Berlín dnes platí za příklad multikulturní a tolerantní metropole. Zahraniční návštěvník města tuto skutečnost často promítne to lakonického postřehu, že „kebab tam najdeš na každém rohu“, aniž by se nějak zamýšlel nad tím, proč tomu tak je.
Přitom historie Berlína jako města schopného absorbovat jiné kultury a životní styly sahá až do 17. století. Od začátku dvacátého století pak důležitou úlohu v integraci nově příchozích hraje fotbal. Vítejte u posledního dílu berlínské série Pod kůží.
Už od svých současníků si Fridrich Vilém vysloužil přídomek Velký kurfiřt (kurfiřt byl jedním z volitelů římského krále/císaře), kdy za bezmála padesát let své vlády (1640-1688) pozvedl Braniborsko hospodářsky i politicky. Nebyl mužem velkých gest. Ukázal se ale jako obratný politik a stratég. Poté, co třicetiletá válka zpustošila Braniborsko a připravila ho o téměř polovinu obyvatel, využil umně náboženských sporů mezi katolickými vládci a jejich protestanskými poddanými.
Roku 1685 zrušil francouzský král Ludvík XVI. Nantský edikt, který do té doby zaručoval francouzským protestantům (Hugenotům), svobodu vyznání. Fridrich Vilém vycítil příležitost a rozhodl se jednat. Na Ludvíkův edikt vykazující protestanty, kteří by odmítli přestoupit na katolickou víru ze země, reagoval vlastním ediktem, kterým zval všechny pronásledované do Braniborska. Na 20 tisíc Hugenotů vyslyšelo jeho pozvání a zvolilo si Braniborsko za svoji novou vlast a těžil z toho samozřejmě i Berlín, do kterého velká část z nich zamířila.
Jednalo se převážně o schopné řemeslníky, obchodníky a podnikatele, kteří měli v následujících letech nastartovat hospodářský vzestup do té doby převážně agrárního Braniborska. Tato investice do lidského kapitálu se Braniborsku více než bohatě vyplatila. A nezůstalo jen u Hugenotů. V této praxi pokračovali i následovníci Velkého kurfiřta. V první polovině 18. století přišli mimo jiné na pozvání stejnojmenného vnuka Fridricha Viléma náboženští exulanti z Čech, kteří se usídlili na předměstí Berlína v Rixdorfu (od 1912 berlínská čtvrť Neukölln).
Soužití nových příchozích se starousedlíky nebylo idylické. Navzájem se lišili jazykem, zvyky, kulturou i odíváním. Také k tomu bezpochyby přispěly často zmiňované hrubší mravy Berlíňanů, které pod dodnes užívaným označením „Berlínská držka“ stály na počátku četných rozmíšek s novými sousedy. I přes počáteční obtíže se nově příchozí brzy začlenili do berlínské společnosti a položili základy jejího multikulturního směřování. Následující staletí tento vývoj pouze podtrhla.
Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.
V 19. a 20. století se Berlín rozvinul v nejhustěji osídlené město Evropy. Uniformní fasády činžáků se zadními dvorky, kam se stěží prodralo slunce a zavál čerstvý vzduch, dominovaly panoramatu města. Jak v takto husté zástavbě najít místo na fotbal? Především v dělnických čtvrtích, kde byl nedostatek prostoru pociťován nejtíživěji, se museli malí fotbalisté uskrovnit a využít prostor ulice, průchod či kout dvora pro uspořádání fotbalového mače.
Až později přikročila městská správa k plánování fotbalových plácků a především tzv. fotbalových klecí v jednotlivých městských čtvrtí. Oplocený betonový prostor hřiště s brankami nabízel od 80. let 20. století alespoň nějakou možnost pohybu ve velkoměstě. Na betonovém povrchu začínala nejedna z budoucích hvězd berlínské kopané.
Fotbal se koncem 80. let v západním Berlíně více otevřel novým proudům, které se začaly hlasitěji vymezovat vůči komercializaci, všudypřítomnému machismu, pravicovému extremismu a kultuře násilí, které ve fotbale tehdy převládaly. Vznikaly nové kluby, které si vetkly do vínku toleranci a vzájemný respekt hráčů i fanoušků. Jedním z prvních byl FC Internationale, který veřejně vystupoval proti finančním odměnám hráčům a zasazoval se za striktní amatérismus. Kromě jiného propagoval mírové soužití různých kultur, jejichž zástupce se snažil integrovat do svých fotbalových mužstev.
Západoněmecká společnost se tehdy nacházela na rozcestí. Masová pracovní migrace dělníků z Itálie, Španělska, a především Turecka v 60. a 70. letech nenávratně změnila německou společnost. Většina z nich se v Německu rozhodla zůstat a snažila se začlenit do společnosti, která na to nebyla připravena a ani s tím nepočítala. Jak se později ukázalo, byly to především fotbalové kluby a fotbal sám, který napomohl úspěšné integraci nově příchozích.
Z počátku to šlo ztuha, protože stanovy Německého fotbalového svazu (DFB) zakazovaly členství cizinců v německých klubech, nicméně jim ale povolovaly zakládat vlastní kluby. Především turecká menšina v Berlíně se této příležitosti chopila a založila několik klubů, které si mezitím mezi Berlíňany získaly bezmála kultovní status.
Asi nejznámějším je Türkiyemspor z čtvrti Kreuzberg, který to v roce 1987 dotáhl dokonce do berlínské městské ligy, z které se vítěz kvalifikoval do baráže o 2. Bundesligu. V lize nakonec obsadil šesté místo za pozdějším vítězem Herthou BSC. Jejich vzájemné utkání se stalo jedním z vrcholů sezony, kdy mu na Poštovním stadionu přihlíželo bezmála 12 tisíc diváků. A Türkiyemsporu se v následujících letech podařilo stát se stálicí berlínské fotbalové scény. Jeho utkání navštěvovalo v průměru na 10 tisíc diváků a klub sám platil za vzor společenské integrace migrantů, kterou podporoval napříč hráčskými kategoriemi.
I přes kritiku těch, kteří vidí v kultuře etnických fotbalových klubů nebezpečí společenského „vyčleňování se“ a „neochoty začlenit se“ do majoritní společnosti, prokázaly tyto kluby svoji životaschopnost a společenskou relevanci. Například pozdější německý reprezentant brazilského původu, Cacau, dodnes vzpomíná na čas strávený v mnichovském klubu SV Türk Gücü, který se pro něj stal odrazovým můstkem pro úspěšnou kulturní a jazykovou integraci do německé společnosti.
Cacau později vyhraje s VfB Stuttgart Bundesligu (2007) a dokonce získá německé občanství. Na mistrovství světa v Jižní Africe bude členem Mannschaftu, který obsadí třetí místo. A takto bychom mohli pokračovat dál.
I když není Cacauův příběh ojedinělý, nelze říci, že by byl určující. V této souvislosti se v Německu mluví o hráčích s tzv. migrantským pozadím – doslovně přeloženo. Většinou se jedná o druhou generaci dětí rodičů, kteří původně přišli do Německa za prací nebo zde hledali únik před válečnými konflikty. Oni sami se už narodili v nové zemi. To je i případ bratří Boatengů z berlínské čtvrti Wedding.
Michail Mudryk dostal smlouvu na 8,5 roku. Není ale prvním hráčem, kterého si Chelsea v poslední době upsala na dlouhou dobu. Dělá to kvůli tomu, aby mohla hodně utrácet a stále se vešla do finančních regulí Premier League i UEFA.
Wedding je jedna z klasických dělnických čtvrtí Berlína. A hlavně je to čtvrť příznivců berlínské Herthy, jejíž původní stadion, legendární Pumpa, byl vzdálen doslova, co by kamenem dohodil. To vše se změnilo, když se do čtvrti začali stále více stěhovat pracovní migranti ze zahraničí. Postupem času se Wedding proměnil v jednu z vyloučených lokalit Berlína, kde mladí lidé měli na výběr pouze ze tří životních „kariér“: drogoví dealer, gangster či fotbalista, jak to v jednom z rozhovorů glosoval prostřední z bratrů Kevin-Prince Boateng.
Všichni tři bratři se rozhodli pro fotbal. Nejstarší George měl mladší bratry Kevina-Prince a Jérômeho na povel (všichni tři mají stejného ghanského otce, jen Jérôme má jinou německou matku). Jejich druhým domovem se stala jedna z fotbalových klecí ve Weddingu, kde se odrazily k fotbalové kariéře. Postupně všichni nastupovali za mládežnické výběry Herthy a zatímco mladší bratři Kevin-Prince a Jérôme to dotáhli do předních evropských klubů a ghanské, potažmo německé reprezentace, George si prošel vězením a dnes působí jako raper pod přezdívkou BTNG.
Hned ve svém prvním singlu Gewachsen auf Beton/Vyrostl na betonu se vrací do doby svého mládí, kdy se na betonovém plácku klece doslova stal „otcem pro své sourozence“. Tam se bratři také naučili, že se o společenské uznání musí tvrdě bojovat. Nakonec se ho dostalo každému z nich – i díky fotbalu.
Fotbal není jenom Premier League. Za kopanou se dá vyrazit i za barák. Nebo během dne objet čtyři utkání napříč okresem. A přesně to jsme udělali. S tužkou na poznámky, od juniorky Benešova po poslední tým tamní okresní soutěže. Co jsme zažili?
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
