Když byl loni v květnu na západě Čech odvolán Adrian Guľa a vystřídal ho Michal Bílek, šlo o výraznou změnu typologie. Guľův moderní herní projev postavený na vysokém presinku, snaze kontrolovat hru a perfektní technické průpravě hráčů ne každému fanouškovi seděl. Obzvláště to platilo, když jeho svěřenci až příliš často neproměňovali šance a Viktoria Plzeň se v lize pohybovala kolem pátého místa.
Od klubu nicméně v několika těžkých chvílích na podzim dostal důvěru a snad to i vypadalo, že mu bude umožněno s týmem dokončit sezonu a vrhnout se v létě na další etapu své přestavby. Situace se ale změnila a nový kouč Bílek přicházel s renomé trenéra, který se specializuje převážně na obranu.
Postavíme-li vedle sebe loňskou Plzeň z doby, kdy měl ještě situaci pod kontrolou slovenský stratég a letošní mistrovský soubor, změny budou patrné takřka okamžitě, což platí o to více pro taktickou rovinu hry. Způsob, jakým vedení Viktorie a nový trenér změnu zvládli zkoordinovat je úctyhodný. Tandemu Bílek – Šádek se v podstatě povedlo přeměnit Plzeň z technického týmu na obrněný tank za méně než rok.
Guľova Plzeň byla místem zaslíbeným pro datové a taktické analytiky. Tým trpělivě rozehrával od brankáře, jeden z beků (většinou David Limberský) hrál níže než ten druhý, v záloze se důmyslně točila trojice techniků a na křídlech působili hráči hrající většinou v meziprostorech (prostory mezi lajnou a středem hřiště). Kouč preferoval rozestavení 4-3-3, které se v některých momentech presinku měnilo na 4-4-2, kdy se vedle útočníka vysunul jeden ze tří záložníků.
Bývalý trenér se nebál použít hráče menšího vzrůstu, ačkoliv hlavní zbraní byly centry z oblasti kolem rohu vápna soupeře. Kromě pohyblivé zálohy pak měl klíčovou roli pravý křídelník Adriel Ba Loua, který byl jejich nejnebezpečnějším distributorem.
Problémů měl Guľův výběr několik. Kromě už zmíněného neproměňování šancí šlo také o nedostatečně konstruktivní a rychlé stopery, což špatně korespondovalo s vysokou defenzivní linií nutnou pro efektivní napadání. V týmu pak chybělo lepší obsazení levého křídla, kde se točilo několik hráčů, ani jeden z nich však nepřinesl dostatečnou produktivitu a návaznost na centry z dobře fungující dynamiky napravo. Samotný Guľa pak dával trochu kontroverzně velkou důvěru brankáři Aleši Hruškovi kvůli jeho schopnosti hrát nohama. Tu mu ale gólman nedokázal splatit a často chyboval.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Zajímavá byla trenérova schopnost posunout mnohé mladé Viktoriány, a to především v záloze. Aleš Čermák a Pavel Bucha se pod ním stali mnohem komplexnějšími záložníky, protože je trenér zklidnil a umožnil jim pohybovat se v nižších patrech hřiště, než byli do té doby zvyklí. Naopak defenzivní štít Lukáš Kalvach se pod Guľou naučil přispívat týmu i ve finální třetině. Zmíněné zklidnění některých hráčů ve spojení s nedostatečně kvalitní rozehrávkou stoperů však způsobilo situaci, kdy byla Plzeň často příliš předvídatelná a ve hře chyběl moment překvapení a zrychlení.
Na hostování bylo za Guľy před kompletním prodejem posláno několik matadorů, kteří už nezvládali technické či rychlostní nároky, a stejně tak hráči, kteří neseděli do Guľova specifického herního stylu. Pro následující kapitolu plzeňského příběhu se ukázalo jako klíčové, že tito hráči ještě nebyli kompletně prodáni.
Na konci Guľova působení zbylo ve Viktorce zajímavé torzo rozestavěné přestavby na moderní technický styl. Z toho důvodu se angažmá pro pragmatického Bílka zdálo jako posun doslova ode zdi ke zdi. Toto hodnocení však nebralo v potaz reálný stav Guľovy přestavby a také poněkud krátkozrace odepisovalo západočeské hráče na hostování. Plzeň byla ve skutečnosti na Bílkův příchod připravena mnohem lépe.
Bílek převzal tým před důležitým nadstavbovým utkáním se Spartou a před finále poháru proti Slavii. Neúspěch v obou těchto zápasech ještě posílil nejistotu ohledně kompatibility Bílka s kádrem a částečně se podepsal na zvláštní situaci, kdy byla Plzeň prakticky odepsaná i pro další sezonu, což ještě posílily zvěsti o finančních problémech Viktorie. Kádr se pro zkušeného trenéra zdál nevhodný a fanoušci těžko mohli hledat naději v jeho výrazné obměně.
Při detailním pohledu na plzeňský kádr však situace vypadala o něco lépe. Z hostování se vrátil zkušený Luděk Pernica a k dispozici tak byla pragmatická skupina stoperů s jasnými lídry a hráči silnými ve vápně. Pravá obrana byla vyztužena návratem mnohými odepsaného Radima Řezníka a levého beka se vedení po definitivním konci Limberského rozhodlo neřešit. Řezník i Milan Havel zde totiž teoreticky mohli zaskočit za Matěje Hybše, k dispozici byl navíc i Šimon Falta. Co se týče brankářského postu, na hru nohama už se pod Bílkem tolik hledět nemuselo, a tak mohl konečně pořádnou šanci dostat Jindřich Staněk.
Střed zálohy na tom byl výborně, podařilo se udržet klíčového defenzivního záložníka Kalvacha a vedle něj nebo nad ním mohli figurovat expert na progresivní přihrávky Dominik Janošek, všestranný Bucha, tvořivý Čermák, intenzivní Miroslav Káčer, nebo nově příchozí Modou N´Diaye. Na pravém křídle byl nejprve k dispozici Ba Loua, ale ten byl potom ještě v létě prodán, protože si nesedl s trenérem. Naopak zůstal zkušený Jan Kopic.
Velmi dobře dopadlo udržení Tomáše Chorého, který se stal solidní náhradou za hlavní zbraň týmu – Jeana Davida Beauguela. Tohoto hrotového útočníka už trenér Bílek vedl ve Zlíně. Plzeň tak z vlastních zdrojů vytvořila velmi stabilní osu týmu, na které mohl trenér dále budovat. Sedmapadesátiletý kouč snadno identifikoval hlavní zbraně týmu, kterými byli vysocí útočníci, vynikající technická záloha a nekompromisní obránci a brankář.
Pragmatismus nemusí znamenat posedlost obranou. V detailním taktickém rozboru vám vysvětlíme, proč je tým z Uherského Hradiště nejlepším reprezentantem omezených možností českého fotbalu.
Zároveň je nutno dodat, že tým nepotřeboval řešit ani jednu jedinou opravdu problematickou pozici, která se v tuzemském fotbale špatně shání. Progresivní stopeři nebyli potřeba, stejně jako konstruktivní gólman. Levého beka tým neřešil a díky Kopicovi nebylo nutné hledat ani poměrně vzácné pravé křídlo.
Jediným postem k řešení bylo křídlo levé, kam byl geniálně získán Jhon Mosquera. Ten sedl do Bílkovi vize naprosto perfektně. Díky své výšce mohl pomoci při nákopech od branky, které měly nahradit standardní rozehrávku, na kterou neměl tým obránce. Zároveň se jedná o tvořivé křídlo s výborným centrem, velkou intenzitou v soubojích a slušným bráněním ze školy trenéra Pavla Hoftycha a ještě ke všemu přišel po konci smlouvy.
Bílek využil léto pro poměrně velkou rotaci hráčů, když si vyzkoušel různá rozestavení a personální obsazení. Tým sice zvládal solidně utkání v lize, ale v Evropě se mu nedařilo a do konce srpna se mu veškeré cesty do pohárů zavřely.
V tu chvíli zároveň přišla druhá klíčová posila, kterou byl Jan Sýkora. Doplnil tým na pozici podhrotového ofenzivního záložníka a přinesl velkou zkušenost při brejcích, všemožné náběhy za obranu a další aktivitu i dobrý presink. Bílek pomocí Sýkory odsunul na druhou kolej Pavla Šulce a později i Čermáka.
Po tomto období změn byla sestava ustálená a vskutku připomínala obrněný kousek válečné techniky. Na krajích hřiště, v útoku a v obraně působily fyzicky silní, vysocí hráči a uprostřed byli „ukryti“ šikovní záložníci, jako motor týmu.
Viktorka za pár měsíců pod Bílkem takřka kompletně přestavěla svůj herní styl. V rozehrávce tým většinou neztrácel čas přihrávkami od brankáře a snažil se velmi rychle posunout výš pomocí nákopu. Pokud přeci jen soupeř nechal týmu velký prostor pro první fázi, většinou Plzeň reagovala poměrně rychlým posunem balonu a velmi výrazně přitom spoléhala na své záložníky. Nejčastějším prvkem ve hře týmu byl však dlouhý míč na levé křídlo.
Přicházel do prostoru, kde se pohybovali vysocí Mosquera a hrotový útočník, což znamenalo obrovskou šanci na úspěch. K míči se navíc zkraje rychle posouval levý bek a ze středu záložníci. Jakmile Plzeň balon udržela, přišla většinou kombinace se záložníky, která měla v podstatě dva možné výstupy.
Buď došlo k centru přímo z levé strany, o který se většinou postaral Mosquera, který se nebál jít ani jeden na jednoho, nebo tým rychle otočil hru přes zálohu na nabíhajícího beka, či křídlo na pravé straně. Odtud potom přicházela druhá možnost centru. Tým se zároveň velmi rychle pokusil obsadit vápno prakticky všemi dostupnými hráči mimo centrujícího, záložníky a stopery. Takto se zvýšila pravděpodobnost vytvoření šance a také byl soupeř donucen se stáhnout do vápna. Ačkoliv tak Plzeň měla za míčem jen čtyři hráče, možnost brejku byla malá.
Zvyšovala se také šance na to, že záložníci nebo stopeři posbírají odražené balony, což soupeře dále tlačilo níž. V těchto momentech se skvěle projevovala výborná poziční hra Lukáše Kalvacha, který získal spoustu míčů kolem vápna a buďto je rozehrál do kraje pro další centry, nebo rovnou sám poslal míč do vápna.
Ne vždy Plzeň soupeře přímo zatlačila, to ani nebylo primárním cílem. Tým se v první řadě snažil vždy každou akci nějakým způsobem zakončit. Ať už to byla průniková přihrávka, střela, klička nebo právě centr, či vše zmíněné najednou. Viktorka se zkrátka s útočením nikterak nepárala. Místo delší cirkulace a hledání mezírek v obraně soupeře tým rychle přicházel s finálními řešeními, a navíc na tuto rozhodnost navazoval obrovským tlakem na míč, díky kterému si plzeňští tvořili spoustu standardních situací. Ty byly ostatně dost možná vůbec největší zbraní týmu.
Pokud Bílkův výběr ztratil balon, většinou reagoval okamžitým presinkem, aby ho brzy získal zpět. Jakmile však soupeř tuto původní vlnu tlaku překonal, tým se musel zasunout níž. Plzeň celkově působila nejčastěji ze středního bloku a prakticky jediné napadání přicházelo od útočníka a ofenzivního záložníka, kteří se snažili vytvořit tlak na stopery soupeře.
Při napadání měl velmi důležitou roli Sýkora, který často vedl první linii presinku a přinášel týmu potřebnou agresivitu. Tlak přicházel navzdory tomu, že Plzeň při napadání nevyužívala křídla v aktivní roli výše, ale v pasivní roli, kdy bránila krajní beky soupeře. Trenér Bílek pak obvykle využíval osobní rozebrání jednotlivých hráčů soupeře, díky kterému měli jeho hráči jasnou osobní odpovědnost za přidělené protihráče.
Tento způsob bránění se Plzni velmi osvědčil, tým se nesnažil tvořit nějaký specifický zónový tvar a místo toho zkrátka rozebral hráče a nutil soupeře tvořit. V tuzemské soutěži se tento přístup vyplácel, v těžších zápasech pak Viktorka většinou dokázala soupeře přetlačit přes standardky a fyzickou připravenost svých útočníků. Centry do vlastního vápna stopeři uskákali, případně je zachránil skvěle rozchytaný gólman Staněk. Kraje hřiště pak byly zahuštěné kvůli osobnímu bránění beků i křídel, s čímž měla spousta týmů obrovské problémy.
Mimo tuto taktickou rovinu pak v triumfu Plzně hrála roli také mentalita hráčů. Západočeši dokázali poskládat tým s hráči odhodlanými dokázat všem pochybovačům svou kvalitu. Tato skupina navrátilců z hostování a nových nákupů byla doplněna hladovými mladšími hráči a také zkušenou vítěznou mentalitou plzeňských stálic.
K tomu je nutno upozornit i na dobrou kombinaci tohoto nastavení s pragmatickým stylem Michala Bílka. Každý hráč měl jasnou odpovědnost, kterou zkrátka musel plnit a plnit jednoznačně chtěl. Tato odpovědnost pak byla provázaná v celém herním stylu. Jakmile došlo ke ztrátě míče, hráči mohli akci s čistým svědomím ukončit, ať už to bylo za cenu faulu, rohu nebo autového vhazování. Mohli se přitom spolehnout na zbytek týmu. Plzeň moc gólů nedostávala a šance vepředu vždy zase přišly.
Výsledný koktejl hráčů využil počáteční nejistou situaci, kdy byl z Plzně kvůli nejistým financím a nedostatečným výsledkům v Evropě sejmut takřka veškerý tlak. Od Viktorky prakticky nikdo nic nečekal a zdálo se, že její neustálé těsné vítězení v lize bylo pouhou náhodou. Jenže ono pokračovalo, až z toho byl velkolepý a zcela nečekaný titul.
Plzeňští si na cestě za titulem významně pomohli i povedenými zimními přestupy. Z týmu bylo na hostování posláno několik hráčů, které trenér Bílek dále nepotřeboval, naopak kádr posílil konstruktivnější stoper Eduardo Santos a bek Libor Holík, který může nastoupit na obou stranách hřiště. Na kraj k tomu dorazil na hostování ještě Roman Potočný nabízející typologicky podobnou náhradu za Mosqueru.
Tato schopnost sbírat z ligy zajímavé hráče, kteří v týmu následně vyrostou do často nečekané kvality, je dlouhodobou manažerskou devízou Adolfa Šádka. Vždy je schopen svým trenérům nabídnout v podstatě přesně to, o co mají zájem a zároveň se neustále snaží kádr posilovat a udržovat v co nejlepší kondici, přičemž dbá i na jeho mentalitu. Plzeň na přestupovém poli nezahálí, nebojí se riskovat a nebojí se svých hráčů v případě potřeby zbavit, nebo je alespoň na nějakou dobu odklidit na hostování.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Plzeň vzala titul Slavii a o baráž se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy? Zeptali jsme se fotbalových osobností i novinářů.
Plzeň je velice aktivní i na začátku současného přestupového období před sezonou 2022/23. Z týmu ovšem už odešel klíčový útočník a loňský nejlepší střelec ligy Beauguel. Zpět do Polska se vrátil Jan Sýkora a do Slavie odešel Santos. Je stále možné, že Plzeň alespoň druhého jmenovaného dokáže získat, nicméně i samotný odchod Beauguela je citelnou ztrátou. V loňském ročníku Fortuna ligy nebylo užitečnějšího hroťáka. Jeho schopnost udržet míč zády k brance soupeře, obrovská kvalita a dominance ve vápně a k tomu skvělá technika je v našem prostředí naprosto nenahraditelnou kombinací.
Z dosavadních rozhovorů s Bílkem a jeho komentářů k posilám lze odhadovat, že se tým s novým útočníkem Janem Klimentem v nové sezoně pokusí zlepšit svou brejkovou potenci. Ačkoliv Kliment není úplně čistě náběhový útočník, je to rozhodně spíše typ do otevřenějšího prostoru než do vápna, kde Beauguela nejspíš nahradit nedokáže. Už v zimním přestupovém období pak byla zakoupena dvojice rychlíků Matej Trusa a Petr Pejša, což pravděpodobnost brejků ještě umocňuje.
Kromě těchto zmíněných hráčů do kádru dorazili o něco konstruktivnější stopeři Filip Čihák a Mohamed Tijani, kteří by Bílkovi mohli umožnit přechod na jeho oblíbený tříobráncový systém. Do tohoto rozestavení by se hodil i nově příchozí krajní univerzál Cadu. Jinak však aktivity Plzně různým způsobem přinášejí další varianty pro trenérův styl. Ukázalo se přitom, že stratég dokázal zkrotit i složitější povahy, což nejspíš dává vedení sebevědomí k angažování specifických hráčů, jako Kristi Qose nebo právě Cadu.
Naopak profesionálním suverénem je navrátilec Václav Pilař, který je zvyklý pečlivě bránit a navíc je skvělý ve vedení míče a posouvání vlastního týmu výše. Zmíněn musí být také nový konstruktivnější brankář Martin Jedlička. Plzeň tak evidentně chystá určité personální posuny, které jí umožní se zlepšit v aspektech, které jí doposud příliš nešly. Bílkovi by se hodilo zvýraznit jeho brejkový potenciál a umožnit týmu alternativu k nakopávaným míčům, která by zároveň zlepšila využití jeho technické zálohy.
Kouč by si měl vedle posil nachystat i taktické úpravy ve svém výrazně pragmatickém systému. Například už zmíněné ofenzivní přechody tým často nezvládal dostatečně rychle, neboť jeho křídla zůstávala kvůli bránění soupeřových beků příliš nízko. Útočníci tak často museli míč udržovat příliš dlouho, což někdy Beauguel s Chorým zvládli, ale nedalo se na to spolehnout. Trenér Bílek by například mohl jedno z křídel ponechat o kousek výše (ideálně na straně bez míče), jako to dělá třeba trenér Slovácka Martin Svědík.
Nicméně změny v Plzni jsou velmi zajímavé a ukazují, že na západě Čech mají stále zájem být úspěšní. Ve hře je nové rozestavení, zlepšení doposud přeskakovaných fází hry a kádr se také rozšířil. To všechno může týmu pomoci převážně v Evropě, kde by jinak její „tank“ mohl mít problémy proti týmům schopným negovat slabší plzeňské napadání. Nad Viktorií se však také stále vznáší finanční nejistota a také až děsivá představa ztráty Lukáše Kalvacha. Lepší kontrolor tempa v lize z pozice defenzivního záložníka není a Plzeň za něj stále nemá dostatečnou alternativu.
Opět připravená Viktorka s novými taktickými variantami může znovu překvapit. Její loňské počínání na přestupovém trhu bylo excelentní a úvodní změna se klubu povedla skvěle. Uvidíme, jak se podaří projekt udržet dále.
Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů.
Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.
Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík láká Pavla Nedvěda po konci v Juventusu do Slavie. Oba se znají například z cesty s Milošem Zemanem do Číny.
Akcie Juventusu v reakci na náhlý konec vedení klubu prudce padaly. Pro klub jde o další špatnou zprávu po pandemii a krachu projektu Superligy.
