Byla to bez přehánění jedna z nejsenzačnějších a nejvíc srdcervoucích sezon v historii fotbalu. Leverkusen potřeboval v posledním kole remízu na hřišti maličkého klubu SpVgg Unterhaching, aby byl poprvé v historii korunován bundesligovým šampionem. Měl tříbodový náskok na mocný Bayern Mnichov, takže nejslavnější německý klub musel porazit Werder Brémy a doufat v zázrak.
Leverkusen měl výbornou formu a rozhodně by byl považován za zaslouženého šampiona. Za celou sezonu prohrál jen dvakrát a v jejím průběhu byl stále lepší. Na jaře byl jeho útok nezastavitelný. Ulf Kirsten a Oliver Neuville řádili na hrotu, podporováni neuvěřitelně kreativní zálohou – Stefan Beinlich, Bernd Schneinder, Michael Ballack a Zé Roberto předváděli výkony, kterými se bavilo celé Německo.
To těšilo charismatického kouče Christopha Dauma, který v roce 1992 vyhrál titul se Stuttgartem a čtyři roky pracoval na tom, aby z Leverkusenu udělal ničící stroj. V roce 1997 skončil druhý za Bayernem, jen o dva body, a v roce 1999 byl znovu stříbrný. Teď měla být hlavní cena konečně jeho! Ve druhé části ročníku se zdál být Bayer psychicky mnohem silnější než jeho bavorský sok.
Poslední čtyři zápasy před cestou do Unterhachingu byly festivalem úžasného fotbalu. Arminia Bielefeld to schytala 4:1, následně přišly venkovní výhry v Brémách a Hamburku – na papíře extrémně těžké zápasy, realita na hřišti ovšem byla výrazně lehčí. V předposledním kole dostal Eintracht Frankfurt naloženo také 4:1 a většině fanoušků začalo docházet, že Leverkusenu už titul nemůže utéct. Byla to (měla být) jeho sezona.
Fakt, že Unterhaching neměl o co hrát, alespoň co se pozice v tabulce týkalo, byl také důležitý. Ligový nováček z předměstí Mnichova si užil na své poměry velmi úspěšnou sezonu, nebyl v ohrožení sestupu. Jeho úspěch stál hlavně na skvěle zorganizované obraně, která málokdy inkasovala, obzvlášť doma. Koncovka byla problematičtější a Leverkusen navíc nemusel ani dostat míč do branky, aby završil sezonu v čele tabulky.
„Poslední zápas je poslední překážka. Tak to bereme. V sobotu v 17:15 hodin budeme šampiony. To je vše,“ vyhlásil Daum. Extrémně sebevědomé vystupování trenéra ukazovalo, že by pro Bayer mělo jít jen o formalitu.
Favorizovaný Leverkusen se rozhodl ubytovat ve stejném hotelu jako jeho fanoušci, kteří do Unterhachingu přicestovali. Vypadalo to jako příprava na společné oslavy. „Jaké písničky byste chtěli slyšet při vítězném průvodu?“ Tento dotaz padal poměrně často.
Bayern mezitím začal velmi efektivní psychologickou válku. Uli Hoeness, legendární sportovní ředitel, který byl ztělesněním vítězné mentality Bayernu, se dlouho stavěl do role Daumova osobního nepřítele. „Nikdy neskončí před námi,“ říkával. Před posledním kolem byl ještě ostřejší. „Daum už si načůral do kalhot. Leverkusen se Bayernu bojí. Klepou se mu nohy, i když proti nim nestojíme na hřišti v přímém souboji. Věříme Unterhachingu,“ prohlásil.
Skromní sousedé se náhle stali oblíbenci fanoušků Bayernu a dostávalo se jim velké pozornosti v médiích. Někteří z hráčů Unterhachingu vyrůstali v okolí a sami byli fanoušky bavorského kolosu. V tu chvíli pochopili, že mají jedinečnou šanci zapsat se do historie. Sebe i celý klub, mimo Německo téměř neznámý. Neměli co ztratit, mohli jen získat. A Bayern dělal vše, co mohl, aby v nich navodil pocit zájmu. „Unterhaching podle mě hraje nejlepší fotbal v Německu. Je to skvělý tým,“ řekla například legenda klubu Stefan Effenberg.
Přisadil si i kouč. „Ve fotbale se dějí zázraky,“ uvedl Ottmar Hitzfeld. Samozřejmě dobře věděl, o čem mluví. Bavoři pod jeho velením před pouhým rokem prohráli slavné finále Ligy mistrů s Manchesterem United, které už považovali za vyhrané. Lothar Matthäus a Mario Basler, kteří v závěru duelu střídali, se u postranní čáry barcelonského svatostánku Camp Nou připravovali na oslavy, když náhle Rudí ďáblové dali dva góly v nastavení. Útočníci Teddy Sheringham a Ole Gunnar Solskjaer zapsali svá jména do dějin a zlomili srdce hráčů i fanoušků Bayernu.
Je to celkem paradox, ale tahle neuvěřitelná porážka dodala Bayernu psychologickou výhodu. Moc dobře věděl, že je možné vstát z mrtvých. Cítil to i Leverkusen. Poté, co celý týden „slavil titul“, byli hráči náhle nervózní, když vstoupili na hřiště Sportparku Unterhaching. „Uvidíme, jestli Leverkusen udrží nervy na uzdě,“ konstatoval kouč Hitzfeld. „Nervy ztratíte jen v extrémních situacích a Leverkusen v takové situaci je,“ pokračoval Hoeness v psychologické bitvě.
Neděle 13. května 2012, 93. minuta a 20. vteřina. Každý fanoušek Manchesteru City to má nesmazatelně v hlavě. Přesně si vybaví, kde během onoho výjimečného nedělního odpoledne byl a co dělal.
Útočník Unterhachingu Markus Oberleitner vzpomíná: „Když jsme stáli na hřišti a čekali na úvodní hvizd, cítili jsme hutnou atmosféru. Ve tvářích hráčů Leverkusenu jsme četli úzkost. Bylo evidentní, že cítili ohromný strach a taky tlak od fanoušků. Věděli jsme o jejich kvalitách, ale jak čas ukázal, byl to prostě jeden z těch dnů, kdy vás psychika zlomí. Možná máte skvělé schopnosti, ale někdy je prostě nezvládnete využít.“
Začaly chodit zprávy z Olympijského stadionu v Mnichově. Brémy nebyly snadným soupeřem, ale Bayern neměl žádný problém. Carsten Jancker se trefil po pouhých dvou minutách, po dalších deseti přidal druhý gól. Paulo Sergio, bývalá hvězda Leverkusenu, zvýšil v 16. minutě už na 3:0. Bylo po boji, favorit mířil za snadnou výhrou. Tlak na Leverkusen tím vydatně sílil.
Bayer věděl, že si nemůže dovolit prohrát. Samozřejmě nemyslel na to, že by zápas uhrál na remízu. Daumův soubor byl zrozen k útočení. Unterhaching se naopak soustředil na bránění a málokdy ohrožoval obranu soka. Jeho brankář Gerhard Tremmel, jeden z nejpodceňovanějších gólmanů v lize, měl zvláštní motivaci. Narodil se Mnichově, v dětství strávil nějaký čas v akademii Bayernu a cítil, že tento den je ten jediný v jeho kariéře, kdy za Bayern skutečně „hrál“. Musel udržet čisté konto proti skvělému útoku Leverkusenu. Ale kdo dá gól za Unterhaching? A jak?
Nečekanou odpovědí na tuto otázku byl Michael Ballack. Mladý talentovaný záložník byl jediným hráčem na hřišti, který už bundesligový titul vyhrál. Ačkoli plnil většinou jen roli náhradníka, když v roce 1998 nováček z Kaiserslauternu pod vedením prohnaného kouče Otto Rehhagela senzačně skončil první před Bayernem. Ballack při tomto triumfu nehrál podstatnou roli, ale věděl, co je potřeba, abyste zvedli nad hlavu trofej. Teď to mohl udělat jako hvězda.
Po přesunu z Kaiserslauternu do Leverkusenu v létě 1999 se okamžitě stal důležitým hráčem, i když ještě nedával mnoho gólů. Debutoval v národním týmu a ve třiadvaceti letech se chystal vyhrát už druhý titul. Jeho motivace neznala hranic a měl velký zájem pomoct i v obraně.
Po 21 minutách hry záložník Unterhachingu Danny Schwarz poslal do vápna protivníka jednoduchý centr. Albánský útočník Altin Rraklli tam byl, ale nedosáhl na míč a polský brankář Adam Matysek měl situaci pod kontrolou. Nešlo o nic nebezpečného. Jenže Ballack to nepochopil. Snažil se míč odklidit, udělal podivný pohyb a poslal ho do vlastní branky.
Matysek byl jako omráčený, Ballack padl k zemi s hlavou v dlaních a fanoušci Leverkusenu byli v šoku. Klíčový okamžik bitvy. „Ten vlastní gól byl pro ně jako bodnutí do srdce. V hlavě se pak úplně zbláznili,“ řekl Schwarz.
Přestože byl tehdy Leverkusen schopen zničit jakýkoliv tým, bylo cítit, že to tentokrát nezvládá. Když si dal Ballack vlastní gól, ocitl se v čele průběžné tabulky díky lepšímu skóre Bayern. Daumův výběr se musel nutně střelecky prosadit proti Unterhachingu, který doma za celou sezonu dostal jen deset branek. Zrzek Tremmel odchytal výjimečný zápas.
Stratég Daum se snažil, jak mohl. V poločase měl motivační proslov a rozhodl se udělat odvážné střídání, když místo obránce Borise Živkoviče poslal do hry útočníka Paula Rinka. V polovině druhé půle obětoval i Ballacka a nastoupil čtvrtý útočník – Thomas Brdaric. Nic z toho nepomohlo, domácí nakonec proti takřka neexistující obraně Leverkusenu přidali ještě druhou trefu. A bylo hotovo.
Co se ještě dozvíte?
Stéphanie Frappartová je nejlepší ženská rozhodčí na světě. Nenápadná Francouzka svými výkony přesvědčila většinu skeptiků, až se stala přirozenou součástí nemilosrdného mužského fotbalového prostředí. Důkazem uznání je i to, že už nedostává kytice před výkopem.
Vychází 21. čtvrtletník Football Club, který má dvě hlavní sekce. Po pádu Romana Abramoviče v Chelsea jsme se zaměřili na špinavé peníze ve fotbale. A velkou pozornost věnujeme ženskému fotbalu, který je na vzestupu. Úvodník nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.
Díky fotbalu se z přesvědčeného nacisty a vojáka Wehrmachtu stal hrdina FA Cupu a držitel Řádu britského impéria. Příběh německého brankáře Berta Trautmanna očima jeho spoluhráčů z Manchesteru City.
