„Byl to úplně běžný zákrok.“ Ale ukončil život mladému hradeckému brankáři

Šetří čas, no samozřejmě. Vždyť remíza 0:0 na hřišti jednoho ze soků z popředí tabulky je v postupové matematice strašně cenná. Zvlášť na těžkém terénu promáčeném celodenním deštěm.

Spoluhráči Václava Oplta měli jasno. Pětadvacetiletý brankář Spartaku Hradec Králové si pár minut před koncem zápasu vyběhl pro míč, který jeden ze záložníků TJ Strojárne Martin poslal za obránce. Přihrávka byla příliš dlouhá, hradecký gólman ji lapil a po promáčeném trávníku se s míčem v náručí sklouzl k hranici vápna.

Prásk.

Po míči se vrhl i útočník František Hruška, na kterého pas mířil. Také on ztratil na mokrém hřišti rovnováhu a do ležícího Oplta prudce narazil. „Takových soubojů je strašně moc. Byla to náhoda, smůla. Oni chtěli postoupit, my taky,“ vybavuje si obránce Jan Rolko, který od střetu nebyl daleko.

Oplt byl chlap jako hora, ani prudká srážka s protihráčem pro něj nemusela nic znamenat. Ostatně, s míčem v ruce se ještě zvedl na kolena. „Ještě jsem ho poplácal po zádech a říkám: Vendo, za chvíli je konec, nepospíchej,“ líčí tehdejší pravý bek Votroků Jaroslav Fišer. Ten byl u spoluhráče jako první.

Brankář se však skácel bezvládně na zem a zůstal ležet. „Nikdo nespěchal, mysleli jsme, že Vašek šetří čas. Vždyť byly asi tři minuty do konce, nikoho nenapadlo, že to může být vážné. Já jsem k Vaškovi přiběhl asi po minutě, on jenom chroptěl,“ mračí se doktor Jiří Štětina, v té době lékař fotbalistů Spartaku.

Když viděl, že je zle, začal brankáři poskytovat první pomoc. „Jenže v té době jsme jako doktoři měli univerzální brašny, ve kterých nebylo skoro nic. Nenahmatal jsem puls, tak jsem mu dal atropin a pak jsem mu ještě podkožně píchl jeden miligram adrenalinu. Masírovali jsme mu srdce, ale ne tak, jak by se mělo,“ ohlíží se s pochmurným výrazem.

V té době nebyly u fotbalových hřišť defibrilátory, intubovat nikdo neuměl. Místo dnes obvyklé záchranky přijela obyčejná převozová dvanáctsettrojka, bezvládného gólmana zdravotníci naložili a odvezli do nedaleké nemocnice – a rovnou na sál. Tam mladému sportovci otevřeli hrudník, rozmasírovali srdce, zašili... „To už jsem ale věděl, že to nemůže dopadnout dobře,“ odtuší Štětina, který zákroku asistoval.

Poslední minuty zápasu se dohrály z povinnosti. Nikdo na hřišti neměl na fotbal ani pomyšlení. „Pak jsme do půlnoci seděli v autobuse před nemocnicí. Čekali jsme na Vaška,“ vybavuje si útočník Oldřich Rott.

Brankáře se však spoluhráči nedočkali. „Doneslo se k nám, že ho museli otevřít, že to je špatné. Když jsme jeli v noci zpátky, atmosféra byla šílená,“ doplňuje další forvard Ivo Lubas.

„Byla nálada jako v krematoriu,“ mávne rukou Rolko, Opltův nejlepší kamarád.

Ráno po návratu do Hradce se fotbalisté sešli k pozápasovému tréninku, na stadionu se ale dozvěděli, že je zrušený. „Tak jsme to šli zapít, aby to dobře dopadlo. I když jsme tomu moc nevěřili,“ usmívá se hořce Rott.

A netrénovalo se ani následující den. Ve čtvrtek 11. května 1972 vedení fotbalistům oznámilo, že jejich spoluhráč zemřel.

Proč Václav Oplt po běžně vypadající srážce zemřel? Jak se s osudovou situací vyrovnával František Hruška, který do Oplta narazil? Dávají mu bývalí hradečtí hráči střet za vinu? A jak se smrtí Václava Oplta vyrovnávala jeho manželka Petra Janková Opltová? Odpovědi najdete v kompletním textu, který je pro předplatitele webu FC.