Zažili jsme mistrovství světa 2018 v Rusku, které mnozí fanoušci ze západní Evropy nechtěli navštívit kvůli strachu z chuligánů a rasismu. Pak neuvěřitelné Euro 2020, které bylo roztažené přes celý kontinent. Kvůli tomu mohli fanoušci jen složitě sledovat cestu svého týmu a novináři to měli ještě těžší s pokrýváním turnaje. Nakonec se podmínky, ve kterých byl šampionát pořádán, staly kvůli pandemii naprosto surreálnými.
Teď nás čeká mistrovství světa 2022 v Kataru. Turnaj, o kterém je naprosto transparentně známo, že byl zemi neuznávající lidská práva a podporující terorismus přiklepnutý díky korupci. Čtyři roky poté se mistrovství světa rozroste na 48 týmů a společně ho uspořádají Spojené státy, Mexiko a Kanada. S takovým počtem účastníků se matematicky velmi těžko pracuje, v první fázi šampionátu se počítá s bizarními skupinami po třech týmech. Všechny tyto kroky přitom dělají vrcholné fotbalové akce méně atraktivní.
Co se týče mistrovství Evropy, máme v něm 24 týmů, což je úplně stejně špatně, a proto do osmifinále postoupily i čtyři nejlepší týmy ze třetích míst. Jen osm týmů tak bylo vyřazeno ve skupinové části, což ji dělá téměř zbytečnou.
Na turnaji jsme v televizi nakonec viděli pár dramatických zápasů plných vášně a emocí. Patriotismus je pořád ohromně důležitý, hráči jsou hrdí na to, že reprezentují své země a národy. Je snadné se ztotožnit s italskými hvězdami, když vášnivě zpívají svou hymnu, nebo s Finy, kteří se kvalifikovali na svůj první velký turnaj. Ani tento aspekt ale neudrží dlouhodobý zájem o reprezentační fotbal. Počet zápasů na klubové úrovni neustále roste, a národní týmy postupně ztrácejí svou prestiž.
Pojďme se podívat, díky čemu bylo mistrovství světa v minulosti tak vzrušující událostí. Kromě patriotismu jde o tři další důležité faktory.
Zaprvé, světový šampionát byl skutečně největším fotbalovým turnajem planety. Kdysi dávno, v 60., 70. a 80. letech, fanoušci znali jen své domácí týmy a ligy. Neexistovala ani kabelová televize, ani streamování na internetu a přístup k cizím ligám byl extrémně limitovaný. Když jste měli štěstí, dostali jste se ke krátkému sestřihu z nejlepších zápasů v Anglii. Italská, německá ani španělská liga nebyly dostupné. O dobrodružstvích Diega Maradony v Barceloně a Neapoli jste si obvykle mohli pouze přečíst v novinách.
Lvíčata hrají svůj druhý zápas na Euru a budou v něm chtít příjemně překvapit stejně jako před dvěma roky. Utkání s favorizovaným Německem vysílá stanice ČT Sport.
Antonín Brynda, dlouholetý záložník Kladna, zemřel před 70 roky po zranění v zápase se Spartou. Příběh tehdy třicetiletého záložníka dlouho nikdo neznal, než ho v archivech objevil historik Roman Jašek, který je členem Komise pro historii a statistiku FAČR.
Karabec, Fila, Horníček a spol. – jaké jsou šance, že lídři české jednadvacítky na letošním Euru zazáří podobně jako v klubovém fotbale? Přinášíme vám detailní rozbor nominace lvíčat s analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
