Reprezentační fotbal umírá. Už nezáří hráči, které nikdo neznal

29. říjen 2022
Sdílejte:
Zdá se, že organizace UEFA a FIFA nechápou zásadní ohrožení mezinárodního fotbalu. Dělají, co můžou, aby z něj vytvořily sport méně atraktivní a méně dostupný.
Foto: Shutterstock

Zažili jsme mistrovství světa 2018 v Rusku, které mnozí fanoušci ze západní Evropy nechtěli navštívit kvůli strachu z chuligánů a rasismu. Pak neuvěřitelné Euro 2020, které bylo roztažené přes celý kontinent. Kvůli tomu mohli fanoušci jen složitě sledovat cestu svého týmu a novináři to měli ještě těžší s pokrýváním turnaje. Nakonec se podmínky, ve kterých byl šampionát pořádán, staly kvůli pandemii naprosto surreálnými.

Bez prestiže

Teď nás čeká mistrovství světa 2022 v Kataru. Turnaj, o kterém je naprosto transparentně známo, že byl zemi neuznávající lidská práva a podporující terorismus přiklepnutý díky korupci. Čtyři roky poté se mistrovství světa rozroste na 48 týmů a společně ho uspořádají Spojené státy, Mexiko a Kanada. S takovým počtem účastníků se matematicky velmi těžko pracuje, v první fázi šampionátu se počítá s bizarními skupinami po třech týmech. Všechny tyto kroky přitom dělají vrcholné fotbalové akce méně atraktivní.

Co se týče mistrovství Evropy, máme v něm 24 týmů, což je úplně stejně špatně, a proto do osmifinále postoupily i čtyři nejlepší týmy ze třetích míst. Jen osm týmů tak bylo vyřazeno ve skupinové části, což ji dělá téměř zbytečnou.

Na turnaji jsme v televizi nakonec viděli pár dramatických zápasů plných vášně a emocí. Patriotismus je pořád ohromně důležitý, hráči jsou hrdí na to, že reprezentují své země a národy. Je snadné se ztotožnit s italskými hvězdami, když vášnivě zpívají svou hymnu, nebo s Finy, kteří se kvalifikovali na svůj první velký turnaj. Ani tento aspekt ale neudrží dlouhodobý zájem o reprezentační fotbal. Počet zápasů na klubové úrovni neustále roste, a národní týmy postupně ztrácejí svou prestiž.

Cesta časem

Pojďme se podívat, díky čemu bylo mistrovství světa v minulosti tak vzrušující událostí. Kromě patriotismu jde o tři další důležité faktory.

Zaprvé, světový šampionát byl skutečně největším fotbalovým turnajem planety. Kdysi dávno, v 60., 70. a 80. letech, fanoušci znali jen své domácí týmy a ligy. Neexistovala ani kabelová televize, ani streamování na internetu a přístup k cizím ligám byl extrémně limitovaný. Když jste měli štěstí, dostali jste se ke krátkému sestřihu z nejlepších zápasů v Anglii. Italská, německá ani španělská liga nebyly dostupné. O dobrodružstvích Diega Maradony v Barceloně a Neapoli jste si obvykle mohli pouze přečíst v novinách.

A pak se – jednou za čtyři roky – největší světové hvězdy sešly, aby sehrály svůj part v ohromné show sledované po celé planetě. Mistrovství světa bylo unikátní, protože to byla jediná šance, jak je vidět všechny na jednom místě. Většina z nich byla jen tajemnými jmény, o kterých jsme chtěli vědět víc.

Podívejte se například na soupisky z MS 1982. Všichni Brazilci kromě dvou – Falcaa a Dircea – hráli za brazilské kluby. Všichni Argentinci kromě tří, včetně samotného Maradony, nastupovali za argentinské celky. Všichni Italové hráli v Serii A. Všichni Němci, mimo Uliho Stielikeho z Realu Madrid, měli angažmá v bundeslize. Každý hráč z týmu Sovětského svazu hrál tamní ligu – samozřejmě, stejně neměli šanci odejít jinam. Lidé je chtěli vidět všechny. Mistrovství světa bylo jediným turnajem, kde to bylo možné.

Kontroverzní vlastnící ohrožují fotbal. Trojského koně máme i v Česku

Jsou jako trojští koně, kluby si nekupují z lásky k fotbalu. Chtějí si přes ně zlepšit obraz, vyprat peníze nebo je mají jen jako hračku. Dost jich je v Anglii, jednoho máme i v Praze. Nemusíme to akceptovat.

Přečíst

Jít do světa

V tomhle seznamu můžeme pokračovat. Obzvlášť zajímavý je pohled na dva africké národy, které se na MS 1982 kvalifikovaly, abychom porozuměli druhému velkému faktoru tehdejší důležitosti turnaje.

Kamerun hrál tehdy výborně, zremizoval všechny zápasy s Itálií, Polskem a Chile, a nedostal se dál jen kvůli tomu, že dal o gól méně než Italové. Valná většina hráčů na soupisce, včetně skvělého brankáře Thomase N’Kona, který později inspiroval Gianlugiho Buffona a stal se jeho největším hrdinou, hrála za kluby ze své země. Mistrovství světa bylo jejich jedinou šancí jak zazářit a dostat smlouvu ve velké lize. N’Kono se hned po turnaji stěhoval z Canonu Yaoundé do Espanyolu Barcelona.

To samé platí pro Alžírsko, které dokonce senzačně porazilo Spolkovou republiku Německo a vypadlo ve skupině jen kvůli nechvalně proslulému zápasu, ve kterém se Němci a Rakušané dopředu domluvili na výsledku, aby oba v neprospěch Severoafričanů postoupili dál. Rabah Madjer byl jejich nejzářivější hvězdou, přitom byl mimo svou zemi úplně neznámý – hrál za tým Hussein Dey. Po mistrovství světa přestoupil do Racingu Paříž, pak zamířil do Porta a dal fenomenální gól patičkou proti Bayernu Mnichov ve finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1987.

Bez mistrovství světa by N’Kono a Madjer zůstali v Africe. Skauting tehdy nebyl moc rozvinutý, velký turnaj tak byl pro hráče z „menších“ zemí ohromně důležitý. Byla to jejich jediná šance zaujmout. Byla to výloha obchodu, ve které mohli předvést svůj talent. Každé čtyři roky se několik hráčů proslavilo díky mistrovství světa.

Proč skauting nebyl tak rozvinutý? Hlavně kvůli omezením pro zahraniční hráče. Většina lig dovolovala mít na hřišti jen dva cizince najednou, později byla kvóta navýšena na tři. Za takových podmínek bylo logičtější investovat do rozvoje domácích talentů. Jihoamerické hvězdy byly občas skautovány, ale i ty většinou stejně zůstaly ve svých ligách. Afrických a asijských hráčů bylo v Evropě velmi málo.

Realita před zavedením Bosmanova pravidla byla zodpovědná za třetí významný faktor výjimečnosti mistrovství světa – národní týmy měly větší kvalitu než kluby a hrály mnohem lepší fotbal, než jaký mohli fanoušci vidět ve svých domácích ligách. Bez zahraničních hvězd to je logické. Když všichni italští hráči pocházejí ze Serie A, kouč z nich vybere ty nejlepší a dohromady by měli být lepší než jejich kluby. Žádný klub by se neměl přiblížit úrovni Nizozemska v roce 1972 nebo Brazílie o deset let později. To byly dva nejlepší týmy planety, každý je chtěl vidět.

Suma sumárum existovaly tři faktory, které udělaly z mistrovství světa tak ohromnou a důležitou událost. Fanoušci byli hladoví po fotbale a chtěli sledovat top hráče v akci. Ti zase chtěli předvést své schopnosti, aby si jich někdo všimnul. Úroveň fotbalu byla nejvyšší možná.

Plné břicho

Je jasné, že výše zmíněné faktory jsou ve 21. století irelevantní. Fanoušci už nemají takový hlad po fotbale. Naopak, jsou jím doslova přežraní. Kabelovka a internet udělaly fotbal extrémně dostupným, klidně můžete za sezonu zhlédnout všechny zápasy Lionela Messiho a Cristiana Ronalda. Nikdo už není omezen jen svou ligou. Můžete se dívat na každý duel z Anglie, Španělska, Itálie, Německa, Francie, Nizozemska… Pokud jste zvědaví na to, jak vypadá druhá liga v Jižní Koreji, najdete celkem snadno živý stream.

Top hráči – vlastně všichni fotbalisté – už nejsou zahaleni tajemstvím. Koukáme se na ně jednou dvakrát týdně, občas ale cítíme, že sledujeme až moc fotbalu. Dny, kdy fanoušci čekali na mistrovství světa, aby viděli Maradonu a spol., jsou dávno pryč. Teď se naopak většinou bojí o fyzické zdraví hráčů po náročné sezoně. Nechtějí, aby se hvězdy unavily před dalším ročníkem, dokonce by byli radši, kdyby na mezinárodním turnaji nebyly.

Na hřišti je mi nejlíp. Hluboká sonda do myšlení Jindřicha Trpišovského

Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.

Přečíst

Turnaje už nejsou horlivě očekávané. Někteří fanoušci dokonce preferují liché roky bez mistrovství světa a Evropy, aby mohli dobít baterky. Někteří jsou samozřejmě emocionálně zainteresovaní ve velkých akcích, podporují své národní týmy a milované hráče, ale čím dál míň příznivců chce strávit celý měsíc sledováním každého zápasu turnaje. Kdysi dávno byl každý zápas mistrovství světa ohromně důležitý pro neutrální fandy. To už rozhodně neplatí, přitom zápasů na mezinárodních turnajích přibývá víc a víc. Je to rozhodně kontraproduktivní.

Hráči už nepotřebují turnaje, aby získali pozornost. Jasně, super výkon na mistrovství světa vaší reputaci určitě neublíží, ale skauti hledají hráče mnohem dřív. Nadaní Kamerunci a Alžířané už po dovršení osmnácti nebo devatenácti let nezůstávají ve svých domácích ligách. Evropské akademie je loví na mistrovstvích světa do sedmnácti let, které jsou v tomhle ohledu mnohem důležitější. Ale ani ty nejsou potřeba. Skauti jsou teď v každé lize po celém světě. Neexistují tajemství.

Bylo by ohromné překvapení, kdyby někdo na mistrovství světa našel nový klenot. Neexistují noví N’Konové a Madjerové. Na mistrovství světa 2018 všichni senegalští reprezentanti hráli za evropské kluby, stejně tak Maročané. Dokonce, i pokud týmy na turnaji dokážou víc, než se od nich očekává, jako když Kostarika v roce 2014 došla do čtvrtfinále, hráči nejsou většinou odměňováni lukrativními kontrakty. Žádný Kostaričan se po turnaji do velkého klubu nepřesunul, jen Keylor Navas zářil dál. Ale ten byl ve španělské La Lize stejně známý už před mistrovstvím.

Kluby se po nových posilách dívají v jiných klubech, mezinárodní turnaje se v tomhle ohledu staly skoro irelevantními. To se v blízké budoucnosti rozhodně nezmění.

Money talks

A nakonec: reprezentace už nehrají ten nejlepší fotbal na planetě. V post-bosmanovské éře, kdy už neexistují restrikce na počet zahraničních hráčů, mají top kluby mnohem širší, lepší a silnější kádry než národní týmy. Real Madrid, Barcelona a Atlético Madrid jsou silnější než Španělsko. Manchester City, Manchester United, Liverpool a Chelsea jsou lepší než Anglie. Juventus a Inter jsou silnější než Itálie. Bayern Mnichov má víc kvality než Německo...

Rád vytvářím napětí a učím hráče trpět. Fotbal podle Zemana

Trenérské legendě Zdeňku Zemanovi je 75 let. Právě proto chce trávit čas s mladými. V rozhovoru pro Football Club srovnává etapy své kariéry, vyzdvihuje výhody systému 4-3-3 a vypráví o tom, co ho žene vpřed a proč se fotbalem nikdy nestresuje.

Přečíst

Vyřazovací část Ligy mistrů a nejlepší zápasy evropských lig nabízejí fanouškům mnohem kvalitnější – a často mnohem intenzivnější – hru, než kterou vidí na mezinárodních turnajích. Není potřeba čekat na mistrovství světa, abyste si užili nejlepší fotbal. Naopak, zápasy národních týmů bývají opatrné a nudné, protože trenéři preferují bezpečnou, opatrnou taktiku pro výběr hvězd, které nejsou zvyklé hrát pospolu.

A tak velké mezinárodní turnaje přišly o tři zásadní výhody. Jejich současnou popularitu lze vysvětlit pouze patriotismem, setrvačností a také agresivním marketingem pořádajících institucí. Ale jen to nedokáže nahradit základní hodnoty, a tak turnaje postupně přicházejí o relevanci a prestiž. FIFA a UEFA je musejí udělat zajímavější a atraktivnější, aby úplně nevyšly z módy.

Představitelé těchto organizací ale dělají přesný opak. Místo vylepšování mezinárodních turnajů je dělají mnohem méně zajímavé. Hostitelství je udělováno zkorumpovaným zemím, turnaje jsou pro fanoušky i novináře čím dál složitější na sledování. Víc a víc účastnických týmů znamená zhoršující se kvalitu. Celkově panuje přesvědčení, že FIFA a UEFA vidí mistrovství světa a Evropy jako dojné krávy, které jim zajistí vysoké obraty. Vypadá to, že nerozumí, že hloupá politická rozhodnutí urychlují umírání mezinárodního fotbalu.

Když se top kluby rozhodnou, že už na takové turnaje nebudou posílat hráče, nebo si hráči řeknou, že se jich zrovna nechtějí účastnit, fanoušci jim velmi pravděpodobně porozumí. To se stane dřív, než si FIFA a UEFA dokáží představit. První mistrovství světa se konalo v roce 1930. Vsadit si, že v roce 2030 bude poslední, není úplně divoká úvaha. Když k takovému konci dojde, pár nostalgických slz ukápne, ale celkově to nikoho moc mrzet nebude. FIFA se stala tak zkorumpovanou a nebezpečnou organizací, že její pád bude jen oslavován.


Zdroj info: FIFA,UEFA, ESPN, FourFourTwo, The Guardian

Text původně vyšel v 18. vydání (3/2021) tištěného magazínu Football Club.

Související články

Zase penalty. Chorvatsko kopíruje ruskou cestu za stříbrem

Chorvaté jsou v Kataru v semifinále. Brazilce vyřadili na penalty. Kromě jiného si tak prodloužili čekání na další výhru v play-off v základní hrací době, naposledy se jim to povedlo ve Francii 1998. Brazilcům zase prodloužili čekání na šestý mistrovský titul.

MS Katar

Poslední osmička pod lupou. Kdo v pátek postoupí a na koho narazí

V Kataru zbývá odehrát osm zápasů, kdo třikrát vyhraje, bude 22. mistr světa. Začínáme duely Brazílie – Chorvatsko a Argentina – Nizozemsko. Máme k nim pro vás na jednom místě vše, co potřebujete vědět.

MS Katar

Proč Česko na jediném mistrovství selhalo? Byli jsme přestárlí, říká Koller

Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.

Rozhovor
Popup se zavře za 8s