Další zázrak se na letošním mistrovství světa v Kataru nakonec nekonal. Maroko ve středu 14. prosince dle očekávání podlehlo Francii a utká se s Chorvatskem „pouze“ o bronzovou medaili. Pro zhruba 55 tisíc marockých fanoušků, kteří zápas sledovali přímo na stadionu v Kataru, a miliony dalších po celém světě, to samozřejmě v ten moment znamenalo obrovské zklamání. Objektivně jde ale stále o značný úspěch.
Maročané se stali v historii vůbec prvním týmem ze všech afrických a zároveň i arabských zemí, kterému se na fotbalovém mistrovství podařilo probojovat až do semifinále. Z tohoto důvodu se jim také dostalo obrovské podpory od fanoušků napříč arabským světem i africkým kontinentem, kteří na tento okamžik musely čekat dlouhých dvaaosmdesát let.
Přestože se marockému národnímu začala větší globální pozornost věnovat právě až na letošním šampionátu, fotbal má v zemi lvů z Atlasu překvapivě dlouhou tradici. Nejoblíbenějším sportem Maročanů byla po staletí spíše jízda na koni, mimochodem stále pěstovaná pro účely propracovaných přehlídek, fotbal se ale rozšířil spolu s evropskými obchodníky a dělníky už na začátku 20. století.
První zaznamenaný fotbalový zápas se uskutečnil v roce 1912 mezi britskými zaměstnanci elektrárenské společnosti z Tangeru a španělskými dělníky z železniční společnosti v nedalekém Tetuánu. Zvláštní oblibu si však tento sport získal mezi kolonisty z Francie, kteří se začali v Maroku ve stejném roce usazovat v souvislosti se vznikem francouzského protektorátu.
Fotbal se stal mezi kolonisty tak široce rozšířeným sportem, že se v Maroku narodili i někteří slavní hráči francouzského národního týmu, například Just Fontaine, kterému se na mistrovství světa v roce 1958 podařilo vstřelit třináct gólů.
Zajímat se o něj však brzy začali i původní židovští a muslimští obyvatelé Maroka, kteří přitom v době koloniální administrativy museli čelit omezením v přístupu ke sportovním zařízením a úřady nenahlížely příznivě na mísení mezi kolonisty a místními. Části z nich se přesto podařilo proniknout až do francouzské ligy a dokonce do francouzského národního týmu – třeba Larbimu Benbarekovi, který za něj nastupoval mezi lety 1938 až 1954. „Jestli jsem já králem fotbalu, Benbarek je jeho bohem,“ prohlásil o něm jednou Pelé.
V roce 1937 se pak dočkal založení první vyloženě marocký fotbalový klub, na kterém se nijak nepodíleli kolonisté: Wydad Athletic Club z Casablanky. Z Wydadu se také postupně stal vůbec nejúspěšnější klub v zemi, který za svou dlouhou historii dvaadvacetkrát zvítězil v prvoligové soutěži.
V roce 1956 Maroko získalo nezávislost a většina původních kolonistů se rozhodla odejít, čímž se fotbal v zemi proměnil v čistě marockou záležitost – a zároveň ve zdaleka nejoblíbenější sport, který na nějaké úrovni sleduje snad každá rodina bez ohledu na společenský status.
Marocký národní fotbalový tým vznikl ještě v dobách protektorátu, výraznějších úspěchů se dočkal ale právě až po vyhlášení samostatnosti, a to především proti dalším týmům z arabského světa. V roce 1957 dosáhl na čtvrté místo v Panarabských hrách a o čtyři roky později v nich dokonce zvítězil – tyto hry se přitom pořádaly právě v marocké Casablance.
Na mistrovství světa se ale Maročanům podařilo kvalifikovat teprve v roce 1970 – jako vůbec prvnímu africkému týmu od roku 1934, kdy se šampionátu účastnil Egypt. Znovu se Maroko kvalifikovalo ještě v roce 1986, kdy také národní tým dosáhl svého největšího mezinárodního úspěchu až do letošního roku - zvítězil ve skupině a probojoval se do osmifinále, ve kterém těsně podlehl Západnímu Německu.
Proč jsou ve finále právě Argentina s Francií? A co se od nich dá v neděli čekat? Kdo se nebude hnát za balonem a kdo má naopak míč rád? Odpovídá náš taktický rozbor.
Znovu zářit po tomto zlatém období v 80. letech, na které dodnes vzpomíná řada starších Maročanů, začal národní tým právě až v posledních letech. Podařilo se mu kvalifikovat už i na předchozí mistrovství světa v Rusku a uspět zejména v soutěžích pro africké a arabské státy. V roce 2012 tak Maročané získali Arabský pohár a před dvěma lety podruhé zvítězili v Africkém mistrovství národů.
Jedním z důvodů těchto úspěchů korunovaných právě účastí v semifinále na letošním mistrovství světa je bezpochyby větší zájem ze strany politiků o fotbal a značné navýšení investic do jeho infrastruktury.
Důležitým momentem je zejména vznik Fotbalové akademie Mohameda VI. v Rabatu v roce 2009, která má vyhledávat talenty a trénovat perspektivní hráče. Koruna investovala i do modernizace stávajících a stavby nových stadionů a Maroko se tak mohlo opakovaně (ač zatím neúspěšně) ucházet o pořádání mistrovství světa.
Institucionální podpora domácích talentů je přesto stále v plenkách a věnovat se fotbalu v Maroku je pro nadané děti značně finančně náročné. Letošní úspěch národního týmu tedy spočíval i v tom, že se trenérovi Walidovi Regraguimu (mimochodem výjimečně jde o Maročana, nikoli o cizince, kteří tradičně reprezentaci trénovali) podařilo nalákat velké množství hráčů, kteří se narodili a vyrostli na Západě.
Zatímco třeba na mistrovství světa v roce 1998 byli v týmu Maroka pouze dva hráči, kteří se narodili v zahraničí, tentokrát je jich celkem čtrnáct. Brankář Bono (Yassine Bounou), zřejmě největší hvězda marocké reprezentace, například pochází z Kanady. Kapitán týmu Romain Saïss se pro změnu narodil ve Francii a obránce Achraf Hakimi ve Španělsku. Mezi hráči z Maroka a ze zahraničí navíc tentokrát nepanovaly v minulosti obvyklé rozpory a v týmu vládla příkladná soudržnost.
Maročané mají po celém světě obrovskou, zhruba čtyřmilionovou komunitu, a existuje jen málo rodin, které nemají alespoň jednoho příbuzného žijícího v zahraničí. Silný citový vztah k zemi svých předků přitom v diaspoře zpravidla přežívá po dlouhé generace, což dává národnímu týmu na výběr z opravdu hluboké studnice talentů za hranicemi. Letošní šampionát ale ukázal i temnější stránku přetrvávající síly marocké identity, která se projevila výtržnostmi komunit marockého původu, zvláště patrných v Belgii, Nizozemsku nebo ve Francii.
Chování některých potomků marockých přistěhovalců v těchto zemích po zápasech s Belgií nebo Španělskem si v Evropě pochopitelně získalo značnou pozornost a poněkud ubralo marockému úspěchu na lesku. Letošní mistrovství světa přesto pro Marocké království znamená nebývalou příležitost posílit na prestiži, přilákat turisty a ještě zlepšit svoje diplomatické postavení – zvláště ve světě arabských a afrických států. Právě tady se země pokoušela v posledních letech využívat fotbalovou diplomacii nejvíc.
„Fotbal je sport, který mobilizuje davy a má mimořádný vliv na globální obraz Maroka a jeho krále,“ popisuje bývalý marocký ministr sportu Moncef Belkhayat. Marocká politická scéna je si toho přirozeně dobře vědomá a dá se očekávat, že účast v semifinále i přízeň, kterou si země získala mezi fanoušky z ostatních států z arabského světa a Afriky, využije k další kandidatuře na pořadatelskou zemi mistrovství světa, tentokrát pro rok 2030. Rozhodovat se o ní bude za dva roky.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě vstřelil gól na 3:1. Od půlící čáry, navíc slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
