mého devátého roku hrál ve Francii, Německu a Americe, tak mě do fotbalu nijak netlačil. Pamatuju si, jak mi říkal, že kdybych chtěl být fotbalistou, tak to budu mít hrozně těžké, protože mě s ním budou všichni srovnávat. Spíš mě doma nechávali vybrat, ať si zkusím co nejvíc sportů a pak si vyberu. Hrával jsem i hokej, tenis a golf, ale postupem času vyhrál stejně fotbal. Zároveň si asi lidi představují, že když byl táta fotbalista, tak se mnou hodně trénoval, učil mě různé triky, ale tolik času zase neměl, protože svojí kariéře obětoval hodně. Když jsme spolu trávili čas, tak to bylo víc jako táta a syn, ne jako trenér a malý fotbalista.

Jak to vypadalo, když se táta vydal na angažmá do Ameriky?

V té době jsem byl v první a druhé třídě a rodiče chtěli, abych chodil do školy v Česku. Celé léto, když byly prázdniny, jsem pak trávil v Americe. Takhle to fungovalo tři roky, co byl táta v Chicagu, a potom jeden rok v Dallasu.

Kamarádili jsme se tam s rodinami tátových spoluhráčů. U Boba Bradleyho, kterému pak táta u reprezentace USA dělal asistenta na MS 2010 v JAR, nás musel hlídat jeho syn Michael Bradley, protože z nás dětí byl nejstarší. Naši tátové hráli fotbal, nebo byli v posilovnách a my jsme celá banda pobíhali v areálu. Dneska už by to takhle asi nešlo, ale tehdy to byla skvělá atmosféra. Přes rok jsem pak hrál fotbal v akademii Pardubic.

Takže jste s tátou netrénovali ani jeho pověstné přímáky?

To zase jo. Myslím, že někdy na začátku puberty, kdy jsem bral fotbal opravdu hodně vážně, jsem mu často říkal, že mě je musí naučit, a trochu jsme je spolu potrénovali.

Zdědil jste dynamit v levačce?

Já jsem pravák, takže vůbec ne. Fotbalově se samozřejmě nemůžeme poměřovat. Jestli jsem po něm něco zdědil, tak možná pomalost, protože táta nebyl taky žádný rychlík. (smích) A možná taky to, že se oba rádi soustředíme na výstavbu hry, přihrávky, tohle smýšlení máme asi podobné.

Oba jste taky vyrazili hledat štěstí za velkou louži… Kdy jste se natrvalo přestěhoval do Ameriky?

Do Ameriky jsem se vydal někdy před mými šestnáctými narozeninami. V té době jsem zrovna dokončil prvák na sportovním gymplu v Pardubicích, kde sice byla propojená školní a fotbalová část, ale takovým způsobem, který mi moc nevyhovoval. Přišlo mi, že to bylo zkrátka nastavené tak, že se můžete pořádně věnovat jen jednomu. A to mi přišlo škoda.

Táta byl v roce 2008 trenérem amerického fotbalového nároďáku na olympiádě v Pekingu. O dva roky později dělal asistenta na MS v Jihoafrické republice, takže hodně pendloval mezi Amerikou a Evropou, skautoval hráče a postupně to dalo celé rodině možnost dostat zelené karty. Já jsem za ním pak sám přišel s tím, že bych to rád v Americe taky zkusil. V patnácti jsem kopal v akademii Pardubic, které v té době hrály druhou ligu. A systém je zkrátka nastavený tak, že jde škola stranou. To mi nedávalo smysl. Nakonec mě překvapilo, že se rodiče shodli, že jsem připravený na to, abych mohl v patnácti odejít do Ameriky. Bral jsem to jako velkou životní zkušenost, která je zabalená do fotbalově-vzdělávacího balíčku.

To je na patnáctiletého kluka dost vyspělé uvažování…

Já bych to nepřeháněl, tak skvělé to se mnou nebylo. Říkal jsem si, že když jsem fotbalista z Evropy, nebude problém, abych se tam po čase prosadil do MLS. Vždyť tam přece tenhle sport není tak populární, takže budu mít velkou šanci. Pak ale přišlo rychle vystřízlivění. Jasně, přemýšlel jsem u toho taky tak, že se naučím dobře anglicky, osamostatním se a opustím mama hotel, ale pořád jsem se viděl jako profi fotbalista.

Jak tam vypadaly vaše začátky?

Přijel jsem do státu Iowa, což sice není vzhledem k USA velký stát, ale pořád je skoro dvakrát větší než celá Česká republika. Žil jsem ve městě Des Moines, kde jsem si našel americkou rodinu, u které jsem pak bydlel. Začal jsem chodit do školy a hrát fotbal v místní akademii. Najednou jsem viděl, kolik je tam kluků, kteří tomu obětují všechno. Spousta hráčů původem z Latinské Ameriky. Byl to úplně jiný fotbal, já jsem možná vynikal nějakým taktickým pojetím, ale co se týče techniky, tak jsem na ty kluky neměl. V situaci jeden na jednoho, nebo i jeden na dva byli fantastičtí. Na něco takového nejsme v Česku zvyklí. Byla tam taky vidět strašně velká pokora všech hráčů i trenérů, že se tomu sportu můžou takhle věnovat. A já si tam fotbal začal najednou zase strašně užívat. Z Česka jsem byl zvyklý, že se hraje za každou cenu na výsledky, a to i v mládeži. A to tady najednou nebylo.

Co pak následovalo na univerzitě?

Dokončil jsem střední školu a pokračoval na univerzitě v Pittsburghu. Vystudoval jsem i sportovní management, protože jsem si říkal, že musím mít nějaký plán B, kdyby fotbal nevyšel. Ale pořád jsem věřil, že se můžu stát profesionálním fotbalistou, tak jsem šel svou cestou. V Americe je běžné, že na vysoké škole studujete a u toho hrajete fotbal na dobré úrovni. Když pak studium skončí, hráči se snaží dostat do profesionálních týmů. Já jsem měl obrovské štěstí, že jsem měl možnost pracovat a zároveň hrát ve Philadelphii Union. Dopoledne jsem chodil hrát s druholigovou rezervou a odpoledne jsme měl stáž v marketingu klubu.

V klubu mi později řekli, že budu hrát v jejich jiném druholigovém týmu v Harrisburgu, v podstatě jejich céčku, takže jsem pochopil, že v té obrovské konkurenci je MLS opravdu daleko. V té době přišla nabídka na full-time job v marketingovém officu Philadephie a já si říkal, že mi asi dává Bůh jasně najevo, že je správný čas s fotbalem skončit a věnovat se něčemu, co má větší perspektivu. Takže jsem v MLS nehrál, ale dělal jsem tam marketing. Dva roky po vysoké škole jsem pak dostal americké občanství a měl jasno, že mě odtamtud už nikdo nedostane.

Kdy jste začal dalším studentům z Česka pomáhat hledat stipendia na univerzitách?

Myslím, že už někdy v posledním ročníku na vysoké škole. Bral jsem jako obrovské štěstí, že jsem něco takového mohl absolvovat. Měl jsem taky štěstí na lidi, tehdy ještě tolik nefrčely sociální sítě jako teď a narazil jsem na to, že existují agentury, které pomáhají většinou fotbalistům a fotbalistkám studovat a sportovat v USA, tak jsem s nimi začal spolupracovat a určitým způsobem to vracet prostředí, ze kterého jsem pocházel. Po pár letech jsem si říkal, že to má velký potenciál. Taky jsem viděl chyby, které ty agentury dokola opakovaly, takže mě napadlo, že bych to mohl dělat sám a lépe.

Například?

Přišlo mi, že někdy byla pro agenturu důležitější provize, kterou za to dostala než to, aby pro mladého sportovce sehnala co nejzajímavější školu. Někdo zase tříštil síly a snažil se pokrývat i anglické a australské školy. Já jsem se chtěl soustředit jen na region, ve kterém se skutečně orientuji, tak jsem si založil agenturu University Scholarship Athletes Kubik. Teď už to bude deset let, co se téhle činnosti věnuji, do Ameriky jsem pomohl spoustě fotbalistům, ale i zástupcům a zástupkyním dalších sportů jako třeba tenis, golf, hokej, plavání. Hodně mě naplňuje, že si člověk se studenty a jejich rodinami vytvoří opravdu vztah. Ten pocit, když vám pak píšou a posílají fotky, jak pokračují jejich životní příběhy, je k nezaplacení.

Jak dnes vypadá váš modelový klient?

Je to opravdu hodně široké, ale když to zjednoduším, jde o mladé sportovce, kteří se chtějí určitým způsobem osamostatnit, zažít zkušenost života v Americe a mít možnost studovat i sportovat při skvělých podmínkách. Nejde o největší špičky ve svých sportech – ti už se většinou fokusují jenom na sport a studium jde stranou.

Třeba u fotbalistů to bývají kluci od dorosteneckých lig až po krajské přebory. A nemusí to být ani premianti se samými jedničkami. Každého klienta zhodnotíme individuálně, pobavím se s ním a jeho rodiči o tom, jaké mají od pobytu v USA představy. Když řeknou, že chtějí na Harvard, ale mají čtyřky a hrají krajský přebor, tak s tím asi moc neuděláme, ale obecně bývají představy celkem realistické. Já se snažím maximálně pomoct a navést je, ukázat, co všechno je vlastně možné a jaké z toho můžou být největší benefity.

Panuje u někoho pořád představa, že se ve fotbale v Americe snadno prosadí?

Občas ano. Pomáháme i klukům, co hrají ve Spartě, nebo Slavii, občas od některých slyším, že budou v Americe vyčnívat, ale jezdí tam i kluci z akademií Bayernu Mnichov, PSG, Manchesteru United. To je materiál, se kterým se tam budou také poměřovat. Proto je důležité to brát hlavně jako skvělou životní zkušenost, šanci zdokonalit angličtinu a mít možnost sportovat tak, aby škola nešla stranou.

Kdybyste měl vypíchnout nějaké konkrétní příběhy? A klidně zůstaňte u fotbalu, když děláme rozhovor pro Football Club…

Pro mě je zásadní, že ať už se bavím s kýmkoli, kdo se přes nás do Ameriky dostal, nikdo mi neřekne, že to byla chyba. Všichni se mohli rozvíjet po sportovní, akademické i osobní stránce. Ale kdybych měl říct nějaký konkrétní příběh, řeknu Antonii Stárovou. To byla naše hned první fotbalistka v USA. Dnes hraje ve Spartě a v reprezentaci. Tehdy to byla samozřejmě výzva, protože v Americe je ženský fotbal na vysoké úrovni a je tam velká konkurence. Věděli jsme, že jí chceme poslat někam, kde bude hrát, kde bude mít v týmu důležitou roli, aby se mohla dál posouvat.

Takže přišla do University of Delaware, kde byl tým, co hrál zhruba v prostředku tabulky. Byl tam výborný trenér, Tonča hned naskočila do základní sestavy a měla i skvělé stipendium. Hned po prvním roce jsme ale viděli, že má na víc, tak se posunula do NC State, což byla univerzita, která tehdy patřila do top 15 na ženský fotbal v celé Americe. Myslím, že jí tahle zkušenost dala do další kariéry i života hrozně moc.

Z mužského fotbalu mě pak napadá třeba Martin Chládek. Když odcházel do Ameriky, hrál za druholigový dorost Motorletu. V té době jsem tam měl i řadu prvoligových kluků, ale on nakonec za oceánem všechny zastínil. Přišel do Alabamy a okamžitě tam byl jeden z nejlepších. Hned druhý rok se stal kapitánem. Makal na hřišti, makal ve škole. Dneska už je zpátky v Česku a dělá osobního trenéra. Po fotbalové i osobní stránce bylo jeho působení v Americe fascinující a ukazuje, že tam opravdu můžete uspět a plnit si sny.

Kde vidíte svoji agenturu za dalších deset let?

Uf. To je opravdu strašně daleko. Organicky rosteme, postupně se s dalšími lidmi rozhlížíme i po jiných evropských trzích. Pořád se chci ale soustředit na kvalitu a ne kvantitu.

Mám v hlavě i další projekty ve sportovním prostředí, třeba právě i ve fotbale a MLS. Věřím, že letošní MS fotbal v Americe zase posune dál. Ale v nejbližších letech chci pořád nejvíc energie věnovat agentuře a sportovním stipendiím pro studenty. Mám taky rodinu, nedávno se nám narodila druhá dcera a rozhodně nechci být ten táta, kterého děti kvůli jeho práci doma vůbec nevidí, což je v Americe bohužel docela časté. Já se snažím najít správný balanc.