Rozhovor s vámi se strašně špatně začíná. Děláte toho tolik, že člověk neví, co popsat dřív.
No, mám toho teď trochu víc, to je pravda.
Zkusme to od začátku. Jak se z fotbalisty, který kopal i Premier League, stane úspěšný podnikatel, který obchoduje s nemovitostmi, vyrábí povlečení nebo spoluvlastní čistírnu prádla?
Já jsem sice hrál fotbal, ale vždy jsem uvažoval o tom, co dělat dalšího. Nebylo to tak, že jsem byl jen na stadionu a žil jenom sportem. Už jako malý jsem po tréninku šel do kůlny a začal jsem si vyřezávat, bavily mě manuální práce. Měl jsem představu, že bych měl třeba renovační dílnu na auta. Pořád jsem ve volném čase něco vymýšlel.
Ještě během aktivní kariéry jste prý rozjížděl různé byznysové projekty.
Tomu bych ale snad ani neříkal byznys. Balili jsme například dárky. V obchodních domech v Praze jsem viděl, že mají pulty, kam se vejde jedna až dvě holky a mají tam obrovské fronty. A uvědomil jsem si, že v Liberci, kde jsem tenkrát hrál, nic takového není. Byl to trochu punk. Šel jsem prostě do obchoďáku, ani jsem nevěděl, koho se zeptat, a v deset večer jsem tam jel s aku vrtačkou montovat stánek. A otevřel jsem to s pěti holkami.
A ještě jste pronajímal auta.
Já měl auta vždycky rád, ale neměl jsem na ně tehdy peníze. V české lize vyděláváte až na výjimky 70, možná 100 tisíc. Do té doby, než uděláte velkou smlouvu, na maserati nebo porsche prostě nemáte. Tak jsem vymýšlel, jak to udělám. Znal jsem spoustu kluků, kteří hráli v zahraničí, a když se sem vraceli, chtěli něco pěkného. Řekl jsem si, že koupím tahle auta na úvěr a nebudou-li půjčená, budu v nich jezdit já. Když jsem ve 22 letech přijel na trénink v maserati, všichni zírali.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Jak přišel ten zlom, kdy jste se v 28 letech, tedy ještě poměrně mladý, rozhodl s fotbalem skončit a dát se plně na podnikání?
Poprvé mě to napadlo v Belgii. To byla asi moje největší sportovní chyba, kdy jsem si vynutil odchod z anglického Fulhamu. Tam jsem toho tolik neodehrál a šel jsem do Gentu, kde se ale za půl roku vystřídali čtyři trenéři. Já jsem strašně dřel, ale stejně jsem nehrál a nešlo to zlomit. Řešil jsem to s rodiči a ti to nechápali. To mi bylo tak 23 nebo 24 let. Ještě jsem se přes tu frustraci, že jsem chtěl být nejlepší a nešlo to, i když jsem pro to dělal maximum, přenesl. Pak jsem udělal štaci ve Slavii, Rumunsku a Polsku a uvědomil jsem si, že už to fakt nepůjde. Byl jsem pořád mladý a říkal jsem si, proč to sakra ještě prodlužovat. Ve Vratislavi jsem proto šel za prezidentem klubu, oznámil jsem mu, že končím, sedl jsem do auta a jel domů.
Vrhl jste se rovnou do developmentu?
Nějakou dobu to trvalo. Když jsem působil v Anglii, chtěl jsem si splnit sen pěkným bytem v centru Prahy. A úplně naivně, jako jsem dělal ty dárky, jsem si řekl, že najdu architekta, se kterým ten byt uděláme. A jelikož jsem tušil, že se to ostatním bude líbit, architektovi jsem nabídl, že si spolu založíme studio a že přijdou další klienti a budeme jim dělat byty. Totální kravina, že jo? Ale ono to tak do puntíku nakonec bylo. Řešil jsem to nejdřív z Belgie, pak jsem se vrátil do Slavie a byl jsem v Čechách.
Takže jste jel z Polska už do rozjetého byznysu?
To moc ne, něco to neslo, ale s fotbalem se to nedalo srovnávat. V Polsku mi každý měsíc přistály na účtu pěkné peníze, a s tím byl konec. Navíc jsem s prezidentem klubu musel podepsat smlouvu, že když nastoupím do jiného klubu, zaplatím jim milion eur. Nevěřil mi, že chci s fotbalem seknout.
Nemrzelo vás to nakonec?
Byly chvíle, kdy možná ano. Někdy si ale říkám, že jsem hrál fotbal vlastně náhodou. Že mě rodiče přivedli na stadion a já se do toho zakousl. Kdybych nebyl tak zarputilý, asi bych fotbal nikdy nehrál.
Vy někdy fakt zníte, že vás ten fotbal moc nebavil. Jak jste se k němu vůbec dostal?
Je potřeba říct, že to, jestli se stanete vrcholovým sportovcem, si nevybíráte vy, ale vaši rodiče. Vám je šest let a v tom věku si asi těžko řeknete, hele, já budu jednou hrát fotbal v Anglii. To je vždy ambice rodičů. Tak to bylo i u nás. Naši mi chtěli dát maximum, něco, co oni nedostali. A pro ně ta cesta byla sport, a ne škola. Sami vysokou školu neměli a cítili, že to je něco, kde mi nemohli pomoct.
Neštvalo vás někdy, že jste dělal fotbal místo školy?
Ne, vůbec. Necítil jsem to tak. V mém případě mi fotbal navíc pomohl přežít ty nejhorší roky mého dětství a puberty. Měl jsem problém s drobnou šikanou, dostával jsem sežrat, že jsem zrzavý a pihatý.
To jsou zrzavé vlasy takovým cílem?
Jste na ráně. To se s vámi táhne až do dospělosti. I když jsem v osmadvaceti letech u rohu někomu stoupl na nohu, tak to bylo hned: Ty hnusnej pihoune zrzatej, co na mě šlapeš? Jste prostě jiný. A protože mi fotbal šel, dal mi sílu se přes to přenést. Byl jsem ten úspěšný dorostenec, který šel jako velmi mladý do áčka. Díky fotbalu jsem si mohl už v sedmnácti koupit od táty auto, které jsem si upravil, abych v osmnácti přijel do školy vytuněnou fabií. To byl možná druhák, do třeťáku jsem už nenastoupil.
Vytuněná fabie?
Bylo to šílené. V kufru jsem měl takový subwoofer, že se mi tam nevešla ani taška na fotbal. Tomu autu se klepala i zrcátka, když jsem to pustil. Bylo to tehdy asi moderní, nevím. Celý interiér jsem si udělal v červeném semiši. Když se o tom teď bavím, trochu se za to stydím, ale tehdy jsem na to byl strašně pyšný. A na škole to sklidilo úspěch.
Takže vám fotbal dal nějaký status.
Dal mi chuť něco dokázat. Vždy jsem byl hodně zarputilý, a když jsem se do něčeho zakousl, byl jsem přesvědčený, že to dám. Takhle jsem se zakousl i do fotbalu. Ale ne proto, že bych to celé tak strašně miloval, ale protože jsem to v tu chvíli vnímal jako nejsnazší cestu něco dokázat. A ono to tak taky bylo. Každé dva roky jsem udělal nějaký velký posun. Šel jsem z céčka dorostu do áčka Slavie. Přeskočil jsem prakticky čtyři kategorie. Vešel jsem do šatny, všem říkal dobrý den a byl totálně vykulený. Až v sedmadvaceti jsem se dostal do fáze, že už pro mě ten status nebyl tak důležitý a bylo pro mě důležitější osobní štěstí. Já vždy žil pro ty dvě hodiny na hřišti, to ostatní jsem nesnášel. Nechtěl jsem být jen jeden z dvaceti, neměl jsem rád, když mi někdo pořád říkal, v kolik se mám jít nasnídat. Když jsem nasadil kopačky a začal zápas a nedejbože když jsem dal gól, to se nedá srovnat s ničím, co jsem kdy v životě zažil. To, jak se cítíte těch dvacet vteřin, když se řítíte k divákům, je nepopsatelné. Teď, když prodám činžák, neběhám po ulici a neukazuji si na záda nebo nedělám na dlaždicích skluzy po břiše a nestrhávám ze sebe košili.
Druhá část rozhovoru s Marcelem Gecovem je o jeho podnikání. Z původně designového studia postupně vybudoval developerskou skupinu, která spravuje nemovitosti za 1,3 miliardy korun. Se společníky založil značku luxusního ložního prádla, koupil polikliniku v centru Prahy a rozjíždí fyzioterapeutickou kliniku v Holešovicích.
FIN. Krypto už dnes nikdo nezakáže, říká šéf kryptoburzy Coinmate • Tuzemské nemovitosti jsou přebrané a drahé, čím dál víc lidí sází na byt u moře
MAG. Jestli chcete poznat Jordánsko, zkuste pronájem Jeskyně přes Airbnb • Vy si to hybridní esúvéčko od Porsche prostě zasloužíte!
Liga národů nejsou jen nablýskanější přáteláky. Když se povede, může sloužit jako pojistka baráže na MS 2026.
Program Ligy národů přináší spoustu atraktivních zápasů. Z nich jsme si pro naši analýzu vybrali čtyři. V hlavní roli bude český nároďák.
Kde nám ujel vlak? A proč bychom se při výchově hráčů měli zaměřit především na hru bez míče? Jaroslav Hřebík ve velkém rozhovoru s FC analyzuje český fotbal.