Téměř po každém vystoupení české reprezentace se mluví o tom, jak jsme zaostali ve výchově mládeže a jak nám chybějí kreativní hráči. Vidíte v těchto ohledech nějaký posun k lepšímu?
Přiznám se, že úplně ne. Už šest let konzultuju na úrovni několika sportovních svazů, pravidelně mě zvou, abych pro ně dělal přednášky – asociace juda, florbalu, házenkáři, byl jsem v kontaktu i s ragbisty. Spolupracuju s Michalem Ježdíkem z basketbalu i florbal to vzal za dobrý konec. Hodně se věnují vzdělání a to je asi jediná cesta, jak prostředí kultivovat.
Jak široké prostředí teď máte na mysli?
Jde o celospolečenský proces. Narážíme na historické fundamenty v rodinách, ve školách a v klubech – po dětech pořád chceme, aby byly poslušné. Zrovna teď na tohle téma čtu knihu od Osha, Brita indického původu, který se hodně zabýval i dětskou psychologií. Když český turista jede na Západ a vidí tam rodiny s malými dětmi v restauracích, na hřištích, často s tím má problém a poukazuje na to, jak jsou zahraniční děti třeba ve věku čtyř pěti šesti let nevychované. Velmi spontánně se vyjadřují – křičí, dupou, dávají najevo svůj názor. A já narážím na to, jak je těžké pohybovat se na hraně výchovy dětí. Jsem rodič, děda, učitel, trenér a myslím, že nezachycujeme úplně dobře to, jak se děti vyvíjejí. Starší trenéři v mém věku říkají, že s námi se nikdo nebabral. Do určité míry mají pravdu, ale je důležité, abychom volili nástroje, které jsou pro dnešní děti srozumitelné, adekvátní, motivující, neponižující, ale přitom vyjadřující náročnost, důslednost, uvědomění, disciplínu. A to je velmi těžké.
Jak tuhle rovnováhu hledat?
Teď se mě na jedné konferenci ptali, jaké poselství bych dal současným trenérům. Dával jsem tohle – aby se k téhle hraně co nejvíc blížili. Je to umění a je k tomu potřeba souběh trenérských genetických předpokladů, vzdělanosti, zkušeností, sebereflexe, sebepoznání. Trenéři by si měli uvědomovat, že vývoj je rychlý, že každých pět deset let je jiných. Pokud to nezachytíme, je to hrozná škoda pro nás samotné i pro naše okolí. S kreativitou tohle všechno úzce souvisí – často ji potlačujeme tím, že dítěti nedopřejeme daleko větší porci implicitního, nevědomého učení. Pokud ho budeme učit pořád jenom organizovaně, vědomě, určité složky týkající se hlavně fantazie mu logicky musejí chybět. Ve fotbale se to týká herní odvahy a kreativity. Dítě nemělo dostatečný prostor na to, aby samo objevovalo, třeba i pod určitým řízením trenéra. Moc trenérů s tím nepracuje, protože to není jednoduché.
Jonatan Braut Brunes přichází na Letnou s nálepkou nejdražší posily v historii Sparty a s čísly, která vysvětlují vysokou cenu. V posledních dvou sezonách nastřílel za Raków Čenstochová 40 soutěžních branek. Jeho cesta však nevedla přímo vzhůru: v Norsku se prosazoval postupně, v Belgii se střelecky trápil a teprve polská Ekstraklasa z něj udělala žádaného kanonýra.
Je větší počet zahraničních hráčů v lize hrozbou pro český fotbal? Cizinců v lize sice přibývá, domácí hráči z ní ale nemizí. Češi v minulé sezoně odehráli přes 61 procent všech minut, nejvíc mezi elitní evropskou desítkou. Větší problém je jinde: kluby musí dát víc prostoru mladým a současně je připravit na tvrdší konkurenci.
Co ukázalo MS 2026? Kam se bude dál reprezentační fotbal ubírat? Jak dlouho bude Španělsko fotbalovým hegemonem? Co čekat od Kloppa a Zidaneho u nároďáků Německa a Francie? A jak by se u repre dařilo Guardiolovi? S analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem rozebíráme herní a taktické trendy moderního fotbalu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
