„Mrzelo mě, že nás v tom lidi nechali, po jednom zkratu v Gruzii se na nás vykašlali,“ říkal zklamaně v rozhovoru novinářům po vyhraném utkání Ligy národů proti Ukrajině střelec dvou gólů Pavel Šulc. A jeho kolega z repre Václav Černý si ještě přisadil: „To radši budu hrát na prázdném stadionu než doma pro Ukrajince. Tohle je český nároďák! A jsme v Praze! Jsem naštvaný. Tohle by se jinde nestalo!“ A v podobném duchu mluvila i řada dalších českých fotbalistů, které překvapilo, že na tribunách v Edenu měli převahu fanoušci hostující Ukrajiny.
Přiznám se, že vyjádření našich hráčů vůbec nechápu. Aby se na vás někdo přišel dívat, musíte si to zasloužit. Musíte lidi bavit. A umět je přesvědčit, že si to na vašem zápase užijí. Očekávat od fanoušků, že na vás budou chodit jen tak, prostě nejde. Z ženského fotbalu jsem na to dost zvyklá. A nemám to nikomu za zlé. Když to lidi nebaví, tak nechodí. A právě to se teď stalo mužské reprezentaci.
Hráči by si měli uvědomit, že v dnešní době, kdy je každý doslova zavalen nejrůznějšími možnostmi společenského, kulturního a sportovního vyžití, musíte svému publiku nabídnout opravdovou zábavu. Vážně si myslí, že je jejich hra tak atraktivní, že se diváci přetrhnou, aby je viděli na stadionu? Navíc v případě naší repre rozhodně nešlo o „jeden zkrat s Gruzií“. Drhlo to už dlouho. Jen si vzpomeňte na poslední Euro v Německu. A o předchozí kvalifikaci na evropský šampionát radši vůbec nemluvme.
Velká účast fanoušků Ukrajiny v Edenu pak byla dána i tím, že jde po Slovácích o největší národnostní menšinu, která tu žije. Navíc v době války, kdy je jejich země v existenčním ohrožení, mohli vyjádřit podporu a soudržnost alespoň takhle. Co by pak měli říkat němečtí fotbalisté, když hrají doma s Tureckem, kdy mají v hledišti vždy převahu hosté.
Jasně, na to, že u české reprezentace vázne marketing a distribuce lístků, jsme už taky zvyklí. Ale kdyby její hra za něco stála, asi bychom to vůbec nemuseli řešit.
Pojďme ale radši k něčemu pozitivnějšímu, tedy k samotnému dění na trávníku v zápase s Ukrajinou. Podle mě šlo o dobře zvolenou sestavu, kdy místo některých zvučnějších jmen nastoupili hráči, kteří mají zrovna formu. Tohle je podle mě totiž cesta. Vzpomeňte si na to, že i v úspěšnějších dobách naší reprezentace trenéři často sázeli na hráče Sparty, Slavie nebo Plzně, kterým to v lize zrovna šlo.
Zároveň si musíme nalít čistého vína – na bojovnost a týmovost se pořád dokola spoléhat nedá. Na jaké české reprezentanty se rádi chodíte dívat? Kdo vás dokáže překvapit něčím kreativním? Já sama bych musela dlouho pátrat v paměti. A v české lize mě napadají skoro jen cizinci.
Nedávno jsem se byla podívat na reprezentaci do dvaceti let v zápase proti Itálii. A musím říct, že tam byl vidět neskutečný rozdíl v práci s balonem, v prvním doteku. Prostě ve všem, co se týkalo techniky. Zápas jsme dokázali důstojněji absolvovat jen díky velké bojovnosti. Jenže to v dospělém fotbale už zkrátka nestačí.
Až si bude zase někdo stýskat, že na něj nechodí diváci, měl by si na to vzpomenout.
Lvíčata hrají svůj druhý zápas na Euru a budou v něm chtít příjemně překvapit stejně jako před dvěma roky. Utkání s favorizovaným Německem vysílá stanice ČT Sport.
Antonín Brynda, dlouholetý záložník Kladna, zemřel před 70 roky po zranění v zápase se Spartou. Příběh tehdy třicetiletého záložníka dlouho nikdo neznal, než ho v archivech objevil historik Roman Jašek, který je členem Komise pro historii a statistiku FAČR.
Karabec, Fila, Horníček a spol. – jaké jsou šance, že lídři české jednadvacítky na letošním Euru zazáří podobně jako v klubovém fotbale? Přinášíme vám detailní rozbor nominace lvíčat s analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem.
