Zkuste na moment přivřít oči a nechat se unášet sněním. Představte si malý tým, který nikdy nic pořádného nevyhrál. Tým, který v předchozí sezoně skončil uprostřed tabulky Championship, druhé anglické ligy. Máte to?
Dobře. A teď si představte, že takový tým postoupí do Premier League, příští sezonu ji vyhraje a v následujících dvou letech ovládne rovněž Ligu mistrů. Že je to nereálné? Dnes nejspíš ano. Jenomže před nějakými čtyřiceti lety se přesně tohle stalo.
Kalendář ukazoval 6. leden 1975. Muž, který se zjevil v oprýskaných kabinách ještě oprýskanějšího stadionu City Ground, měl velké jméno a ještě větší sebevědomí. Brian Clough k němu měl zatraceně dobrý důvod. V barvách rodného Middlesbrough střílel gól za gólem, desítky jich přidal za Sunderland a nebýt fatálního zranění kolene, kvůli kterému musel v 29 letech ukončit hráčskou kariéru, určitě by se jeho statistiky nezastavily na 274 zápasech, 251 gólech a 2 startech v reprezentačním dresu.
Stal se manažerem, ostruhy posbíral v Hartlepoolu a v sezoně 1971/1972 s Derby County senzačně získal titul. Už to by samo o sobě stačilo k reputaci legendy, vždyť dovedl podceňovaný regionální klub složený z neznámých hráčů na samou špičku anglického fotbalu. Clough rád a hodně mluvil: brutálně upřímný, neomalený, drzý, arogantní, nesnesitelný, ale sakra okouzlující. „Řím nepostavili za jeden den. Ale taky jsem na tom nedělal já,“ vypadlo z něj.
„Old Big ‘Ead“ mistrně ovládal sebepropagaci, sypal ze sebe vtipné hlášky, stal se televizní hvězdou – jen se podívejte na YouTube na jeho virtuální souboj s Muhammadem Alim. Před kamerami ve studiích uměl být sám sebou, a to fanoušci oceňovali. Konečně se našel někdo, kdo o fotbale dokázal mluvit jazykem, kterému rozuměli!
„Je to pravděpodobně nejcharismatičtější manažer, kterého kdy fotbal poznal,“ vysekl mu poklonu jeho dlouholetý svěřenec Martin O’Neill. Clough si hráče uměl získat, i když s nimi nediskutoval, nálepka diktátora ho příliš netrápila. „Zeptám se ho, jak si myslí, že jsme měli hrát. Mluvíme o tom 20 minut a pak se shodneme, že pravdu jsem měl já,“ odpověděl na otázku, jak se vyrovnává s odlišným názorem svého hráče.
Že by se neměl míchat fotbal s politikou? Když nemůžete sportovat, protože vám někdo vybombarduje stadiony, tak prostě musíte politiku řešit, shodují se novináři Ondřej Soukup a Vojtěch Raiman ve Football Club podcastu věnovanému válce na Ukrajině a jejímu dopadu na fotbal.
Uvědomoval si, že moc mluví, ale hájil se výsledky. „Problémy s fotbalovými chuligány? Pro začátek tady máme 92 předsedů klubů,“ nechal se slyšet. Fanoušci tyhle věty milovali, nadřízení už méně.
Necelý rok a půl po zisku historicky prvního titulu se po rozepřích s předsedou Samem Longsonem musel Clough z Derby pakovat. Spolu se svým asistentem Peterem Taylorem (to jméno si zapamatujte) podali rezignaci, přičemž byli přesvědčeni, že ji klub nemůže přijmout. Jenomže když máte přirozený talent všechny okolo sebe štvát… Nepomohlo 30 tisíc fanoušků v protestních pochodech, nepomohli hráči vyhrožující stávkou. Ale jak už to bývá, jedny zavřené dveře otevírají druhé. Na pár měsíců ty se štítkem Brightonu, potom už ty největší v zemi: Brian Clough se stal manažerem mistrovského Leedsu United.
Zapomeňte na nápaditost Bielsovy party. Leeds sice v polovině sedmdesátých let kraloval anglickému fotbalu, ale na krásu se moc nehrálo. Nedat soupeři milimetr prostoru, znechutit mu zápas, pořádně ho pokopat. Přezdívka „Dirty Leeds“ se nezrodila náhodou, jenomže počítají se trofeje, a když se Anglie nedostala na mistrovství světa 1974, první volbou pro nového muže na lavičce Albionu byl přirozeně manažer mistra: Don Revie.
Vztah Revieho s Cloughem byl všechno, jenom ne idylický. Vlastně by se dal označit jediným slovem: nenávist. Vzájemná, nutno říct, jeden na druhém nenechali nit suchou.
„Brian neměl rád celý Leeds, Revieho nesnášel,“ vybavuje si John McGovern, kterého si Clough do Leedsu přivedl z Derby. Proto bylo naprostým šokem, když se Clough v létě roku 1974 objevil na Elland Road. Bylo to, jako kdyby Arséne Wenger podepsal v Manchesteru United. Ještě horší. Není divu, že hráči Leedsu Clougha nepřijali.
„Hned na prvním tréninku nám řekl, abychom všechny naše medaile zahodili do koše, protože jsme je vyhráli jen kvůli podvádění. Rozhodně to nebyl dobrý start,“ směje se tehdejší záložník Leedsu Johny Giles. Clough, který se musel obejít bez své pravé ruky Taylora, ten zůstal v Brightonu, věřil, že své nové hráče změní, že z nich udělá mistry podle svého gusta. „Leeds jsou šampioni, ale nejsou dobří šampioni,“ vyhlašoval sebevědomě. Jenomže hned od začátku bylo všechno špatně.
Pod Cloughem zažil Leeds nejhorší vstup do sezony za 15 let. Mašina, která drtila ligu, se zasekla. Pokud byste hledali učebnicový příklad, kdy se hráči snaží zbavit svého trenéra, tady ho máte. „Takovou nenávist nečekal,“ litovala svého muže Barbara Cloughová, zatímco Giles tvrdí, že spojení Clough a Leeds nikdy nemělo šanci na úspěch: „Brianovo vnímání fotbalu bylo úplně opačné, než jaké v kabině nastavil Revie. Byl to rozpor, který ani jedna strana nemohla a ani nechtěla pochopit.“
Angažmá Briana Clougha v Leedsu United skončilo dřív, než si mohl zvyknout na své parkovací místo, po 44 dnech. A jak bylo zvykem prostořekého génia, potichu to rozhodně nebylo. Clough se v den svého vyhazovu stihl v televizním studiu pohádat s Reviem, kterému mimo jiné prozradil, proč tak náročnou výzvu vůbec přijal. „Myslel jsem si, že je to nejlepší práce v zemi,“ bouřil Clough v Yorkshirské televizi. Brzy měl on, Anglie a celá Evropa zjistit, že nejlepší práci v zemi najde 120 kilometrů jižně po dálnici M1.
Je 6. ledna 1975 a Brian Clough se stává manažerem Nottinhgamu Forest.
Hvězda, která před půl rokem vedla šampiony z Leedsu, najednou přebírá aktuálně třináctý tým druhé divize. Kdyby někdo v tu chvíli nahlas řekl, že v následujících pěti letech Forest srazí z anglického trůnu neporazitelný Liverpool, v lize 42 zápasů v řadě neprohrají, dvakrát za sebou ovládnou Ligový pohár a hlavně Pohár mistrů evropských zemí (dnešní Ligu mistrů), k tomu přidají po jednom triumfu v anglickém i evropském superpoháru…
„Všechno se dělo tak rychle, že jsme ani neměli čas to pořádně docenit. Bylo to úžasné, absolutně úžasné,“ vzpomíná na zlaté časy 66letý fanoušek Jon Brown.
Začátek oslnivý nebyl. Cloughův Nottingham v rozjeté sezoně skončil na 16. místě a od sestupu ho dělilo jen 6 bodů. „Akné je větší problém než zranění,“ nadával Clough nad nezkušenou sestavou. Už tady však vznikl základ úspěchu: hráči, kteří později nad hlavu zvedli velké poháry, už v kabině seděli. Viva Andersona, Martina O’Neilla, Iana Bowyera, Tonyho Woodcocka a Johna Robertsona doplnil Frank Clark, staří známí John O’Hare a pozdější kapitán John McGovern, které Clough vedl už v Derby a Leedsu. „O smlouvě jsme jednali tak deset vteřin. Řekl mi, že bych měl platit já jemu za to, že mě dostane z Leedsu,“ vybavuje si po letech McGovern.
A když po další sezoně (8. příčka) do Nottinghamu dorazil asistent Peter Taylor, všechno do sebe zaklaplo. Bylo jen potřeba zkrotit malou rebelii hráčů, kteří se po skokovém zvednutí návštěvnosti na City Ground dožadovali zvýšení platů.
„Clough celý tým vzal místo tréninku do uhelných dolů. Tam hráčům oznámil, že pokud někdo není spokojený s penězi, co dostává jako fotbalista, může se přidat k horníkům, aby poznal, co to je skutečná práce. Pak už si nikdo nestěžoval,“ vytahuje Jon Brown další „Cloughieho“ historku. Těch je ostatně celá řada, přičemž hromada z nich je vážně neuvěřitelná. „Já věřím, že všechny v sobě mají něco pravdy,“ myslí si Jon.
Clough byl fantastickým motivátorem, uměl hráče v dobrém smyslu zbláznit a s takřka bezejmenným týmem dokázal velké věci. Sám měl velmi dobré oko na talentované mladíky nebo na fotbalisty, které jinde považovali za nepotřebné, ale skutečným skautským esem byl Peter Taylor. „Brian ho nutně potřeboval. Víte, když byli sami, byli dobří. Ale když byli spolu, byli neporazitelní,“ popisuje McGovern hvězdné duo.
Na City Ground tak začala proudit prapodivná směsice hráčů, mezi nimiž vyčnívala první pořádná hvězda, Larry Lloyd. Dostat ligového šampiona do Nottinghamu nebylo snadné, Coventry sice souhlasilo s cenovkou 60 tisíc liber, ale Lloyd pořád nebyl přesvědčený. A tak Clough vytáhl těžký kalibr. „Pořád se ptal, jestli pro mě a mou ženu nemůže něco udělat a ze mě nakonec vypadlo, že se nám nedávno rozbila pračka. Druhý den zvoní dva chlápci v montérkách, nesou pračku a já si řekl, že tohle nebude zase až tak špatný malý klub. Jenomže pak jsem přijel na první trénink, tam si mě našly dvě pradleny a hrozně mi vynadaly, že kvůli mně nemají v čem prát dresy,“ chechtá se Lloyd.
Obětování pračky zafungovalo, Forest skončili ve druhé divizi na třetí příčce a na konci sezony 1976/77 oslavili postup. S odřenýma ušima, mezi elitu jim pomohla výhra Wolverhamptonu na hřišti Boltonu v posledním kole. Hráči Nottinghamu se o postupu dozvěděli na palubě letadla cestou na společnou dovolenou na Mallorku. Někdy v té době se jim napevno v hlavách usadila myšlenka, která je dovedla k trofejím. „Když Clough zvládl nemožné dole v Derby, proč by to nešlo u nás?“
Pokud někdo v Nottinghamu nevěřil na zázraky, v sezoně 1977/1978 prostě musel začít. Tým skvěle posílil, dorazil skotský šikula Archie Gemmill, chuligán z Birminghamu Kenny Burns a především gólman Peter Shilton.
„Clough nikdy neměl obří balík peněz jako třeba Manchester United, ale zatraceně dobře to uměl s hráči. Gemmillovi nabízel Everton dvojnásobný plat, Clough jeho ženu zasypal květinami, čokoládou a prostě je ukecal,“ říká Jon Brown, který si dobře pamatuje i na to, jak manažer jeho klubu lákal Shiltona, pozdější hvězdu Albionu, v jehož dresu posbíral celkem 125 startů. „Jsi nejlepší brankář na světě. Jenomže když zůstaneš ve Stoke, kolik medailí ukážeš svým dětem?“ parafrázuje Jon slova, která zabrala.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Forest mezi nejlepší vstoupil směle, po výhře na hřišti Evertonu 3:1 přišel hráče do kabiny navštívit Bill Shankly, někdejší manažer Liverpoolu. „Vyhráli jste první zápas. Jenomže první liga není sprint, je to maraton.“ Ovšem Brian Clough to se svými hochy prostě uměl. „Přiměl nás uvěřit, že můžeme dokázat všechno,“ říká Kenny Burns, který do Nottinghamu přišel s pověstí ožraly, příšerného rváče a jako útočník: Clough z něj obratem udělal obránce a Burns se na konci ročníku stal v hlasování novinářů Hráčem sezony.
Clough byl fantastický v odhadu svých hráčů. Přesně věděl, koho pochválit, komu za co přistihnout křidélka, koho držet v napětí. Fotbalistům bezmezně věřil, ale chtěl po nich tvrdou práci. Dokázal přejít, když někomu utekl míč nebo netrefil bránu, ale vytáčeli ho lajdáci. A tenhle vztah byl vzájemný. „Nebyl to typ člověka, se kterým bych šel na pivo. Ale hrát pro něj? Přešel bych poušť, jen abych měl tu šanci,“ přibližoval oddanost hráčů Forest kapitán McGovern.
Mluvka Clough měl pověst manažera, který z průměrných hráčů dělá skvělé a ze skvělých reprezentanty. Do poslední špetky dokázal těžit z předností fotbalistů, jeho taktika by se přitom dala shrnout do dvou slov: žádná nebyla. „Nesnažili jsme se dělat věci složitě. Když vidíš volného spoluhráče, přihraj mu. Přímý kop? Vystřel. Nepřímý? Letmý dotyk a vystřel,“ popisuje Kenny Burns.
Ani trénink neprobíhal podle dnešních profesionálních měřítek. Hráči v červených teplákovkách si na plácku u řeky Trent čutali pět na pět, hráli jednoduché hry, které si většina z nás vybaví z tělocviku, nebo klusali podél břehu. Clough věřil odpočinku, den tréninku musel vyvážit den volna, a když si šel Frank Clark zaběhat v době, kdy se měl jen válet, manažer mu vyhrožoval vyhazovem.
Když už se trénovalo, konec byl v poledne, pak se šlo do vinárny a slovo dieta neexistovalo, chodilo se pařit. Výsledky na hřišti byly prostě tak dobré, že to všechno bylo jedno. Stačilo, že hráči Forest dýchají jeden za druhého a soupeři na tuhle jízdu neměli odpověď.
Když Forest vyhráli před Vánoci na Old Trafford 4:0, začínalo být jasné, že nejde jen o začátečnickou kliku. „Kdy ta bublina praskne?“ ptali se novináři i fanoušci ostatních týmů. Nepraskla, Nottingham Forest se na jaře 1978 stal poprvé ve své historii mistrem Anglie. „Dokázali jsme to po právu, čestně a s přehledem,“ pýřil se Clough. Nováček vyhrál první divizi o sedm bodů před Liverpoolem, kvalifikoval se do Poháru mistrů a Clough se stal teprve třetím manažerem, který zvládl vyhrát ligu s dvěma různými týmy. Průměr proměnil v něco mimořádného. A to nebylo všechno.
Je těžké popsat, jak moc se celý Nottingham těšil na svou premiéru v evropských soutěžích. Přisoudí nám los soka z prosluněné Francouzské riviéry, utkáme se s magickou holandskou školou nebo se snad pojede za železnou oponu do Československa? Jenomže los umí být krutý a Nottingham poslal… do Liverpoolu! Žádný zájezd za hranice, nýbrž dost možná nejlepší tým světa, dobře známý sok lačnící po pomstě za vyfouknutý titul. „Tahle sebranka přece nemůže porazit Liverpool,“ neslo se Anglií.
Podceňovat Forest se nevyplatilo, Clough a jeho hráči prahli po uznání. Dostali ho, po domácí výhře 2:0 a bezbrankové remíze na Anfieldu šel Nottingham dál. Mimochodem, střelec druhého gólu v domácím zápase, obránce Collin Barrett, svoji životní trefu dalších 10 let neviděl. Manželka mu památeční videokazetu přehrála seriálem Dallas.
Pak už se jelo do opravdové Evropy: AEK Atény, Grasshoppers Curych a v semifinále přišla řada na 1. FC Köln. Nottingham klopýtal, německý šampion na City Ground vedl 2:0 a nakonec si domů odvezl remízu 3:3. „Raději bychom do Kolína jeli s vedením, ale k vyřazení máme daleko. Doufám, že nikdo není tak hloupý, aby nás odepisoval,“ hlásil Clough a zase jednou věděl, o čem mluví. Forest o dva týdny později v Německu hlavičkou Bowyera vyhráli 1:0 a protlačili se do finále.
Také v Evropě Nottingham pokračoval v důsledném dodržování Cloughových pokynů: „Když neumíš s balonem, přihraj někomu, kdo to dokáže!“ V červeném dresu za takového hráče platil John Robertson. „Byl jako Ryan Giggs. Akorát uměl hrát oběma nohama,“ chválí spoluhráče kapitán McGovern. Robertson byl pro Forest nepostradatelný, ale srážela ho nervozita, často si musel dát v poločase záchodové cigáro na uklidněnou. Nebyl rychlý, důraz mu byl cizí a spoluhráči se mu smáli, že by skluzem nezastavil ani babičku, ale ta pravačka… skvělá. A levačka? Geniální!
Kdo by nechtěl na Premier League? Mířil tam i jeden rodinný výlet, který nakonec skončil o dvě patra níž. Neopakujte stejné chyby. Přečtěte si průvodce, který vás ale třeba nakonec naláká i na tu třetí ligu.
Její kouzlo se ukázalo při finále na Olympijském stadionu v Mnichově, kam se sjelo přes 20 tisíc fanoušků v červených tričkách. Proti švédskému Malmö byl Nottingham najednou favoritem. A ve 45. minutě to přišlo, centr Robertsona z levé strany do sítě hlavou poslal Trevor Francis. První anglická posila za milion liber, na kterou Clough při podpisu smlouvy mával squashovou raketou. Klub, který se ještě před dvěma lety potácel ve druhé divizi, se najednou stal nejlepším v Evropě. Zázrak, fantazie, pohádka. Ale ani tohle pořád nebylo všechno.
O rok později Cloughova parta dobře věděla, že se s ní musí počítat. Věřila si. Když si Forest do semifinálové odvety s Ajaxem přivezli do Amsterdamu vedení 2:0, manažer vzal večer před odvetou tým do baru. Dvě, tři, čtyři piva… „Šéfe, nemyslíte, že bychom měli být v posteli? Hráči Ajaxu už určitě spí,“ bál se O’Neill. „Možná už v posteli jsou, ale ujišťuju tě, že nespí. Bojí se vás, celou noc nezamhouří oči,“ nenechal se Clough rozhodit. Druhý den se sice prohrálo 0:1, ale na postup do druhého finále v řadě to stačilo.
V cestě za obhajobou stál Hamburk v čele s Kevinem Keeganem. Anglický reprezentant dostal od krajanů pěkně nakopáno, a když se Robertson trefil k tyči, Nottingham Forest se stal opět vládcem Evropy. Žádnému jinému anglickému týmu se od té doby ušatý pohár obhájit nepovedlo. „Žili jsme svůj sen, bylo to úžasné. Člověk v tu chvíli chce, aby to trvalo věčně,“ měl McGovern jasno.
Proč, sakra, nedostal Clough šanci vést anglický nároďák? Ne že by nechtěl, dvakrát se zúčastnil pohovorů, přičemž v roce 1977 se zdálo, že to prostě musí klapnout. Sice ještě nevyhrál s Nottinghamem ligu ani dva Poháry mistrů, ale reputaci a popularitu měl obrovskou. Národní tým se pod vedením Dona Revieho nekvalifikoval na EURO 1976 (v kvalifikační skupině 1 zůstala Anglie na druhém místě za Československem), o rok později se Cloughův sok v půlce nakonec neúspěšné kvalifikace na MS 1978 sbalil a utekl trénovat Spojené arabské emiráty.
Místo na trůnu bylo volné. „Give us Clough,“ dožadovaly se palcové titulky ve shodě s fanoušky i reprezentanty. Velkolepé výběrové řízení nakonec ovládl Ron Greenwood, dlouholetý manažer West Hamu. Pamětníci se shodují, že FA měla od začátku jasno, bafuňáři prostě potřebovali diplomata, a ne chlápka, který Italy označí jako zas*ané bastardy, jako se Cloughovi „povedlo“ poté, co jeho Derby v semifinále Poháru mistrů vyřadilo Juventus. Clough (s pravou rukou Taylorem) dostal na starosti alespoň anglický mládežnický tým, tahle cena útěchy však nemohla vyvážit zklamání, které po rozhodnutí FA cítil.
Nejlepší manažer, kterého Anglie nikdy neměla. Tahle krátká věta se po roce 1977 stala téměř neodmyslitelným dovětkem u jeho jména. Jak moc mohla být pravdivá, se můžeme jen dohadovat, nicméně hlavní protagonista měl jasno. „Lidé se dohadují, jaký by byl Cloughie coby trenér Anglie. Existuje jen jedna odpověď – zatraceně dobrý,“ píše ve své biografii. Upřímně, čekali byste jinou odpověď?
Zisk Poháru mistrů byl tečkou za veleúspěšnou érou Nottinghamu Forest. Dva roky po zisku poháru odešel do důchodu Peter Taylor, jenomže si to za chvíli rozmyslel, převzal otěže v Derby County a Cloughovi před nosem vyfouknul Johna Robertsona. Nerozdělitelní parťáci už spolu nikdy v životě nepromluvili.
„Skoro každý den se cestou do práce míjíme na silnici A52. Kdybych viděl, že se mu rozbilo auto, nenabídnul bych mu odvoz. Přejel bych ho,“ komentoval to Clough po svém. Rozkol s Taylorem ho však užíral, začal víc a víc propadat alkoholu. „Že pil až moc, je veřejné tajemství,“ mrzí Jona Browna. Když Taylor v roce 1990 zemřel, Clougha to zdrtilo. „Nikdy se přes to nepřenesl. Myslím, že litoval rozpadu jejich partnerství a cítil se osamělý,“ přemýšlí Barbara Cloughová.
Na hřišti to s Nottinghamem pořád nebylo zlé, nebýt podplaceného rozhodčího v semifinále Poháru UEFA s Anderlechtem, mohl Nottingham v roce 1984 slavit další mezinárodní triumf. Dvě výhry v Ligovém poháru, tři bronzové příčky v první divizi a finále FA Cupu rozhodně nejsou nic, za co by se měl klub stydět. Clough pořád dokázal piplat talentované hráče, kariéru pod ním udělali jeho syn Nigel, Stuart Pearce nebo za 10 tisíc liber koupený Roy Keane. Nevyhnutelný zlom ale přece jen plíživě přicházel.
Clough začínal být jen stínem svého bývalého já, pěstí praštil dva fanoušky, kteří vběhli na hřiště, a přimotal se do korupčního skandálu. Bylo stále jasnější, že si nezřízené pití vybírá svou daň i na hřišti, a když Forest v roce 1992/1993 překvapivě spadli, Clough přiznal, že na tom měl svůj podíl alkohol. „Jsem přesvědčený, že kdybych nepil, nesestoupili jsme. Ale zároveň věřím, že to není jediný důvod,“ přemýšlel po sezoně, která uzavřela jeho manažerskou kariéru.
Ani potom nezmlknul, vyšly mu dvě knižní autobiografie, často komentoval aktuální fotbalové dění. „Přes všechny svoje koně, rytířské trofeje a tituly nemá dvě věci, které mám já. A tím nemyslím koule,“ okopával kotníky Sira Alexe Fergusona v narážce na fakt, že Manchester United nedokázal vyhrát Ligu mistrů dvakrát za sebou. Davidu Seamanovi nadával za účes, rychle hotový byl i s Beckhamem: „Jeho žena neumí zpívat a jeho kadeřník stříhat.“
Na fotbalové scéně se nicméně objevil někdo, kdo Clougha zaujal. „Mám rád jeho pohled. Je v něm něco z mladého Clougha,“ ocenil Josého Mourinha. Obdiv byl vzájemný, portugalský manažer dokonce vyrazil do Nottinhgamu nasát tamní genius loci a také on má svou oblíbenou historku s Cloughem, který měl prozradit svého oblíbeného zpěváka. „Víte, Sinatra mě jednou potkal,“ chechtá se Mourinho Cloughově replice.
V roce 2003 Clough podstoupil desetihodinovou transplantaci jater, 30 let těžkého pití si vybralo svou daň. Přežil, dostal rok a půl života navíc. Když 20. září 2004 zemřel na rakovinu žaludku, vzpomínka na jeho kariéru na pár dní smířila jinak nesmiřitelné rivaly, Derby a Nottingham. Silnice A52 spojující obě místa dostala později název Brian Clough Way a v Derby, Nottinghamu i Middlesbroughu dnes stojí tři Cloughovy sochy v nadživotní velikosti.
On sám by podobné spojení nejspíš nikdy nepoužil, ale nelze popřít, že jeho blyštivá kariéra měla několik shodných znaků s hudebním žánrem, který vzešel z Anglie a svět začal dobývat rovněž v 70. letech. Rebelie, problém s autoritami, chuť dělat věci po svém, snaha šokovat, touha po uznání i bezbřehá víra v sebe sama: život Briana Clougha byl zkrátka jeden velký punk rock.
„Neřekl bych, že jsem byl nejlepším manažerem. Ale patřil jsem do top jedničky,“ nepochyboval Clough o své kariéře. Měl pravdu? „V celé historii fotbalu nenajdeme tým, který by se dal porovnat s Nottinghamem Forest z let 1978, 1979 a 1980. Zdálo se, že vyrostl téměř z ničeho. Byl to fotbalový ekvivalent Napoleona z roku 1797 nebo The Beatles z roku 1963. A ten tým si zasloužil takové přirovnání, neboť už nikdy se neobjeví příběh jako story Nottinghamu Forest a Briana Clougha.
Během dvou let se z pokraje temnoty dostal až k největším poctám světového klubového fotbalu. Žádný tým to nikdy předtím nedokázal. Nottingham Forest z konce 70. let může s jistotou požadovat titul pro nejskvělejší tým v dějinách fotbalu,“ shrnuje celý příběh kniha I Believe In Miracles od Daniela Taylora.
Na lavičce Forest vydržel Clough téměř 18 let. Od té doby se na jeho místě protočilo 29 jmen, Premier League si Nottingham naposledy zahrál v roce 1999, na tři roky si potupně vyzkoušel League 1 (třetí nejvyšší soutěž), a když měl v roce 2020 našlápnuto konečně alespoň do play-off Championship, vše ztratil v posledním zápase.
„Musíš věřit, pořád musíš věřit. Neligové kluby musí doufat, že se jim nějak podaří proklouznout do League Two. Pak do League One, do Championship. A když se ti povede tohle, proč by to nemohlo jít ještě o jeden krok? Tuhle víru si musíš udržet za každou cenu. Kdybychom o ni přišli všichni, fotbal to zničí,“ doufá Jon Brown v lepší zítřky pro svůj milovaný tým.
Než přijdou – a ony určitě přijdou – může alespoň nostalgicky vzpomínat na éru, kdy Nottingham Forest Briana Clougha vládl Evropě. Nechme naposledy promluvit kapitána Johna McGoverna: „Nottingham najednou nebyl jen Robina Hood. Měli jsme Robina Hooda, Briana Clougha a Nottingham Forest.“
Text původně vyšel v tištěném Football Clubu číslo 16 (první číslo roku 2021). Předplatné i starší čísla si můžete objednat zde.
Stéphanie Frappartová je nejlepší ženská rozhodčí na světě. Nenápadná Francouzka svými výkony přesvědčila většinu skeptiků, až se stala přirozenou součástí nemilosrdného mužského fotbalového prostředí. Důkazem uznání je i to, že už nedostává kytice před výkopem.
Vychází 21. čtvrtletník Football Club, který má dvě hlavní sekce. Po pádu Romana Abramoviče v Chelsea jsme se zaměřili na špinavé peníze ve fotbale. A velkou pozornost věnujeme ženskému fotbalu, který je na vzestupu. Úvodník nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.
Díky fotbalu se z přesvědčeného nacisty a vojáka Wehrmachtu stal hrdina FA Cupu a držitel Řádu britského impéria. Příběh německého brankáře Berta Trautmanna očima jeho spoluhráčů z Manchesteru City.
