Malé fotbalisty vedeme v nemocném prostředí. Průšvih má celá společnost, varuje Barák

Téměř po každém vystoupení české reprezentace se mluví o tom, jak jsme zaostali ve výchově mládeže a jak nám chybějí kreativní hráči. Vidíte v těchto ohledech nějaký posun k lepšímu?

Přiznám se, že úplně ne. Už šest let konzultuju na úrovni několika sportovních svazů, pravidelně mě zvou, abych pro ně dělal přednášky – asociace juda, florbalu, házenkáři, byl jsem v kontaktu i s ragbisty. Spolupracuju s Michalem Ježdíkem z basketbalu i florbal to vzal za dobrý konec. Hodně se věnují vzdělání a to je asi jediná cesta, jak prostředí kultivovat.

Jak široké prostředí teď máte na mysli?

Jde o celospolečenský proces. Narážíme na historické fundamenty v rodinách, ve školách a v klubech – po dětech pořád chceme, aby byly poslušné. Zrovna teď na tohle téma čtu knihu od Osha, Brita indického původu, který se hodně zabýval i dětskou psychologií. Když český turista jede na Západ a vidí tam rodiny s malými dětmi v restauracích, na hřištích, často s tím má problém a poukazuje na to, jak jsou zahraniční děti třeba ve věku čtyř pěti šesti let nevychované. Velmi spontánně se vyjadřují – křičí, dupou, dávají najevo svůj názor. A já narážím na to, jak je těžké pohybovat se na hraně výchovy dětí. Jsem rodič, děda, učitel, trenér a myslím, že nezachycujeme úplně dobře to, jak se děti vyvíjejí. Starší trenéři v mém věku říkají, že s námi se nikdo nebabral. Do určité míry mají pravdu, ale je důležité, abychom volili nástroje, které jsou pro dnešní děti srozumitelné, adekvátní, motivující, neponižující, ale přitom vyjadřující náročnost, důslednost, uvědomění, disciplínu. A to je velmi těžké.

Jak tuhle rovnováhu hledat?

Teď se mě na jedné konferenci ptali, jaké poselství bych dal současným trenérům. Dával jsem tohle – aby se k téhle hraně co nejvíc blížili. Je to umění a je k tomu potřeba souběh trenérských genetických předpokladů, vzdělanosti, zkušeností, sebereflexe, sebepoznání. Trenéři by si měli uvědomovat, že vývoj je rychlý, že každých pět deset let je jiných. Pokud to nezachytíme, je to hrozná škoda pro nás samotné i pro naše okolí. S kreativitou tohle všechno úzce souvisí – často ji potlačujeme tím, že dítěti nedopřejeme daleko větší porci implicitního, nevědomého učení. Pokud ho budeme učit pořád jenom organizovaně, vědomě, určité složky týkající se hlavně fantazie mu logicky musejí chybět. Ve fotbale se to týká herní odvahy a kreativity. Dítě nemělo dostatečný prostor na to, aby samo objevovalo, třeba i pod určitým řízením trenéra. Moc trenérů s tím nepracuje, protože to není jednoduché.

To jsme u vzdělání a schopností trenérů. Jak se ale do výchovy fotbalistů propisuje to, že máme nejobéznější děti v Evropě?

Tomu se věnujeme už několik let. Získávám si informace z ministerstva školství, zdravotnictví, NSA, z FTVS... Data jsou doopravdy nekompromisní. Je jasně podložené, že zhruba od roku 2021 jsme získali několik primátů v Evropě. Od letošního roku jsme jediní, kdo má dvě hodiny tělocviku týdně. Už i Slováci si vykopali aspoň třetí hodinu. Druhá věc je, že mezi pátým a sedmnáctým rokem máme také nejobéznější děti. A také máme nejvíc dětí s náběhem na cukrovku. Vůbec totiž nedosahují na normální množství přirozeného pohybu. Denně, sedm dní v týdnu, 365 dnů v roce, by se měly po dobu šedesáti až devadesáti minut pohybovat ve střední až vyšší intenzitě, do níž už nepatří chůze.

To splňuje jen minimum dětí, ne?

Ano. A není to problém jen proto, že ve fotbalových klubech pak bědují, že jim na nábory chodí nepřipravené děti. Budeme mít horší sportovce ve všech odvětvích – v týmových i individuálních sportech, ale hlavní problém je v mentálním rozvoji člověka.

A to je celospolečenský problém.

Souvisí to s rozvojem kognitivních funkcí, s vnímáním – jakou bude mít člověk pozornost, paměť, kreativitu, fantazii, myšlení k řešení problémů a další. Pavel Kolář na to upozorňuje už dlouhodobě. Dítě od třetího roku věku potřebuje pro zdravý vývoj mozku to množství pohybových aktivit, jaké jsem zmiňoval. Do patnácti let, spíš ještě déle. Když pohyb chybí, mozek se nerozvine v rámci svého genetického potenciálu. A bohužel nedokážeme moc změřit, jak velký vliv to má. Nevíme, jestli je to o pět procent, o deset, nebo o třicet. Každopádně je evidentní, že ke snížení kapacity mozku dojde. A já říkám, že tohle by mělo zajímat premiéra, ministry, politiky, kteří zodpovídají za to, jak stát funguje teď, ale mají dělat i strategická rozhodnutí o tom, jak to tady bude vypadat za třicet let. To, že budeme mít horší sportovce, je jen vedlejší problém. Máme hrozně vysoký talentový potenciál, což ukazují individuální sporty. Tam je pořád stokrát jednodušší udržet prostředí kolem sportovce dlouhodobě kvalitní. U kolektivních sportů je to velmi složité.

Jak se tomuto vývoji dá čelit?

My, trenéři, tomu čelíme tak, že s politiky mluvíme. Nedávno jsme uspořádali dvoudenní konferenci v Olomouci, kam jsme pozvali pana ministra Beka, šéfa české školní inspekce Tomáše Zatloukala, předsedu NSA Ondru Šebka, děkany sportovních fakult, zahraniční hosty... Věnovali jsme se dvěma tématům: tandemové výuce tělesné výchovy na základních školách, především na prvním stupni, a výrazné rozšíření hodin pohybových aktivit. Chtěli bychom, aby děti od první do páté třídy měly ve škole hodinu pohybových aktivit denně. Ne jako kroužek, ale v rámci povinné výuky. A k tomu dvě hodiny tělocviku. Takže by se všechny děti po dobu pěti let sedm vyučovacích hodin týdně hýbaly. Pořád je to málo pro ty, které nesportují, ale aspoň bychom se u nich přiblížili tomu, co by měly splňovat. Hlavně by to děti v předškolním a mladším školním věku pozitivně emočně ovlivnilo směrem k pohybovým aktivitám. Na druhém stupni v pubescentním věku je už téměř nemožné kladný vztah ke sportování vytvořit.

Platí podle vás, že když si malé dítě navykne na pohyb jako součást života, bude se mu pak o to víc věnovat i samo?

Tam to celé směřuje, přesně tak. I my, dospělí, děláme nejvíc svých aktivit přes emoce. Někoho emočně zasáhne hudba, tak se věnuje hudbě. Buď chodí na koncerty, nebo se začne učit na bicí nebo na kytaru. Někoho fascinuje výtvarné umění, jiného politika... Pohyb je ale specifický. A vůbec tím nemyslím vrcholový, dokonce ani ne výkonnostní sport. Jde o rekreační sport jako životní styl a nástroj duševního, sociálního a fyziologického zdraví. Sport neuvěřitelně propojuje. Když se mu věnujete několik let, naberete vztahy, kontakty. Seznámíte se s doktory, právníky, zedníky, malíři pokojů... A při sportu jsou si všichni rovni, respektují se. Hledají si k sobě cestu. Druhá věc je, že pokud je sportování pravidelné, má obrovský vliv na fyziologické zdraví – na lepší funkci všech orgánů, líp funguje míza, krev...

A ta duševní rovina?

Při pravidelném rekreačním sportování se vyplavují endorfiny, hormony štěstí. Člověk se uklidní, celkově lépe regeneruje. Lidé jsou dnes přepracovaní, jsou pod obrovským tlakem. Sport stresové faktory odbourává a člověk se stabilizuje. Pokud k němu ale děti nejsou vedené ve věku, kdy je jejich senzitivita na tyto podněty silná, už je nezlomíte. Pubescent, který tou dobou už má většinou nadváhu, vůbec nechápe, proč by měl běhat, skákat, plazit se... Přijde mu to trapný, směšný, neumí to, bolí ho to a šance se minimalizuje. Proto cílíme na první stupeň základních škol (Antonín Barák je například hlavním metodikem projektu Trenéři ve škole – poznámka editora). Máme takové metodické desatero a prvním bodem je radost. To znamená, že nemíříme na nějaký aktuální výkon, o kolik se dítě zlepší v hodu, skoku... Naším cílem je zapojit úplně všechny děti, především ty, které nesportují, abychom u nich v první, druhé, třetí třídě probudili radost z pohybu. Teď jsme s nimi hodinu týdně, pokud by se to do budoucna povedlo na hodinu denně, samozřejmě by se to násobilo.

Má fotbal moc ovlivnit tenhle celospolečenský problém?

Z pozice nejmasovějšího a státem nejvíc dotovaného sportu by do toho fotbal měl mluvit ještě daleko razantněji. Když jsem byl na fotbalové asociaci a jako sportovně technický ředitel tam působil Michal Prokeš, propojili jsme se hlavně s basketbalem přes Michala Ježdíka a s hokejem přes Slávu Lenera. Čtrnáct měsíců jsme pak dělali velké semináře pro pedagogy, trenéry a rodiče, objeli jsme všechny kraje. Měli jsme radost, mluvili jsme před našlapanými městskými divadly. Za tyhle tři velké sporty jsme podobné názory stříleli do toho prostředí. Fotbal by měl jednoznačně vyvolávat pravidelné schůzky s nejsilnějšími sportovními asociacemi, měl by přizvat ČUS, olympijský výbor a podobné instituce, které mají velikou váhu. A společně s Národní sportovní agenturou vytvářet tlak na vládu, na premiéra. V současné době i na pana prezidenta, protože to je voják, sportovec a tyhle věci si velmi dobře uvědomuje. Měly by být pravidelné, intenzivní, nekompromisní, argumentačně velmi dobře připravené schůzky. Tím by bylo potřeba dotlačit lidi, kteří řídí státní politiku, k řešení. Bouchnout do stolu a říct: Hele, jestli tady za patnáct dvacet let nechceme mít pětačtyřicet procent mladistvých cukrovkářů, kteří nevydrží ve středním věku rok pracovat a budou tři měsíce v roce marodit, musíme s tím něco okamžitě udělat. Stát to jinak neuživí. Nebude na zdravotní personál, na důchody, nebudeme vytvářet hrubý domácí produkt, země bude nemocná a bude umírat. To se už děje.

Jenže to je potřeba dívat se dál než na svoje volební období.

Jednou jsme přednášeli za fotbalovou asociaci v Číně. V obrovském kongresovém sále, který byl úplně plný. Po nás vystoupil kolega z Japonska. Svou prezentaci začal tím, že na projektoru zobrazil veliký strom, na kterém bylo ukázáno plánování japonské fotbalové asociace. Zkuste tipnout, na jak dlouho plánují – ne jen strukturálně, ale velmi podrobně.

Smysl by mi dávalo třeba dvacet čtyři let, kdybych to fotbalově dělil na čtyřleté cykly.

Ano, cykly používají, ale plánují na sto let dopředu. Když se to tam objevilo, celý sál ztichl a pak vybuchl smíchy. Japonec je nechal vychechtat, v klidu stál s mikrofonem a říkal: Takhle to přednáším po celém světě a reakce jsou všude stejné. A já je chápu – vypadá to jako blábol. Ale my jsme si v Japonsku uvědomili, že v politice i ve sportu nás tohle hrozně osvobodí od různých postranních úmyslů nebo lumpáren. Vidíme tu vizi a neplníme ji pro sebe ani pro svoje děti, ale pro svoje vnoučata, pravnoučata... My už tu nebudeme. V tom já vidím obrovskou čistotu a sílu. Kdyby si tohle každý druhý politik uvědomil, že buduje něco, co tady bude za dvacet třicet let, jenom se to bude zdokonalovat a bude se reagovat na vývoj, měli bychom vyhráno.

Pojďme se podívat specificky na fotbal. Často se mluví o systému tréninkových středisek mládeže, ze kterých vzešla generace Karla Poborského nebo Pavla Nedvěda. Daří se jejich výpadek vynahrazovat pomocí systému regionálních fotbalových akademií a klubových akademií?

Jsem ročník 1967, v Příbrami jsem fotbalové třídy prošel od čtvrtého do osmého ročníku. Bylo to fantastické. Komunistický režim chtěl alespoň v něčem trumfnout západní systém. V tomhle byli chytří – potřebovali lidi, kteří budou denně makat v práci a budou na tom fyzicky tak, že když bude nějaký problém, budou schopní bránit vlast. A druhá věc byla, že když se povede úspěch v jakémkoli sportu, mají argument, že jsou lepší než Západ. Ten systém fungoval, ze Západu se k nám jezdili učit. Do Nymburka opakovaně od sedmdesátých let Francouzi, sbírali informace a pak založili na okraji Paříže národní olympijské centrum, které je neuvěřitelné. Po letech řekli, že největší inspiraci nasbírali právě v Nymburce.

A mohou na to navázat naše regionální akademie?

Myslím, že to je jedna z velmi dobrých cest, ale je potřeba, aby šly ruku v ruce s nějakým metodickým procesem. Musíte v praxi na hřištích rozpracovávat určitá témata, z nich dělat pravidelné výstupy, ze kterých by se všichni vzdělávali. To je pracovní vývoj, který se nedá obejít tím, že se sejdete jednou za rok, za pět hodin si něco řeknete a každý se rozjede do svého. Tréninková střediska mládeže byla navázána na střední školy a posléze na juniorské reprezentace. Už v nich byla opravdu soustředěna talentovaná mládež. V patnácti letech už člověk sociálně zvládne to, že odejde na internát, stráví tam čtyři roky, má ubytování, kvalitní stravu, skvělé tréninkové podmínky, individuální studijní plán. V takových podmínkách se talentové položky dokázaly skvěle rozvíjet. Tohle pak vyústilo na vojnu v citlivém období přechodu z dorostu do dospělé kategorie.

To je i ve fotbale nejsložitější přechod.

Jasně. Když přejde vzrůstem menší kluk ze žáků do dorostu, hraje proti silnějším klukům, kteří jsou ale jen o rok starší. Jenže když pak jde do chlapů, nastoupí proti frajerovi, který je o jedenáct let starší, hrál nejvyšší soutěže a spadl třeba do ČFL. Je brutální chtít po tom mladém klukovi, aby se mu vyrovnal nebo byl lepší. V tom skvěle fungovala vojna.

Dokázala za dva roky tyhle rozdíly vyrovnat?

Ano. Ten kluk byl úplně uzavřený. Talentovaný sportovec na vojně jen spal, trojfázově trénoval a jedl. Bylo to skoro jako ruská baza. Šílenost. Ale tihle mladí kluci, pokud sport milovali, měli čtyřiadvacet měsíců na obrovský rozvoj. Dukly a VTJ jim v tomhle hrozně pomohly. Já chápu ligové týmy ve fotbale, v hokeji, že mladému hráči nedají čas čtyři roky, aby se zapracoval. Vojna byla dobrá na to, aby aspoň ve druhém roce realizační týmy poznaly, jestli daný hráč je připravený třeba na druhou ligu a za další rok bude téměř stoprocentně v první lize.

Jak se ale podle vás tohle dá napodobit v současném prostředí profesionálního fotbalu?

V srpnu jsme byli s dalšími trenéry Dukly na stáži v Midtjyllandu, navazujeme s nimi spolupráci (Antonín Barák je v Dukle koordinátorem metodiky mládeže – poznámka editora). Ten klub je velmi mladý, celá oblast má asi dvě stě tisíc obyvatel. Takže dvoje Budějovice. A vytvořili tam soukromou sportovní školu přímo v areálu klubové akademie. Chodí tam děti od první do deváté třídy. Řeknu vám, jak ta škola vypadá, jaké má edukační plány a jak v ní sportují. Rodiče přispívají částku, která odpovídá tomu, jako bychom my s našimi průměrnými příjmy platili tři tisíce měsíčně. V tom je snídaně, dopolední devadesátiminutový trénink, svačina, oběd, odpolední svačina a odpolední devadesátiminutový trénink. Všechny děti se o půl osmé ráno sejdou ve škole, tam snídají společně se svými trenéry a učiteli. Od osmi hodin mají první, multisportovní trénink.

Každý den tedy absolvují devadesátiminutovou všestrannou sportovní přípravu?

Ano. Základem je gymnastika, na druhém místě je úpolový sport. Nejvíc se doporučuje judo. Na třetím jsou pohybové aktivity s hudbou – taneční, rytmické. A zbývá atletická průprava plus co nejširší spektrum her: badminton, ping pong, tenis, basket... Podobný program jsem před osmi lety dělal ve sportovní škole v Příbrami a na podobném principu jsme vytvářeli metodiku pro regionální fotbalové akademie.

Po dopoledním tréninku jdou děti do školy?

Dotrénují o půl desáté, mají třicet minut na sprchu a svačinu, pak mají dvouhodinový blok učení. Nemají to rozdělené podle předmětů, tedy ne pětačtyřicet minut angličtiny, fyziky... Prostě dvouhodinový učební tematický blok. Spojují se tam čtyři předměty dohromady, což je podle mě kvůli chápání souvislostí daleko lepší. Od dvanácti do jedné mají čas na oběd. Pak se nemůžou ani učit ani sportovat.

Tak mají odpočinek?

Ne, do půl druhé mají čtení. Na chodbách jsou koberce, divany, sedačky, zákoutí, kde se dá válet. Dítě z druhého stupně tam každý den půl hodiny čte dětem z prvního stupně. A každý den někomu jinému. Starší přečte odstavec a ptá se mladšího, jestli tomu rozumí. Porozumění psanému textu je u nás v Česku posledních deset patnáct let obrovský problém na základkách. Po čtení je od půl druhé do půl čtvrté druhý blok učení. Takže to je za jeden den něco přes pět našich vyučovacích hodin, víc ne. A od půl čtvrté do pěti je trénink specifický pro daný sport. Kdo hraje házenou, jde trénovat házenou. Kdo fotbal, trénuje fotbal. Takže dítě od půl osmé do pěti vůbec neopouští školu.

Specifické tréninky probíhají v areálu školy?

Škola je v areálu akademie, tam jsou všechna sportoviště. Dvanáct velkých fotbalových hřišť, asi šest nebo sedm mini arén, kde se měří rotace přihrávek, tvrdost střelby... Mají tam atletickou trojdráhu, která je nepravidelná, je i do kopce. Po vnitřní straně jsou diody. Vy přijdete na start, tam si naťukáte, že si chcete zaběhnout pět kilometrů v takové a takové rychlosti. Zvolíte si barvu, pak se vám na boku dráhy rozsvěcují diody přesně v té rychlosti, jakou jste si zvolil. A vy běžíte vedle světla. Je to neuvěřitelné. Škola je trojpatrová a je strašně chytře vymyšlená. Na podlaze máte v rámci rozvoje kognitivních schopností různé šifry a hlavolamy. Na matematiku, na jazyky... Je to dobrovolný, veselý studijní materiál. A ve škole vůbec nemusíte používat schody.

Jak to?

Až do třetího patra se můžete dostat buď po nakloněných rovinách, nebo po provazových žebřících a sítích. Nebo po horolezeckých stěnách. Je tam obrovské množství možností, samozřejmě jsou pod vámi záchytné sítě. I pedagogové se po budově pohybují tímhle způsobem. Je tam jedno schodiště, ale skoro nikdo po něm nechodí. Celé to prostředí je nastavené na to, že člověk studuje, baví se, zároveň se pořád hýbe, posiluje. A každý den kromě středy má sto osmdesát minut intenzivního pohybu. Multisportovní trénink je každý den, ve středu není specifický trénink odpoledne. Děti ale můžou ve škole zůstat do pěti i tak a její prostory využívat po svém. A mám k tomu ještě jeden úsměvný detail.

Povídejte, jaký?

Když jsme se vrátili do Prahy a odprezentovali jsme to ostatním trenérům na Dukle, sedl jsem do auta, pustil si Radiožurnál Sport a akorát slyším, že jsme dohráli a naše jedenadvacítka dostala 0:5 od Dánska. Tak jsem zvedl telefon a zavolal kolegovi, který tu cestu prezentoval. A říkal jsem mu o tom. A teď – jak je máme chytit? Jak je máme dohnat, když tam mají takové prostředí?

Je to podle vás nedostižný náskok?

Je to hodně těžké. Státy jako Dánsko i další pochopily, že musejí totálně propojit vzdělávání a sport a nastavit prostředí tak, aby to všechno podporovali rodiče. Klidně i sponzorsky. Potom to jede a funguje to.

Mladí sportovci pak v takovém prostředí čelí neustálým výzvám – a tím se zlepšují komplexně, že?

Hráče musíte neustále vytahovat z komfortní zóny. Bez toho nejde dosáhnout v nějakém sportu úspěchů. Pokud to sportovce během cesty nepotká opakovaně, nikam se neposune.

A nepřijde vám, že dnes mladé hráče v komfortní zóně držíme? Kluby, agenti, rodiče – všichni se snaží, aby měl fotbalista vše pod nosem.

Samozřejmě. Jenže v tom prostředí se plete přístup, budování dlouhodobé důvěry, způsob komunikace a motivace, pochopení a umění naslouchat s tím, že dost trenérů tohle nemá, a zároveň chtějí být na hráče tvrdí. To se děje často – a když se to spojí, rozcupují vás rodiče, dítě se naštve a půjde jinam. Klidně do jiného sportu. Na děti nejde jen řvát, musíme se čím dál víc zabývat sportovní psychologií a etickými otázkami koučování.

Jak ale potom etický, měkký trenér před hráče klade výzvy?

Od útlého věku dětí musí být trenér maximálně důsledný. Je kamarádský, spravedlivý, ale svým způsobem tvrdý. Ukazuje se, že veliké procento dětí v dnešní době právě tenhle přístup bere a jsou schopné ho akceptovat. My do toho většinou vkládáme něco z opačného přístupu. A když to tam navalíme všechno, je to špatně.

Takže vytvářet dětem nekomfortní prostředí negativním křikem cesta není. Chápu to správně?

Přesně tak. Na začátku jste zmínil kreativitu. A když bude osmdesát devadesát procent trenérů v Česku jen řvát a hrát na výsledek, nikdy žádného kreativního hráče nevychováte. Když bude dítě iks let zvyklé na takové trénování a najednou dostane v sedmnáctce kouče, který po něm kreativitu vyžaduje, bude ten hráč totálně zmatený. Dvanáct let poslouchal něco úplně jiného – o tom, že je potřeba bránit, odkopávat... A tomuhle nerozumí. To je jako u polské reprezentace, když k ní nastoupil Fernando Santos. Tonda se s některými Poláky zná, říkal mi, že byli úplně mimo. Poprvé v historii měli trenéra, který i obráncům, stoperům, říkal, aby útočili. Jenom jim stanovil pravidla, která se mají dodržovat, ale vždycky chtěl, aby z obranné čtyřky dva hráči okamžitě vyráželi podporovat útok. Taky pod ním vůbec neměli výsledky. A bylo to proto, že dlouhodobě nechápali, co po nich ten trenér chce.

Nepobrali jinou školu...

Portugalci, Španělé, Nizozemci... Takhle pracují kontinuálně už od mládeže. Tam to je obráceně než u nás – osmdesát devadesát procent trenérů vyžaduje po hráčích kreativní přístup, deset patnáct procent ne. A ty stejně prostředí zahubí. Neprosadí se, vypadnou z toho. Takže když trenér chce, aby hráči důsledně dělali výstavbu od brány, hodně útočili a všichni reagovali na ztrátu míče... Klidně od mladší přípravky. Je to pro všechny hodně náročné, ale zároveň hodně sladké. Protože se častěji dostanou do zakončení, dají víc gólů. Třeba prohrajou, ale tohle je cesta, jak kreativní hráče vychovat.

A proč myslíte, že tolik trenérů se v dětském fotbale žene primárně za výsledkem a ne za výchovou kreativních hráčů?

Je to sranda. Už asi devatenáct let školím trenéry, dodneška se potkávám s tím, že na školeních kývou: Jasně, Tondo, to jsou vynikající věci. A za půl roku je vidím na hřišti a dělají úplně něco jiného. Vlastně je to dost smutné.

Čím se to dá opravit? Neustálým vzděláváním trenérů? I přesto, že se děje tohle, o čem mluvíte?

Za mě je to asi jediná cesta. Potřebujete mít vzdělané trenéry, kteří tyhle principy chápou, a hlavně jim věří. Nemůžete ale vzdělávat jen trenéry – musejí to chápat majitelé klubů, sportovní ředitelé, agenti, rodiče... Celé prostředí, které přichází s hráči do kontaktu. Vzdělávat jen trenéry je sice naprosto nezbytná podmínka, ale zároveň je to málo. Kouč se může stavět na hlavu, ale když hráči něco jiného říká táta, něco majitel klubu, agent, kteří cítí, že by ho mohli prodat... Když se bavíme o osobnostním rozvoji toho kluka, musí se všechno propojit. Některým klubům se to daří, ale jsou to jen bubliny. Systematicky nám to už pětadvacet třicet let nefunguje.

Vidíte světlo na konci tunelu? Kurzy trenérských licencí mají podle mě dobrou úroveň.

Nejde to úplně mílovými kroky, ale ohledně trenérů se to zlepšuje. Problém je v tom, že trenér po kurzu přijde do klubu, do nějakého okolí. Jsou tam dva kouči v kategoriích nad ním, dva pod ním, funkcionáři. Začnete tam mluvit o nějakých věcech, co jste se naučil, a oni se vám tlemí do ksichtu. Jseš ještě mladej, zbláznil ses, takhle to nefunguje. Takhle mluví i s rodiči. A ta mašinérie je strašně silná. Lektoři trenérských kurzů jsou na výborné úrovni, říkají smysluplné věci, ale spoustu trenérů to prostředí bohužel semele. A ovlivní je to v tom, že třeba ani na další licenci nejdou. Prostředí je nemocné.