Zažili jsme mistrovství světa 2018 v Rusku, které mnozí fanoušci ze západní Evropy nechtěli navštívit kvůli strachu z chuligánů a rasismu. Pak neuvěřitelné Euro 2020, které bylo roztažené přes celý kontinent. Kvůli tomu mohli fanoušci jen složitě sledovat cestu svého týmu a novináři to měli ještě těžší s pokrýváním turnaje. Nakonec se podmínky, ve kterých byl šampionát pořádán, staly kvůli pandemii naprosto surreálnými.
Teď nás čeká mistrovství světa 2022 v Kataru. Turnaj, o kterém je naprosto transparentně známo, že byl zemi neuznávající lidská práva a podporující terorismus přiklepnutý díky korupci. Čtyři roky poté se mistrovství světa rozroste na 48 týmů a společně ho uspořádají Spojené státy, Mexiko a Kanada. S takovým počtem účastníků se matematicky velmi těžko pracuje, v první fázi šampionátu se počítá s bizarními skupinami po třech týmech. Všechny tyto kroky přitom dělají vrcholné fotbalové akce méně atraktivní.
Co se týče mistrovství Evropy, máme v něm 24 týmů, což je úplně stejně špatně, a proto do osmifinále postoupily i čtyři nejlepší týmy ze třetích míst. Jen osm týmů tak bylo vyřazeno ve skupinové části, což ji dělá téměř zbytečnou.
Na turnaji jsme v televizi nakonec viděli pár dramatických zápasů plných vášně a emocí. Patriotismus je pořád ohromně důležitý, hráči jsou hrdí na to, že reprezentují své země a národy. Je snadné se ztotožnit s italskými hvězdami, když vášnivě zpívají svou hymnu, nebo s Finy, kteří se kvalifikovali na svůj první velký turnaj. Ani tento aspekt ale neudrží dlouhodobý zájem o reprezentační fotbal. Počet zápasů na klubové úrovni neustále roste, a národní týmy postupně ztrácejí svou prestiž.
Pojďme se podívat, díky čemu bylo mistrovství světa v minulosti tak vzrušující událostí. Kromě patriotismu jde o tři další důležité faktory.
Zaprvé, světový šampionát byl skutečně největším fotbalovým turnajem planety. Kdysi dávno, v 60., 70. a 80. letech, fanoušci znali jen své domácí týmy a ligy. Neexistovala ani kabelová televize, ani streamování na internetu a přístup k cizím ligám byl extrémně limitovaný. Když jste měli štěstí, dostali jste se ke krátkému sestřihu z nejlepších zápasů v Anglii. Italská, německá ani španělská liga nebyly dostupné. O dobrodružstvích Diega Maradony v Barceloně a Neapoli jste si obvykle mohli pouze přečíst v novinách.
Jonatan Braut Brunes přichází na Letnou s nálepkou nejdražší posily v historii Sparty a s čísly, která vysvětlují vysokou cenu. V posledních dvou sezonách nastřílel za Raków Čenstochová 40 soutěžních branek. Jeho cesta však nevedla přímo vzhůru: v Norsku se prosazoval postupně, v Belgii se střelecky trápil a teprve polská Ekstraklasa z něj udělala žádaného kanonýra.
Je větší počet zahraničních hráčů v lize hrozbou pro český fotbal? Cizinců v lize sice přibývá, domácí hráči z ní ale nemizí. Češi v minulé sezoně odehráli přes 61 procent všech minut, nejvíc mezi elitní evropskou desítkou. Větší problém je jinde: kluby musí dát víc prostoru mladým a současně je připravit na tvrdší konkurenci.
Co ukázalo MS 2026? Kam se bude dál reprezentační fotbal ubírat? Jak dlouho bude Španělsko fotbalovým hegemonem? Co čekat od Kloppa a Zidaneho u nároďáků Německa a Francie? A jak by se u repre dařilo Guardiolovi? S analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem rozebíráme herní a taktické trendy moderního fotbalu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
