Jak pracovat s puberťáky? Nechte je se vzepřít, říká zkušený trenér

Antonín Barák koučoval v příbramské mládeži několik budoucích reprezentantů včetně svého syna Tondy. Nechtěl na něj být mírný, aby v očích spoluhráčů nebyl protekčním dítkem, ani přísnější než na ostatní.

„Je to těžké, ale člověk na to musí být nějak nastavený od začátku a neměnit to. Jak se to dařilo mně, to by museli posoudit ostatní rodiče, kluci... Ale v rámci svého vědomí a svědomí jsem se snažil. Přemýšlel jsem o tom hodně,“ ohlíží se v rozhovoru s Football Clubem.

V něm kromě jiného mluví i o problému, který řeší postupně všichni rodiče. jak se k dětem chovat, když přijde puberta. Jak probíhala u Tondy? Měli třecí plochy?

„Schopnost vzepřít se je v tom věku hrozně důležitá, protože díky tomu se formuje osobnost. Pokud mladí projdou pubertou jako hodní, pořád kývou, není to dobře. Většinou se to o pár let později projeví blbě. A další heslo, které se mi líbí, je, že nebýt puberty, je lidstvo hloupější a žije kratší dobu,“ začíná Barák obecněji.

„Tonda měl pubertu plynulejší, ale samozřejmě se dokázal vytočit a dát mi jasně najevo, že podle něj nemám pravdu. Bylo to přirozené. Věděl jsem, že když se mi Tonda nebo Honzík, druhý syn, bouří, nedělají to a priori. Předtím se zamysleli a opravdu byli přesvědčení, že mají pravdu,“ dodává.

Pomáhalo mu tyhle situace zvládat i vzdělání v psychologii? „Vždycky jsem začal přemýšlet, jestli to náhodou já nevidím špatně, jestli mám o té sporné věci dostatek informací. A dost často jsem dospěl k tomu, že pravdu nemám. Důležité je, aby dospělí byli citlivější, nechali puberťáky projevovat se. Oni taky logicky nemají vždycky pravdu, časem si to uvědomí. Akorát ve chvíli, kdy tu situaci řeší, jsou našlápnutí právě díky pubertě, testosteronu a adrenalinu,“ dopovídá.

„Pedagogové, rodiče a trenéři by o tom měli vědět, být v tom víc asertivní. Dát jim možnost projevit se, pak se k tomu třeba druhý den vrátit: No, vidíš, neměl jsi tak úplně pravdu, protože to a to. A třeba to uzná. Samozřejmě se takové situace vyplatí řešit mezi čtyřma očima,“ pokračuje Barák starší.

Když v týmu k něčemu takovému dojde, trenér by měl být natolik nad věcí, že dotyčného v kabině nepřetluče svými pseudoargumenty, ale spíš to přejde, i když to vypadá, že v tu chvíli prohrál. „A po tréninku si ho vezme stranou, vrátí se k tomu v klidu. Ten dotyčný to v tu chvíli taky ocení a příště třeba nebude reagovat tak divoce,“ říká zkušený pedagog, mládežnický trenér i školitel trenérů.

Měl jeho syn Antonín v pubertálním období někdy tendenci končit s fotbalem a věnovat se raději volnému času, holkám? „V šestnáctce přestal stabilně hrát, někteří kluci ho fyzicky předběhli. S tím se každému blbě srovnává. Tam už jsem ho netrénoval já. Tondu jsem uklidňoval, vysvětloval mu, že na té pozici má trenér fyzicky vyspělejšího kluka... Tonda je prosincový, takže ze začátku tam hrál proti klukům vlastně o dva roky starším. Vlastně jsem mu musel obhajovat trenérova rozhodnutí. On to racionálně chápal, ale emočně moc ne. Říkal jsem mu, ať vydrží a nebojí se. Ale nebylo to jednoduché období. Seděl v koupelně, brečel tam a zvažoval, že skončí,“ odpovídá upřímně Barák starší.

Nakonec všechny těžkosti společně zvládli a Antonín Barák mladší postupně udělal velkou fotbalovou kariéru. Dostal se do národního týmu, hrál ve Slavii, pak dlouhé roky v italské první lize, teď působí v turecké Kasimpase. Jeho otec ve velkém rozhovoru s Football Clubem mluví o tom, jaké je to trénovat vlastní dítě.

Jak řešil, jestli má jako otec trénovat přímo Tondu, nebo ho nechat jiným trenérům? „Radil jsem se tehdy s manželkou a ta mi říká: Hele, jestli budeš trénovat jiný ročník, tak ses zbláznil. Tondu a jeho tréninky neuvidíš, on tebe taky ne. Třikrát nebo čtyřikrát týdně budeš s jinými, cizími dětmi. O víkendech budete taky jezdit každý jinam,“ odpovídá.

Aktuálně hraje o postup ve třetí polské lize. Překvapivé angažmá Jakub Pešek vzal i proto, že z krakovské Wieczysty dostal finančně výhodnou nabídku. A o penězích je i tohle povídání s ním.