Když na konci minulého týdne zemřela britská královna Alžběta II., ozvala se mu spousta známých. Nedivte se, právě Miroslav Kadlec (58) jako kapitán Česka představoval před finále mistrovství Evropy 1996 s Německem v londýnském Wembley důstojné dámě v zeleném kostýmku a klobouku svoje spoluhráče. A to přímo na hřišti. K dodržení protokolu patřila uctivá úklona. Jsou z toho obrázky, které má dodnes v hlavě většina pamětníků.
„Byl jsem rád, že to mám za sebou,“ přiznává s úsměvem bývalý obránce a otec současné opory Slovácka Michala Kadlece.
Vybavil jste si tento zážitek?
Jasně. Hodně známých mi ho hned připomnělo. Když se dozvěděli, že královna umřela, vzpomněli si i na mě.
Jaké to tehdy bylo stát před britským majestátem?
Byl rok 1996 a člověk si ani pořádně neuvědomoval, s kým se vůbec potkává a s jak výjimečnou osobností si podává ruku. Bylo chvíli po sametové revoluci a neměli jsme zase tolik informací. Nevěděli jsme přesně, co pro celý svět znamenala.
Takže vás spíš vyrušila z koncentrace na životní zápas…
Před zápasem mi vysvětlovali, jak se máme chovat. Bylo potřeba dodržovat protokol. Poučovali mě, co se má a co ne. Říkal jsem si u toho, ať už to máme za sebou a hraje se. O tom, co nás čeká, jsme se dozvěděli asi hodinu před zápasem.
Co jste tedy mohli a co bylo nežádoucí?
Mým úkolem bylo počkat, až královna přijde, podá mi ruku. Poté jsem jí po jednom představoval hráče. Člověk na to nebyl zvyklý. Takové ceremoniály jsme moc neznali. Do té doby jsme taky nikdy finále mistrovství Evropy nehráli. Ale doufám, že se mi žádné faux pas nestalo. Byl jsem rád, že to mám za sebou. Od té doby jsme se nikdy neviděli.
Umíte dobře německy, ale zvládl jste to v angličtině?
Pár frází člověk znal. Šlo jen o základní věci. Představili mě jako kapitána mužstva. Já už jsem pak jenom šel a představil ostatní. This is Patrik Berger and this is Pavel Nedvěd. (líčí s úsměvem)
Po utkání jste vystoupali po schodech pro stříbrné medaile a zase u toho byla Alžběta, že?
Ano. Tam byla spousta politiků. Pamatuji si Helmuta Kohla, Václava Havla. Paradoxně jsem se víc znal s Helmutem Kohlem než s Havlem. Helmut byl totiž fanoušek a čestný člen Kaiserslauternu, za který jsem tehdy hrál už šest let. Měl členskou kartu číslo 001. Pochází z Ludwigshafenu, což je asi jenom padesát kilometrů daleko. Kaiserslautern hodně sledoval.
Jen tři kluby dokázaly získat titul v československé i v české lize: Sparta, Slavia a Baník. Zatímco pražská S si v novodobé historii pravidelně vyměňují úspěšné éry, FCB už skoro 20 let čeká na zopakování sezony 2003/04. Tým trenéra Františka Komňackého tehdy překvapil a vybojoval pro Ostravu čtvrtý titul.
Co říkáte na to, jak celý svět úmrtí britské královny prožívá? Celý Londýn je ucpaný. Umíte si něco takového představit v Česku?
To vůbec. V Británii jsou tyto tradice hodně zakořeněné a snaží se je dodržovat. Angličané si na to potrpí. My jsme byli za komunismu vychováváni úplně jinak. Královnu ani krále bychom tady asi nestrpěli. (úsměv) Co se teď kolem toho děje, je pro nás nepředstavitelné.
Dožila se 96 let. To je úctyhodný věk, co?
Nádherný. Je to i taková symbolika. V devadesátém šestém roce jsme hráli to finále.
Vidíte, zajímavá paralela.
Když jsem četl, jaký měla život, ani jsem jí moc nezáviděl. Nemohla si skoro nic dovolit. Pořád musela něco dodržovat. Je to spíš oběť. Já bych s ní teda neměnil.
Nadchla vás atmosféra starého Wembley?
Historie tam na vás dýchala. Zázemí určitě nebylo na takové úrovni jako dnes, ale třeba trávník byl výborný. Svou kvalitou byl vyhlášený. Teď na tom místě stojí úplně nový stadion.“
Když vidíte ze záznamu fotbal vaší éry a ten dnešní, je to jiný sport?
Hraje se úplně jiným stylem. Hřiště se zmenšuje, člověk má daleko míň času. Víc se napadá. Je to hodně atletické. Ani my jsme nebyli vyloženě pomalí, ale hodně hráčů bylo udělaných. Dnes už jsou to jenom výjimky. Většina fotbalistů vypadá spíš jako atleti. Abych se přiznal, na celé zápasy už se v televizi moc nedívám.
Opravdu?
Už mě to tolik nebere. Nejsem trenér a nemusím fotbal denně studovat. Chodím na Slovácko a to mi stačí. Fotbalu už bylo dost. Jdu do města a všichni se mě ptají, jestli jsem to včera viděl a co na to říkám. Odpovím, že jsem to neviděl a jdu pryč. Nemám náladu někomu něco vysvětlovat. (směje se)
Už neděláte skauta?
Už je to přes rok, co jsem skončil. Domluvili jsme se na tom. Během covidu se skoro dva roky nikam nejezdilo. Porady v Praze už byly jen jednou za dva měsíce. Ale nenudím se. Mám svoje záležitosti, nějaké nemovitosti.
Před třiceti lety Sparta porazila Barcelonu a měla reálnou šanci na postup do finále nultého ročníku Ligy mistrů. Střelec gólu Horst Siegl v rozhovoru vzpomíná na evropskou jízdu, ale třeba i na den, kdy ho na Letné vypískali.
Jak to, že nejezdíte se Slováckem, kde hraje váš syn, ani do zahraničí na evropské poháry?
Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale jet někam na jeden den… Tyhle zájezdy znám, zažil jsem jich mraky. Nechci někde trávit celý den s fanoušky, popíjet, večer jít na zápas a v noci se vracet domů. Když si dám na misku plusy a minusy, řeknu si ve finále, že se na to radši mrknu v televizi. Cestování mám za celý život dost. Zvažoval jsem, že pojedu do Kolína. Ale byl jsem tam mockrát. Nechce se mi čekat v hospodě nebo v hotelu do devíti večer na fotbal. Do Nice bych si pak možná zaletěl. Manželka mívá venkovní zápasy zapnuté na iPadu, ale mně stačí sestřih.
Během vaší hráčské kariéry jste byl vlastně u konce hry na libera. Jak jste se s přechodem do obranné řady v rovině sžíval?
Když jsem byl v letech 2001 a 2002 v Brně, už se to moc nehrálo. Libero končilo. Chtěli po mně, abych hrál v řadě. Ale pořád jsem měl v sobě odskakování dozadu. Snažil jsem se zajišťovat spoluhráče. Měl jsem docela dobré periferní vidění. Věděl jsem dopředu, kam chce hrát soupeř balon. Většinou jsem šel do toho prostoru napřed. Čtení hry byla jedna z mých silných stránek.
Nezůstával jste někdy viset příliš vzadu?
Já jsem si to zezadu dirigoval. Když jsem viděl, že se na mě nalepili útočníci, udělal jsem jenom tři kroky a oni byli v ofsajdu. Tím pádem jsem se nemusel dívat vlevo vpravo, hlídal jsem si to sám. Někdy jsem hrál i třeba pět metrů před obranou, když jsme potřebovali útočit. Nechal jsem stopery hrát jeden na jednoho a šel jsem dopředu pomoct záloze. Přečíslil jsem to ve středu a měli jsme navrch. Libero mi vyhovovalo, mohl jsem reagovat na průběh hry. Pak se ale přešlo na hru v jedné lajně s předáváním si útočníků. Ti chytřejší a rychlí si ale okénka najdou a dovedou vám tam vniknout. Vzpomínáte si na rok 2004?
Myslíte mistrovství Evropy v Portugalsku a šokující triumf Řecka?
Tam už na libera nikdo nehrál. Jenom Otto Rehhagel s Řeckem. Všichni se mu smáli a klepali si na čelo, že hraje starým systémem. A on to celé vyhrál. Všem zatlačil oči a udělal historický úspěch. Vždycky záleželo na inteligenci libera. Pokud se pohyboval pět metrů za předstopery a sbíral tam balony, nemělo to ten efekt. Já jsem hrál spíš na úrovni obránců. Když jsem viděl dlouhý balon, odskočil jsem si a měl ho. V Anglii jsem měl vedle sebe Suchopárka, napravo byl Latoš (Radoslav Látal) a Míša Horňák nalevo.
Sledujete primárně Bundesligu, kde jste roky působil?
Ano, ale už ne tak detailně jako před rokem, dvěma. V rámci své práce jsem musel sledovat kádry jednotlivých mužstev, kdo koho hledá a na jakou pozici. Jsem fanoušek německého fotbalu a hlavně tamního prostředí. Líbí se mi, jak lidé chodí na fotbal a užívají si to. Stadiony jsou narvané. Ta kultura, to je nádhera. Když jsem tam někoho vzal, byl unešený a říkal: Na takový fotbal bych chodil taky.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
