A někdy příště u nás. Maroko věří, že mu úspěch pomůže k dalšímu snu

17. prosinec 2022
Sdílejte:
Ať už zápas o bronz dopadne jakkoli, Maroko se zapsalo v Kataru do historie. Za úspěchem je mix investic do fotbalové infrastruktury, talentu a oddané marocké komunity v zahraničí. Úspěch chce arabská země maximálně vytěžit: cíl je MS 2030 v Maroku.
Dva z marockých hrdinů z Kataru - kapitán Romain Saïss a Hakim Ziyech.Foto: Profimedia

Další zázrak se na letošním mistrovství světa v Kataru nakonec nekonal. Maroko ve středu 14. prosince dle očekávání podlehlo Francii a utká se s Chorvatskem „pouze“ o bronzovou medaili. Pro zhruba 55 tisíc marockých fanoušků, kteří zápas sledovali přímo na stadionu v Kataru, a miliony dalších po celém světě, to samozřejmě v ten moment znamenalo obrovské zklamání. Objektivně jde ale stále o značný úspěch.

Maročané se stali v historii vůbec prvním týmem ze všech afrických a zároveň i arabských zemí, kterému se na fotbalovém mistrovství podařilo probojovat až do semifinále. Z tohoto důvodu se jim také dostalo obrovské podpory od fanoušků napříč arabským světem i africkým kontinentem, kteří na tento okamžik musely čekat dlouhých dvaaosmdesát let.

Mezi kolonisty a původními obyvateli

Přestože se marockému národnímu začala větší globální pozornost věnovat právě až na letošním šampionátu, fotbal má v zemi lvů z Atlasu překvapivě dlouhou tradici. Nejoblíbenějším sportem Maročanů byla po staletí spíše jízda na koni, mimochodem stále pěstovaná pro účely propracovaných přehlídek, fotbal se ale rozšířil spolu s evropskými obchodníky a dělníky už na začátku 20. století.

První zaznamenaný fotbalový zápas se uskutečnil v roce 1912 mezi britskými zaměstnanci elektrárenské společnosti z Tangeru a španělskými dělníky z železniční společnosti v nedalekém Tetuánu. Zvláštní oblibu si však tento sport získal mezi kolonisty z Francie, kteří se začali v Maroku ve stejném roce usazovat v souvislosti se vznikem francouzského protektorátu.

Fotbal se stal mezi kolonisty tak široce rozšířeným sportem, že se v Maroku narodili i někteří slavní hráči francouzského národního týmu, například Just Fontaine, kterému se na mistrovství světa v roce 1958 podařilo vstřelit třináct gólů.

Zajímat se o něj však brzy začali i původní židovští a muslimští obyvatelé Maroka, kteří přitom v době koloniální administrativy museli čelit omezením v přístupu ke sportovním zařízením a úřady nenahlížely příznivě na mísení mezi kolonisty a místními. Části z nich se přesto podařilo proniknout až do francouzské ligy a dokonce do francouzského národního týmu – třeba Larbimu Benbarekovi, který za něj nastupoval mezi lety 1938 až 1954. „Jestli jsem já králem fotbalu, Benbarek je jeho bohem,“ prohlásil o něm jednou Pelé.

V roce 1937 se pak dočkal založení první vyloženě marocký fotbalový klub, na kterém se nijak nepodíleli kolonisté: Wydad Athletic Club z Casablanky. Z Wydadu se také postupně stal vůbec nejúspěšnější klub v zemi, který za svou dlouhou historii dvaadvacetkrát zvítězil v prvoligové soutěži.

V roce 1956 Maroko získalo nezávislost a většina původních kolonistů se rozhodla odejít, čímž se fotbal v zemi proměnil v čistě marockou záležitost – a zároveň ve zdaleka nejoblíbenější sport, který na nějaké úrovni sleduje snad každá rodina bez ohledu na společenský status.

Cesta k úspěchu

Marocký národní fotbalový tým vznikl ještě v dobách protektorátu, výraznějších úspěchů se dočkal ale právě až po vyhlášení samostatnosti, a to především proti dalším týmům z arabského světa. V roce 1957 dosáhl na čtvrté místo v Panarabských hrách a o čtyři roky později v nich dokonce zvítězil – tyto hry se přitom pořádaly právě v marocké Casablance.

Na mistrovství světa se ale Maročanům podařilo kvalifikovat teprve v roce 1970 – jako vůbec prvnímu africkému týmu od roku 1934, kdy se šampionátu účastnil Egypt. Znovu se Maroko kvalifikovalo ještě v roce 1986, kdy také národní tým dosáhl svého největšího mezinárodního úspěchu až do letošního roku - zvítězil ve skupině a probojoval se do osmifinále, ve kterém těsně podlehl Západnímu Německu.

Zbraně i slabiny finalistů pod lupou. Kdo potřebuje míč, aby ovládl Katar?

Proč jsou ve finále právě Argentina s Francií? A co se od nich dá v neděli čekat? Kdo se nebude hnát za balonem a kdo má naopak míč rád? Odpovídá náš taktický rozbor.

Přečíst

Znovu zářit po tomto zlatém období v 80. letech, na které dodnes vzpomíná řada starších Maročanů, začal národní tým právě až v posledních letech. Podařilo se mu kvalifikovat už i na předchozí mistrovství světa v Rusku a uspět zejména v soutěžích pro africké a arabské státy. V roce 2012 tak Maročané získali Arabský pohár a před dvěma lety podruhé zvítězili v Africkém mistrovství národů.

Jedním z důvodů těchto úspěchů korunovaných právě účastí v semifinále na letošním mistrovství světa je bezpochyby větší zájem ze strany politiků o fotbal a značné navýšení investic do jeho infrastruktury.

Důležitým momentem je zejména vznik Fotbalové akademie Mohameda VI. v Rabatu v roce 2009, která má vyhledávat talenty a trénovat perspektivní hráče. Koruna investovala i do modernizace stávajících a stavby nových stadionů a Maroko se tak mohlo opakovaně (ač zatím neúspěšně) ucházet o pořádání mistrovství světa.

Síla identity

Institucionální podpora domácích talentů je přesto stále v plenkách a věnovat se fotbalu v Maroku je pro nadané děti značně finančně náročné. Letošní úspěch národního týmu tedy spočíval i v tom, že se trenérovi Walidovi Regraguimu (mimochodem výjimečně jde o Maročana, nikoli o cizince, kteří tradičně reprezentaci trénovali) podařilo nalákat velké množství hráčů, kteří se narodili a vyrostli na Západě.

Zatímco třeba na mistrovství světa v roce 1998 byli v týmu Maroka pouze dva hráči, kteří se narodili v zahraničí, tentokrát je jich celkem čtrnáct. Brankář Bono (Yassine Bounou), zřejmě největší hvězda marocké reprezentace, například pochází z Kanady. Kapitán týmu Romain Saïss se pro změnu narodil ve Francii a obránce Achraf Hakimi ve Španělsku. Mezi hráči z Maroka a ze zahraničí navíc tentokrát nepanovaly v minulosti obvyklé rozpory a v týmu vládla příkladná soudržnost.

Maročané mají po celém světě obrovskou, zhruba čtyřmilionovou komunitu, a existuje jen málo rodin, které nemají alespoň jednoho příbuzného žijícího v zahraničí. Silný citový vztah k zemi svých předků přitom v diaspoře zpravidla přežívá po dlouhé generace, což dává národnímu týmu na výběr z opravdu hluboké studnice talentů za hranicemi. Letošní šampionát ale ukázal i temnější stránku přetrvávající síly marocké identity, která se projevila výtržnostmi komunit marockého původu, zvláště patrných v Belgii, Nizozemsku nebo ve Francii.

Chování některých potomků marockých přistěhovalců v těchto zemích po zápasech s Belgií nebo Španělskem si v Evropě pochopitelně získalo značnou pozornost a poněkud ubralo marockému úspěchu na lesku. Letošní mistrovství světa přesto pro Marocké království znamená nebývalou příležitost posílit na prestiži, přilákat turisty a ještě zlepšit svoje diplomatické postavení – zvláště ve světě arabských a afrických států. Právě tady se země pokoušela v posledních letech využívat fotbalovou diplomacii nejvíc.

„Fotbal je sport, který mobilizuje davy a má mimořádný vliv na globální obraz Maroka a jeho krále,“ popisuje bývalý marocký ministr sportu Moncef Belkhayat. Marocká politická scéna je si toho přirozeně dobře vědomá a dá se očekávat, že účast v semifinále i přízeň, kterou si země získala mezi fanoušky z ostatních států z arabského světa a Afriky, využije k další kandidatuře na pořadatelskou zemi mistrovství světa, tentokrát pro rok 2030. Rozhodovat se o ní bude za dva roky.


Související články

Video: Dal gól z půlky a nevěděl kde slavit. Ve Skotsku si vzpomněli na Schicka

Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě vstřelil gól na 3:1. Od půlící čáry, navíc slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.

Zábava

Zemřel František Cipro. Muž, který Slavii vrátil titul

Ve věku 75 let zemřel František Cipro.

Slavia

Kdo vyhraje Ligu mistrů? A odejde Guardiola ze City bez ní?

Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?

Otázka týdne
Popup se zavře za 8s