Partu jako my v Plzni už nikdo nemá, vzpomíná Petržela. Proč je pata jeho a špička Griezmanna?

Zhruba před rokem jsme spolu natáčeli podcast a ptali jsme se vás, jak je možné, že pořád ještě hrajete. Mně to pořád nedá, protože od té doby uběhl rok a vy stále běháte po fotbalových trávnících. Prozradíte nám svůj recept?

Řeknu to úplně jasně. V první řadě je důležitá životospráva. Ve druhé řadě je důležité přidávat si po trénincích. To jsou zásadní body. A samozřejmě musíte mít fotbal rád. Když vás do toho někdo bude nutit, nebude vás to bavit a nebudete ho mít rád, nikdy to nikam nedotáhnete.

Jenže mít fotbal rád na vrcholové úrovni přes dvacet let, to také není úplně samozřejmé. Fotbal se navíc za tu dobu hodně mění. Jak se s tím pořád vyrovnáváte?

Musí mě to bavit. Je opravdu důležité, aby mě do toho nikdo nenutil. Musím se ráno vzbudit a těšit se na trénink, do šatny, na to, že se budu zlepšovat a pořád na sobě pracovat. Teď mě třeba žene dopředu to, že se chci vyrovnávat mladým. Nechci za nimi zaostávat ani je nějak brzdit. To je jedna z věcí, která mě pořád žene dopředu. Nedělám nic neobvyklého. Spíš je potřeba nastavit si motivaci a jít si za ní.

Funguje to i z druhé strany? Vidíte u mladých hráčů, že si naopak říkají: Milan nás tady ve čtyřiceti předbíhá, musíme taky přidat?

Určitě jim nedělá dobře, když je v něčem lepší starý děda. Když si řeknou: ty jo, on nás tady pořád předbíhá. To jim asi nevoní. Ale na druhou stranu je to pro ně věc, na které musí pracovat. Musí se snažit, aby se zlepšili a abych je příště nepředběhl. Myslím si, že i pro mladé je dobré, když vedle sebe mají takového staršího a zkušeného hráče, který jim pořád dokáže konkurovat.

Přemýšlel jste o tom, kde se to zastaví? Před rokem jsme to také nakousli. Změnilo se od té doby něco?

Zastaví se to asi ve chvíli, kdy budu nepotřebný, budu zaostávat nebo mě to přestane bavit. To je jednoduché. Fotbal se na takové úrovni nedá hrát do padesáti. Člověk musí být soudný. Jakmile už nebude chuť ani motivace, bude čas kopačky pověsit na hřebík.

Když mluvíte o motivaci, mohla by jí být ještě změna klubu? Když jsme spolu mluvili před rokem, hrál jste za Žižkov a působilo to skoro jako poslední kapitola. Najednou jste ale zase v Chance lize.

Když jsem šel do Žižkova, bral jsem to spíš tak, že je to moje poslední šance. Potom se ale objevilo Slovácko, mělo o mě zájem a já jsem neváhal. Na druhou stranu už je to zase o rok dál a moje hlava přemýšlí trochu jinak. Řekl bych, že se kariéra pomalu, ale jistě blíží do finiše.

Jaké jsou potom plány?

Pomalu rozjíždím akademii. Chtěl bych se věnovat dětem, předávat jim zkušenosti a snažit se z nich udělat fotbalisty. Nebo aspoň to, aby je fotbal bavil, aby k němu měly vztah a aby pro ně byl číslo jedna. To je pro mě i pro akademii priorita.

Samozřejmě jsou i jiné plány, není to jen akademie. S fotbalem bych úplně skončit nechtěl. Dokud mě nohy budou ještě nést, chtěl bych hrát. Nevím kde, ale fotbal je můj život a nevymažu ho jen tak. Co přesně přinese doba, kdy oznámím konec kariéry, to se teprve uvidí. Některé věci máme rozjeté, některé se povedou, některé ne. V tuhle chvíli na to víc odpovědět neumím.

Máme na vás skvělé reference i z naší zlínské prodejny, kde jste jeden den pomáhal prodávat. Kdyby se náhodou nic jiného nenaskytlo, tahle možnost tady pořád je…

Nejsem vyučený prodavač, takže vůbec nevím, co to obnáší. Jsem vyučený automechanik, a to se asi v Decathlonu moc nehodí. Ale musím říct, že to pro mě byla fajn zkušenost. Poradit lidem, jaké kopačky si vzít, jaké ne, jestli radši tarfy, nebo lité podle toho, na jakém povrchu trénují. Bylo to pro mě něco jiného. Bavilo mě to a líbilo se mi, jak mě lidé vnímali a jak mě poslouchali. Předal jsem jim svoje rady a potěšilo mě, když si nakonec vzali kopačky, které jsem jim doporučil. Bylo to zpestření. Nevím ale, jestli bych tam dokázal stát dvanáct hodin.

Když jste zmínil kopačky, vy s nimi máte zkušenost i jako ambasador. Před rokem ta zkušenost ještě nebyla taková. Je něco, co byste na nich teď vyzdvihl?

Některé věci se změnily. Měl jsem možnost do vývoje kopačky mluvit a říct svůj názor. Myslím si, že teď už jsou zase o kus dál než první verze. Kluci v šatně se na ně dívají, zkoušejí si je, berou je do ruky a chválí je. Ptají se mě na názor. Já samozřejmě, protože mám smlouvu, je musím chválit taky. Ne, to je sranda. (smích)

Musím říct, že poměr cena výkon je perfektní. Navíc i design je teď už jinde. Měl jsem výhrady k patě, takže říkám, že pata je moje a špička je Griezmanna. Takhle jsme si ty kopačky pojmenovali. Když se mě na to lidé ptají, říkám jim tuhle zkušenost. Je vidět, že Decathlon jde dopředu a věnuje se tomu. Myslím si, že postupem času bude klidně konkurovat značkám jako Nike a Adidas.

Změnilo se pro vás něco v přípravě za posledních deset let? Když porovnáte tuhle sezonu a období před deseti lety, hlavně co se týče fyzičky.

S fyzičkou problém není. Samozřejmě přípravy jsou jiné, než když jsem v lize začínal.

Dnes jsou různé vesty, pásky, hodinky a každý má nastavený režim přímo na svoje tělo. To je pro mě asi největší změna. Dřív se běžela jedna trať a všichni běželi stejně. Nemohl jste dopustit, aby vás nějaký starý hráč předběhl. Dnes to má každý nastavené podle sebe, podle toho, co mu vyhovuje. V tomhle jsou přípravy jiné. Ale jestli je zvládám, nebo nezvládám? Zatím s tím žádný problém nemám a normálně dělám to, co mladí hráči.

Když jsme spolu mluvili dřív, říkal jste, že velkou metou jsou pro vás ligové zápasy. Platí to pořád? Žene vás dál sbírání dalších startů?

Jasně. Teď už je každý start navíc plus. Já jsem chtěl udělat pětistovku, to se podařilo. Potom mě novináři tlačili do 550 startů a říkal jsem: uvidíme. Od té pětistovky si z toho už tolik hlavu nedělám, ale za každý start jsem samozřejmě rád. Dokud mám smlouvu v lize, budu se snažit ty čárky přidávat.

Jaké jsou kolektivy v top týmech? V menších klubech jsou kluci často spolu od začátku a party bývají pevnější. Jak to funguje tam, kde se kádr hodně mění?

Je to horší v tom, že se týmy hodně obměňují. Hráči jsou někde půl roku nebo rok a pak jdou zase jinam. V tomhle to není jednoduché. Navíc k nám teď proudí spousta cizinců. Dát se s nimi do debaty nebo s nimi zajít na pivo je složité.

Já měl možnost vyrůstat ve výborném kolektivu v Plzni. Tam byla parta perfektní. Dnes na to mám už trochu jiný pohled. Člověk přijde do šatny a všichni mají sklopené hlavy, koukají do telefonu, takže se v té šatně pomalu ani neznáme. Říkám to v uvozovkách, ale takový z toho mám pocit. Dnešní kolektivy nejsou to, co bývaly. Nechci říct, že je to průšvih, ale fotbal je kolektivní sport a kolektiv by měl být číslo jedna. Myslím si, že se to teď v šatnách úplně neděje.

Trénoval vás táta, když jste byl malý?

Ano. Táta mě trénoval na vesnici, když jsem hrál za žáčky. Byl trenér žáků, každý den mě trénoval, vozil mě na zápasy, stavěl mě. A když jsem donesl domů pětku ze školy, tak mě nepostavil.

Když mluvíte o telefonech, vnímáte, že motivace dětí ke sportu je dnes menší? Dřív šly ven, dnes mají telefon, PlayStation, televizi a milion dalších možností.

Už jsem říkal, že pro kolektivní sport nejsou telefony úplně dobrá věc. Spoluhráči by se spolu měli bavit, poznávat se, sdružovat se a táhnout za jeden provaz. Nemůžeme to nikomu zakazovat, ať si každý dělá, co chce. Ale třeba když jsme měli kempy v Hradišti, dětem jsme telefony vždycky sebrali. Rodiče si to hodně pochvalovali. Měli kontakt na jednoho člověka, kdyby se něco dělo, ale děti telefony neměly. A musím říct, že jim ani nechyběly. Když mají zábavu a jsou v nějakém režimu, telefon nepotřebují. Spíš když se člověk nudí nebo má chvilku sám pro sebe, hned bere telefon a kouká do něj.

Máte nějaký trik na motivaci mladých hráčů?

Motivaci musí mít každý v sobě. Je těžké ji v někom probouzet, když ji nemá. Každý musí být od začátku nějak nastavený a vědět, co chce dělat a za čím si chce jít. Druhá věc je najít někoho, kdo mu na té cestě pomůže. Motivace se podle mě nedá někomu nakázat. Můžete člověka nasměrovat, ukázat mu, že to jiní lidé dokázali a že se to dokázat dá. Ale hlavně to musí mít v sobě.

Když jste působil v Plzni s Pavlem Horváthem, byla tam silná osobnost do kabiny. Máte teď ve Slovácku někoho podobného, parťáka do kabiny?

Musím říct, že jo. Teď tam přišel Krmi, což je takový parťák, který se mnou na to pivo zajde.

Ale jinak máme v šatně dost cizinců, a to je zvláštní skupina. Moc se nebaví, nechtějí třeba ani česky prohodit pár slov. Je to taková svoje kapitola. V dnešním fotbale je to čím dál horší. Jsem rád, že jsem vůbec zažil takovou partu, jakou jsme měli v Plzni. Podle toho pak soudím všechny další týmy a šatny, kde jsem byl. Bude pro mě těžké říct o nějaké jiné partě, že byla lepší nebo že se té plzeňské aspoň přiblížila.

Když mluvíte o cizincích, jak to funguje na hřišti?

Na hřišti si ve svém světě jet nemůžou. Musí plnit to, co po nich trenér chce, a dodržovat taktiku. Dnes už máte lidi, kteří jim to dopodrobna vysvětlují anglicky. Trenéři, asistenti a další. Oni moc dobře vědí, co mají na hřišti dělat, takže tam problém úplně není. Spíš je problém po zápase. Vysprchují se a jdou si po svém. Člověk se s nimi pak nemá možnost pobavit, jak zápas viděli, kde viděli problém nebo co se stalo.

Kdybyste mohl změnit jednu věc ve své kariéře, která by to byla?

Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Kariéra je dlouhá a vybrat jednu věc není jednoduché.

Možná tehdy, když jsem odcházel z Německa zpátky do Plzně. Měl jsem ještě nabídky v Německu zůstat, ale řekl jsem, že ne, že jdu do Plzně. Dnes si občas říkám, že kdybych tam vydržel o něco déle a víc se o to porvat, kariéra mohla být trochu jiná. Na druhou stranu jsem se vrátil do Plzně a udělal jsem tam ještě dva tituly, nebo něco takového. Takže nemůžu říkat, že to bylo špatně.

Na druhou stranu jste říkal, že nejlepší kolektiv byl právě v Plzni. O to byste možná přišel.

Právě proto jsem šel zpátky do Plzně. V Německu jsou takoví studení čumáci a mně to moc nevyhovovalo. I proto jsem se vracel zpátky.

Jak těžké je zapadnout, když přijdete do nového týmu v cizí zemi?

Není to jednoduché. Člověk si musí spoluhráče nějak získat, aby ho vzali do party. Musí chvíli sondovat, jak to v klubu chodí. Nemůže druhý den v šatně vykřikovat přes celou místnost a dělat, jako by tam byl pět let. Ale pokud se chová slušně, s pokorou a normálně, myslím si, že ho každá kabina brzy přijme.

Máte nějaký rituál pro nováčky? Musí třeba zazpívat?

Ano, samozřejmě je zápisné. Všichni se sejdeme po nějakém zápase večer a noví hráči si stoupnou na židli nebo na stůl. Vyberou si písničku, kterou nám zazpívají, pak se jim zatleská a tím jsou přijati do kádru nebo do šatny.

V jakých částkách se pohybuje zápisné?

Podražilo se. Když jsem přišel do Sparty, bylo to už asi před deseti lety, platil jsem šedesát tisíc. Dnes když někdo přijde do Sparty, je to jednou tolik. Ve Slovácku máme částku stabilní, myslím, že je to kolem třiceti tisíc.

To je jen za příchod? Co první gól, první start nebo kapitánská páska?

To je po pěti tisících. Takže dohromady třeba čtyřicet.

Kolik jste dal nejvíc nožiček?

To nevím, ale není to vůbec důležité. Fotbalista musí umět jiné věci než nožičky. V zápase jsou vám nožičky k ničemu. Vím, že děti se na to rády ptají. Je fajn, když jich umíte hodně, ale ve fotbale to nějak zásadně nevyužijete. Spíš je potřeba pilovat věci, které můžete používat v zápasech a na tréninku.