Téměř po každém vystoupení české reprezentace se mluví o tom, jak jsme zaostali ve výchově mládeže a jak nám chybějí kreativní hráči. Vidíte v těchto ohledech nějaký posun k lepšímu?
Přiznám se, že úplně ne. Už šest let konzultuju na úrovni několika sportovních svazů, pravidelně mě zvou, abych pro ně dělal přednášky – asociace juda, florbalu, házenkáři, byl jsem v kontaktu i s ragbisty. Spolupracuju s Michalem Ježdíkem z basketbalu i florbal to vzal za dobrý konec. Hodně se věnují vzdělání a to je asi jediná cesta, jak prostředí kultivovat.
Jak široké prostředí teď máte na mysli?
Jde o celospolečenský proces. Narážíme na historické fundamenty v rodinách, ve školách a v klubech – po dětech pořád chceme, aby byly poslušné. Zrovna teď na tohle téma čtu knihu od Osha, Brita indického původu, který se hodně zabýval i dětskou psychologií. Když český turista jede na Západ a vidí tam rodiny s malými dětmi v restauracích, na hřištích, často s tím má problém a poukazuje na to, jak jsou zahraniční děti třeba ve věku čtyř pěti šesti let nevychované. Velmi spontánně se vyjadřují – křičí, dupou, dávají najevo svůj názor. A já narážím na to, jak je těžké pohybovat se na hraně výchovy dětí. Jsem rodič, děda, učitel, trenér a myslím, že nezachycujeme úplně dobře to, jak se děti vyvíjejí. Starší trenéři v mém věku říkají, že s námi se nikdo nebabral. Do určité míry mají pravdu, ale je důležité, abychom volili nástroje, které jsou pro dnešní děti srozumitelné, adekvátní, motivující, neponižující, ale přitom vyjadřující náročnost, důslednost, uvědomění, disciplínu. A to je velmi těžké.
Jak tuhle rovnováhu hledat?
Teď se mě na jedné konferenci ptali, jaké poselství bych dal současným trenérům. Dával jsem tohle – aby se k téhle hraně co nejvíc blížili. Je to umění a je k tomu potřeba souběh trenérských genetických předpokladů, vzdělanosti, zkušeností, sebereflexe, sebepoznání. Trenéři by si měli uvědomovat, že vývoj je rychlý, že každých pět deset let je jiných. Pokud to nezachytíme, je to hrozná škoda pro nás samotné i pro naše okolí. S kreativitou tohle všechno úzce souvisí – často ji potlačujeme tím, že dítěti nedopřejeme daleko větší porci implicitního, nevědomého učení. Pokud ho budeme učit pořád jenom organizovaně, vědomě, určité složky týkající se hlavně fantazie mu logicky musejí chybět. Ve fotbale se to týká herní odvahy a kreativity. Dítě nemělo dostatečný prostor na to, aby samo objevovalo, třeba i pod určitým řízením trenéra. Moc trenérů s tím nepracuje, protože to není jednoduché.
Zápas, který nikdy neskončil. Film The Match vrací Anglii a Argentinu do roku 1986. Boží ruka, gól století, válka o Falklandy i dvě země, které si jsou bližší, než chtějí připustit. Dokument The Match neboli El partido rekonstruuje nejslavnější duel mezi Anglií a Argentinou a ukazuje, proč se z jednoho čtvrtfinále stal příběh na celé generace.
Před 96 lety se Argentina poprvé představila na mistrovství světa. Francii porazila 1:0, zápas ale vstoupil do dějin především neuvěřitelným omylem rozhodčího. Ten odpískal konec už v 84. minutě, navíc ve chvíli, kdy se francouzský útočník řítil na branku. I tak vypadaly začátky akce, ze které je dnes největší světový spektákl.
Druhý finalista mistrovství světa vzejde z duelu dvou fotbalových velmocí, které na sebe nenarazily více než 20 let. Anglie od 21:00 vyzve Argentinu. Vsaďte si na středeční zápas a sledujte ho u sázkové kanceláře Tipsport.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
