Zažili jsme mistrovství světa 2018 v Rusku, které mnozí fanoušci ze západní Evropy nechtěli navštívit kvůli strachu z chuligánů a rasismu. Pak neuvěřitelné Euro 2020, které bylo roztažené přes celý kontinent. Kvůli tomu mohli fanoušci jen složitě sledovat cestu svého týmu a novináři to měli ještě těžší s pokrýváním turnaje. Nakonec se podmínky, ve kterých byl šampionát pořádán, staly kvůli pandemii naprosto surreálnými.
Teď nás čeká mistrovství světa 2022 v Kataru. Turnaj, o kterém je naprosto transparentně známo, že byl zemi neuznávající lidská práva a podporující terorismus přiklepnutý díky korupci. Čtyři roky poté se mistrovství světa rozroste na 48 týmů a společně ho uspořádají Spojené státy, Mexiko a Kanada. S takovým počtem účastníků se matematicky velmi těžko pracuje, v první fázi šampionátu se počítá s bizarními skupinami po třech týmech. Všechny tyto kroky přitom dělají vrcholné fotbalové akce méně atraktivní.
Co se týče mistrovství Evropy, máme v něm 24 týmů, což je úplně stejně špatně, a proto do osmifinále postoupily i čtyři nejlepší týmy ze třetích míst. Jen osm týmů tak bylo vyřazeno ve skupinové části, což ji dělá téměř zbytečnou.
Na turnaji jsme v televizi nakonec viděli pár dramatických zápasů plných vášně a emocí. Patriotismus je pořád ohromně důležitý, hráči jsou hrdí na to, že reprezentují své země a národy. Je snadné se ztotožnit s italskými hvězdami, když vášnivě zpívají svou hymnu, nebo s Finy, kteří se kvalifikovali na svůj první velký turnaj. Ani tento aspekt ale neudrží dlouhodobý zájem o reprezentační fotbal. Počet zápasů na klubové úrovni neustále roste, a národní týmy postupně ztrácejí svou prestiž.
Pojďme se podívat, díky čemu bylo mistrovství světa v minulosti tak vzrušující událostí. Kromě patriotismu jde o tři další důležité faktory.
Zaprvé, světový šampionát byl skutečně největším fotbalovým turnajem planety. Kdysi dávno, v 60., 70. a 80. letech, fanoušci znali jen své domácí týmy a ligy. Neexistovala ani kabelová televize, ani streamování na internetu a přístup k cizím ligám byl extrémně limitovaný. Když jste měli štěstí, dostali jste se ke krátkému sestřihu z nejlepších zápasů v Anglii. Italská, německá ani španělská liga nebyly dostupné. O dobrodružstvích Diega Maradony v Barceloně a Neapoli jste si obvykle mohli pouze přečíst v novinách.
Nedělní zápas Sparty v Hradci Králové přinesl nečekané emoce. Největším tématem utkání není překvapivá výhra domácích, ale spíše dění mimo hřiště. Výraznou roli tu hraje sportovní ředitel votroků Jiří Sabou, ale také kouč Sparty Brian Priske.
Barcelonská hvězda Aitana Bonmatí potvrdila svou pověst hráčky velkých momentů. To musíte vidět!
Stosedmý díl FC podcastu do detailu rozebírá vyhlídky českých klubů v pohárové Evropě.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!