„Mysleli jsme, že šetří čas.“ Tragédie ve Španělsku připomněla smrt hradeckého brankáře

Děsivá smrt španělského fotbalisty Jesúse de Miguela Alamedy je mimořádnou tragédií. Podobný případ však známe i z historie českého fotbalu. Stal se v roce 1972 a jeho obětí byl tehdy pětadvacetiletý hradecký brankář Václav Oplt. K jeho příběhu se ještě dostaneme.

Nejdřív si zkusme zodpovědět otázku, proč třicetiletý útočník po hrozivé srážce s brankářem soupeře zemřel. „Buď to bylo zhmoždění, takzvaný otřes srdce, anebo vagová smrt,“ říká sportovní lékař Josef Maurer v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Při vagové smrti se nadměrně podráždí bloudivý nerv, který je zodpovědný za inervaci srdečního svalu. Nervus vagus. Někdy může srdeční zástavu způsobit i surové plesknutí přes ucho,“ vysvětluje Maurer a nabízí i druhý možný důvod: „Tupý nepronikající úder do hrudníku v oblasti srdce se nazývá commotio cordis, neboli komoce srdce. Způsobí fibrilaci komor. Do těla přestane pumpovat krev a člověk může umřít.“

„Oba případy se často můžou zachránit rychlou resuscitací, ale tady bylo vidět, že navzdory rychlému zásahu lékařů a převozu sanitkou do nemocnice nebylo pomoci,“ říká lékař a obrací pozornost k už zmíněnému nešťastnému případu z Československa ze 70. let.

„Podobně kdysi zemřel právě hradecký brankář Václav Oplt. Býval to talent, dokonce ho srovnávali s Ivo Viktorem. Na nacucaném trávníku tehdy ve dvaasedmdesátém roce vletěl do nemilosrdného souboje s útočníkem a dostal kolenem přímo do hrudníku,“ říká Maurer.

Nešťastný střet na hřišti ve slovenském Martině si teď projdeme ve vzpomínkách od přímých aktérů, které pro Football Club zachytil hradecký publicista Michal Petrák.

Šetří čas, no samozřejmě. Vždyť remíza 0:0 na hřišti jednoho ze soků z popředí tabulky je v postupové matematice strašně cenná. Zvlášť na těžkém terénu promáčeném celodenním deštěm.

Spoluhráči Václava Oplta měli jasno. Pětadvacetiletý brankář Spartaku Hradec Králové si pár minut před koncem druholigového zápasu vyběhl pro míč, který jeden ze záložníků TJ Strojárne Martin poslal za obránce. Přihrávka byla příliš dlouhá, hradecký gólman ji lapil a po promáčeném trávníku se s míčem v náručí sklouzl k hranici vápna.

Prásk.

Po míči se vrhl i útočník František Hruška, na kterého pas mířil. Také on ztratil na mokrém hřišti rovnováhu a do ležícího Oplta prudce narazil. „Takových soubojů je strašně moc. Byla to náhoda, smůla. Oni chtěli postoupit, my taky,“ vybavuje si obránce Jan Rolko, který od střetu nebyl daleko.

Oplt byl chlap jako hora, ani prudká srážka s protihráčem pro něj nemusela nic znamenat. Ostatně, s míčem v ruce se ještě zvedl na kolena. „Ještě jsem ho poplácal po zádech a říkám: Vendo, za chvíli je konec, nepospíchej,“ líčí tehdejší pravý bek Votroků Jaroslav Fišer. Ten byl u spoluhráče jako první.

Brankář se však skácel bezvládně na zem a zůstal ležet. „Nikdo nespěchal, mysleli jsme, že Vašek šetří čas. Vždyť byly asi tři minuty do konce, nikoho nenapadlo, že to může být vážné. Já jsem k Vaškovi přiběhl asi po minutě, on jenom chroptěl,“ mračí se doktor Jiří Štětina, v té době lékař fotbalistů Spartaku.

Když viděl, že je zle, začal brankáři poskytovat první pomoc. „Jenže v té době jsme jako doktoři měli univerzální brašny, ve kterých nebylo skoro nic. Nenahmatal jsem puls, tak jsem mu dal atropin a pak jsem mu ještě podkožně píchl jeden miligram adrenalinu. Masírovali jsme mu srdce, ale ne tak, jak by se mělo,“ ohlíží se s pochmurným výrazem.

V té době nebyly u fotbalových hřišť defibrilátory, intubovat nikdo neuměl. Místo dnes obvyklé záchranky přijela obyčejná převozová dvanáctsettrojka, bezvládného gólmana zdravotníci naložili a odvezli do nedaleké nemocnice – a rovnou na sál. Tam mladému sportovci otevřeli hrudník, rozmasírovali srdce, zašili... „To už jsem ale věděl, že to nemůže dopadnout dobře,“ odtuší Štětina, který zákroku asistoval.

Poslední minuty zápasu se dohrály z povinnosti. Nikdo na hřišti neměl na fotbal ani pomyšlení. „Pak jsme do půlnoci seděli v autobuse před nemocnicí. Čekali jsme na Vaška,“ vybavuje si útočník Oldřich Rott.

Brankáře se však spoluhráči nedočkali. „Doneslo se k nám, že ho museli otevřít, že to je špatné. Když jsme jeli v noci zpátky, atmosféra byla šílená,“ doplňuje další forvard Ivo Lubas.

„Byla nálada jako v krematoriu,“ mávne rukou Rolko, Opltův nejlepší kamarád.

Ráno po návratu do Hradce se fotbalisté sešli k pozápasovému tréninku, na stadionu se ale dozvěděli, že je zrušený. „Tak jsme to šli zapít, aby to dobře dopadlo. I když jsme tomu moc nevěřili,“ usmívá se hořce Rott.

A netrénovalo se ani následující den. Ve čtvrtek 11. května 1972 vedení fotbalistům oznámilo, že jejich spoluhráč zemřel.

Proč Václav Oplt po běžně vypadající srážce zemřel? Jak se s osudovou situací vyrovnával František Hruška, který do Oplta narazil? Dávají mu bývalí hradečtí hráči střet za vinu? A jak se se smrtí Václava Oplta vyrovnávala jeho manželka Petra Janková Opltová? Odpovědi najdete v kompletním textu, který je pro předplatitele Football Clubu.